Vzestup a pád lovců mamutů: Co stálo za koncem jejich lovecké éry?
Na rozsáhlých územích mezi Dunajem a severským ledovcem se před tisíciletími toulaly tlupy lovců a sběračů. Jedno z největších sídlišť těchto gravettienců, jak se tito první obyvatelé naší krajiny oficiálně jmenují, se nacházelo na dnešní Moravě.
Klima bylo před tisíci lety výrazně chladnější než dnes, v letních měsících dosahovaly průměrné teploty tří až pěti stupňů. Zamrzlou krajinou celoročně pokrytou sněhem táhla stáda sobů, divokých koní a skupiny mamutů. Velkou část země pokrýval obtížně schůdný terén a hlavní trasy zvěře i lidí tak vedly obvykle kolem velkých řek od Dunaje na jihu až dále na sever k Odře. První Homo sapiens přišli do Evropy někdy před 50 000 lety, kdy v naší krajině žili ještě neandertálci. Ve střední fázi mladého paleolitu (před 33 000–22 000), v období takzvaného gravettienu se na našem území objevily početné lovecké tlupy lidí migrující za stády zvěře.
Dobře živení pralidé
Tyto významné obyvatele naší krajiny známe pouze díky archeologickým nálezům, nevíme proto mnoho o jejich historii, ale máme představu o tom, jak žili. Sídliště lovců mamutů se obvykle nacházela u příhodných toků na stráních kopců. Většinou šlo o několik velkých prostorných obydlí (obvykle ne více než 10) se stěnami izolovanými proti mrazu.
Základní konstrukční prvky představovalo dřevo a kosti, stěny se vyplňovaly hlínou a drny, v letních měsících se pak stavěly stany potažené kůží, případně březovou kůrou. Vnitřku vévodilo ohniště, nacházela se zde ale také místa na skladování masa a sušení kůží. Mezi obydlími se pak rozkládaly prostory na zpracování kořisti, zásoby dříví na oheň a někdy také skládky kostí.
Na jednom z nejznámějších nalezených osídlení v Dolních Věstonicích mohlo žít podle archeologů až 100 lidí. Další známé osady v Předmostí či Landeku zatím odhadnout jejich skutečnou velikost ani počty obyvatel neumožňují. Ačkoliv se hovoří o lovcích mamutů, jídelníčku gravettienců vévodily spíše zajíci a další drobní savci, které bylo možné chytat do pastí. Nedávné analýzy nasvědčují, že tito lidé snad mohli pro případ nouze chovat soby, které mohli uhlídat také pomocí psů. Na velké chobotnatce se zřejmě vydávali pouze několikrát do roka.
Dodnes není zcela jasné, jakým způsobem takový lov probíhal – dnešní badatelé se kloní k teorii, že lidé po obřích tvorech vrhali oštěpy, zřejmě za pomoci dvouručních vrhačů. Důležitou součást potravy samozřejmě tvořila také rostlinná složka. Každopádně analýzy zubů těchto lidí prokázaly, že byli dobře živeni a téměř nikdy netrpěli hlady.
Propojený svět
Zdá se, že ve světě dávných lovců mamutů probíhala čilá komunikace a obchodní ruch. Archeologové již nějaký čas zkoumají distribuci silicitů – barevných kamenných surovin jako pazourku a radiolaritu z Polska a Bílých Karpat. Ty putovaly často stovky kilometrů a doložené příklady plýtvání dokazují, že jich musel být relativní dostatek. Přitom daleko bližší surovinový zdroj brněnského šedého rohovce ze Stránské skály byl opomíjen. Dokladem transportu na dálku budiž i slavná Willendorfská venuše nalezená v rakouském Aggsbachu – byla vyřezána, vybroušena a vyhlazena z vápence, který pocházel právě z asi 150 kilometrů vzdálené Stránské skály u Brna. Někteří badatelé se také domnívají, že různé tlupy se mohly příležitostně spojovat, například ke společnému lovu na mamuty.
Moravské prostředí se vyznačovalo některými specialitami, mimo jiné užitím přelomových technologií. Lidé zde například používali metodu broušení některých kamenných nástrojů, dovedli také tkát textilie. Podle všeho znali i keramickou hlínu, kterou však využívali primárně k výrobě dekorativních předmětů a figurek.
Odchod ze scény
Mladý paleolit, zejména období gravettienu, představoval ve střední Evropě absolutní vrchol lovecko-sběračských komunit. V relativně krátké době však následoval strmý pád. V gravettienu se šlo setkat s velkými sídlišti, krásnými loveckými zbraněmi, dokonalým opracováním kamenné industrie, s uměním i první keramikou. Jenomže svět lovců a sběračů se pomalu, ale jistě chýlil ke svému konci. Co za to mohlo?
Třeba právě obří cirkulace energetického potenciálu uvnitř mladopaleolitických společenstev. Máte-li zásobu potravy a nejste ve stresu, můžete se bez problémů oddávat i takovým činnostem, jako je rozmnožování. Lidská populace se kontinuálně zvětšovala. Příroda však nedokázala poskytnout nevyčerpatelné zdroje potravy a dlouho funkční ekologický systém se začínal postupně hroutit. Lovecký způsob života pomalu končil a člověk musel najít jiný způsob, jak přežít.
Našel ho, když začal potenciální potravu ve velkém domestikovat. Nejdříve zvířata a posléze rostliny. Přechod k zemědělství nebyl náhlý rozmar, ale důsledek výrazné sociální a ekologické změny. Budoucnost patřila pěstování a chovu, a nikoliv lovu.
Idol hojnosti a plodnosti
Zřejmě nejznámější artefakt spojený s kulturou lovců mamutů u nás představuje Věstonická venuše. Plastika dobře živené ženy s velkými prsy, výraznými hýžděmi a tukovými záhyby na zádech vznikla někdy v letech 29 000–21 000 př. n. l. Je vysoká 11,5 cm a přes boky široká 4,4 cm. Tvář nemá venuše znázorněnu, pouze oči jsou naznačeny šikmými rýhami a na temeni hlavy přiléhající kvůli absenci krku přímo na ramena se nacházejí čtyři otvory.
Díky výrazným ženským partiím byly zpočátku paleolitické venuše (nalezené v různých pravěkých lokalitách) vnímány jako erotické pomůcky neboli jakási pravěká pornografie. Později však převládla hypotéza o kultu plodnosti. Sošky s výraznými boky, břichem a prsy podle ní měly představovat ženy, matky, které byly schopny přivádět na svět zdravé potomky. V současné době se lze také setkat s názory, že plastiky kyprých žen mohly zrcadlit stravovací strategii obyvatelstva, kterou bylo hromadění podkožního tuku v zájmu přežití nepříznivých podmínek doby ledové.
