Vznešení aristokraté mokřin: Věrní tanečníci, jeřábi popelaví

Poprvé jsem se s jeřáby setkal jako malý kluk na stránkách knih polského fotografa a filmaře divokých zvířat Wlodzimierze Puchalského. O nějakých deset let později jsem důstojným opeřencům stanul tváří v tvář v zapomenutém koutu polských Mazurských jezer. Prodírali jsme se s přítelem Marianem podmáčeným porostem obsypáni krvežíznivými komáry a najednou před námi stáli dva mohutní vysocí šedomodří ptáci s červeným „baretem“ na hlavě – jeřábi popelaví. Jako by se zhmotnili z ilustrací prastarých arabských příběhů.

Na obdivování ale nebylo moc času – sotva nás ptáci zahlédli, s hlasitým výkřikem se vznesli do vzduchu a zmizeli za korunami stromů. I ten krátký pohled ovšem stačil, aby se stali mojí celoživotní láskou na první pohled.

Inspirace dávných generací

Jeřábi fascinovali člověka odedávna a výjimečnost těchto opeřenců jim zajistila místo v kulturním dědictví mnoha národů. Číňané je považovali za symbol štěstí, věčné lásky a dlouhověkosti, duše zemřelých odnášeli na věčnost právě posvátní jeřábi. Jejich pohyby byl dokonce inspirován jeden ze stylů tradičního bojového umění. Ve starověkém Egyptě, kde byli jeřábi nazýváni „slunečními ptáky“, nalezneme jejich malby a rytiny na stěnách pohřebních komor starých více než čtyři tisíce let.

Podle řecké mytologie se tvary jeřábích letových formací staly základem řecké abecedy. Sibiřští Evenové zase každoročně o letním slunovratu podstupovali pomyslnou duchovní cestu vzhůru na okřídleném sobu do země štěstí a hojnosti blízko slunce. V nejvyšším bodu se prý sob na okamžik proměnil v posvátného ptáka – jeřába. Astronomové po jeřábech pojmenovali jedno ze souhvězdí jižní oblohy.

Přeborníci dálkových letů

Příslušníci rodu jeřábů jsou mohutní, až šest kilogramů těžcí ptáci, jejichž křídla mají rozpětí až dva a půl metru. Mohutné letky jim zdaleka neslouží jen pro ozdobu. Jsou to mimořádní letci a například jeřábi kanadští (Grus canadensis) urazí na cestách do zimovišť na jihu USA a v Mexiku až 9 000 kilometrů. Bez mezipřistání uletí i 2 000 kilometrů a za příznivého větru se pohybují rychlostí 130 km/h.

Tito impozantní ptáci dokáží létat ve výškách 10 000 metrů, tedy v koridorech dopravních letadel. Je pro ně typické, že táhnou v naprosto dokonalých klínových formacích. Tahové cesty jeřábů byly za pomoci telemetrie (odchycení dospělci byli opatřeni „batůžkem“ s vysílačkou) v poslední době dobře prozkoumány. Získaná data ukázala, že trasy táhnoucích jeřábů jsou v průběhu jejich života neměnné a potomci je přebírají od rodičů.

Vášniví tanečníci

Na světě žije patnáct druhů jeřábů. My se však budeme dále věnovat jen jednomu z nich – jeřábu popelavému (Grus grus), s nímž se vzácně můžeme setkat i v České republice. Přestože jeřábi žijí v trvalých partnerských svazcích, mají samci sympatický zvyk. Své milované se každým rokem znovu dvoří a je pravděpodobné, že tak upevňují dobré partnerské vztahy.

Kdo měl možnost pozorovat nádherné taneční vystoupení jeřábů na vlastní oči, určitě na ně do smrti nezapomene. Mně se poštěstilo být divákem tohoto přírodního představení na pokraji Bělověžského pralesa v Polsku. Složitá choreografie svatebního tance se skládá z rozličných variací a figur, při nichž ptáci stáčejí dlouhé krky vzad a vzhůru a vyskakují za frenetického máchání křídel. Stojí za zmínku, že taneční vlohy jsou jeřábům dány geneticky a kroky „rodinného tance“ se nemusejí učit. U mláďat chovaných v zajetí byly (ještě neohrabané) „taneční figury“ pozorovány již ve stáří několika dnů.

Nedílnou součástí zásnubních tanců jsou i typické akustické projevy. Jeřábi se ozývají troubením, jehož hlasitosti dopomáhá dlouhá průdušnice, která je na hřebeni klíční kosti stočena do kličky. Každý druh jeřábů má přitom svůj specifický akustický repertoár. Během hnízdění se páry projevují silně teritoriálně a pokusy ukázaly, že v této době agresivně útočí i na pouhé atrapy „cizích“jeřábů.

Připraveni na dlouhou cestu

Jeřábi popelaví potřebují ke svému životu mokřiny a rašeliniště. Tady se živí malými obratlovci, hmyzem, žábami, hlízami, kořínky i semeny rostlin. V pohybu podmáčeným prostředím jim pomáhají velmi dlouhé nohy s krátkými, ale silnými prsty. Jeřábi se většinou zdržují v mělčí vodě, kde také hledají potravu. Někteří ornitologové jsou však přesvědčeni, že umí i plavat. Mokřiny také chrání tyto ptáky před přirozenými nepřáteli. Bezpečí terénu, který je pro mnoho predátorů neschůdný, se jeřábům hodí zejména v období pelichání, kdy ztrácejí velká pera a nejsou po nějakou dobu schopni letu.

Od brodivých ptáků jeřáby odlišuje jeden význačný rys chování – na rozdíl například od čápů a volavek nikdy nehnízdí ani nehřadují na stromech. Uprostřed mokřin si páry staví velké hnízdo z rostlinného materiálu. Čím je voda v hnízdním biotopu hlubší, tím je hnízdo zákonitě vyšší.

TIP: Poslední žijící hrůzopták: Jihoamerická seriema rudozobá

Samice snese zpravidla dvě, výjimečně tři až čtyři vejce. V jejich zahřívání se pak střídají oba rodiče. Vylíhlá mláďata mají ochranné zbarvení, které jim usnadňuje přežití v prvních měsících života. Malí jeřábi jsou brzy schopní pohybu po mokřinách a neustále se rodičům ozývají pisklavými hlásky. Jsou tak s nimi ve stálém kontaktu během toulek za potravou. Mláďata doprovázejí rodiče 50–100 dní. Je třeba, aby rychle vyrostla a zesílila, jinak by totiž těžko zvládla dlouhou a namáhavou pouť do tradičních zimovišť, která je po uplynutí této doby čeká.