Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko
Když se po bezmála sto padesáti letech nepřítomnosti objevili v německém Sasku vlci, stali se, jak už to u těchto šelem bývá, předmětem nadšení i trnem v oku. Zároveň bylo o jejich životě v současné krajině zjištěno mnoho dříve netušeného
V roce 1991 odhalily průmyslové kamery s nočním viděním německým pohraničníkům „čtyřnohého narušitele“ – ve vodách řeky Odry plaval pes. Na německé straně se vydrápal na břeh, vytřepal vodu z kožichu a zmizel ve tmě. S velkou pravděpodobností však nešlo o psa, ale vlka – prvního, který po více než sto padesáti letech stanul na německé půdě. Lužická Nisa a Odra tvoří přirozenou hranici mezi Polskem a Německem a právě tudy migrují vlci do Německa ze sousedního Polska, kde se populace největších psovitých šelem díky důsledné ochraně posledních let vzpamatovaly.
Návrat šedých stínů
O osudech „vlčího průzkumníka“, kterého v roce 1991 zachytily vojenské kamery, není víc známo. V polovině devadesátých let minulého století však začali vlci do německé Lužice ve východním Sasku (nedaleko česko-německé hranice) pronikat častěji. Očividně se jim zalíbilo v rozsáhlém vojenském újezdu s písčitou půdou a borovicovými lesy a v jezerní oblasti, která vznikla rekultivací bývalých hnědouhelných dolů. Zazvěřená oblast nabízí hojnou kořist a o dobrých životních podmínkách svědčí fakt, že vlčí páry se záhy začaly rozmnožovat a odchovávat první dorost.
Příchod vlků nadchl ochránce přírody a německé zoology. Založili agenturu LUPUS, která se věnuje monitoringu a ochraně lužické vlčí populace. Na druhé straně návrat velkých šelem roztrpčil myslivce a především chovatele ovcí a dobytka, kteří se znovu museli naučit žít se šelmami za vlastními humny.
Auta – nejhorší pytláci
Pracovníkům z agentury LUPUS se podařilo připnout několika vlkům radioobojky, které umožňují jejich sledování. Monitoring kromě dobré vlčí reprodukce odhalil i smutnější fakta. V lednu 2011 skončil pod koly automobilu život Rolfa (jak jej pojmenovali zoologové) – samčí poloviny plemenného páru smečky, která obývá biosférickou rezervaci hornolužických rybníků a vřesovišť. Rolf byl sražen asi třicet kilometrů západně od teritoria smečky a němečtí zoologové řešili záhadu: „Proč vlk opustil smečku a sám putoval daleko od domova?“ Snímky z fotopastí používaných k monitoringu napověděly, že Rolf byl zřejmě vypuzen neznámým vlčím samcem, silnějším a mohutnějším než on sám. Bohužel nejde zdaleka o jediného vlka, který byl zabit koly automobilu.
Neuvěřitelně přizpůsobiví
Monitoring vlků v Lužici časem odhalil další překvapivá fakta. Jedna vlčí smečka si za své teritorium zvolila bezprostřední okolí hnědouhelné elektrárny Boxberg s obrovskými chladicími věžemi. Hned vedle je navíc další energetický gigant – elektrárna Schwarze Pumpe. Ukázalo se, že vlci loví i na území ohromného povrchového dolu.
„Vlci nepotřebují divočinu,“ tvrdí Catriona Blumová z agentury LUPUS, a bioložka Ilka Reinhardtová jí přizvukuje: „Vlci potřebují dostatek potravy a krytá místa, kde se mohou přes den schovat a odpočinout si.“
Neuvěřitelnou vlčí přizpůsobivost mohu potvrdit díky zkušenostem z nesčetných evropských vlčích stezek. Například v rumunském Brašově žije skrytě jeden vlčí pár přímo na městské skládce a úspěšně vychovává mláďata.
„Vlci žijí v Lužici i v normální zemědělské krajině, jedna smečka dokonce v místech, kam lidé chodí běžně venčit psy,“ zdůrazňuje Catriona Blumová. „A v Itálii si našli útočiště i v polích s kukuřicí. Jsem přesvědčena, že v budoucnu bude v Německu žít mnohem více vlků než je tomu dnes.“
Gesa Kluthová, která se vlky zabývá od jejich příchodu do Německa, shrnuje: „Počet vlků od roku 1996 postupně narůstal. V roce 2011 žilo v Lužici zřejmě jedenáct smeček. Většina z nich měla mezi pěti až deseti jedinci, takže počet vlků v oblasti se pohyboval mezi padesáti až stem jedinců. Každá smečka má vlastní teritorium, jeho hranice jsou ovšem proměnlivé – podle toho, jak se smečky posunují do dalších oblastí.“ Dnes podle dostupných informací žije v Německu asi 150 až 160 vlků.
Sledovaní tuláci
Radioobojky na vlcích lužických krků prozradily ještě další zajímavé skutečnosti v souvislosti s jejich akčním rádiem. Například vlk, kterému zoologové říkají Karl, vyrazil v březnu 2009 k Berlínu. Během šestnáctidenního výletu nachodil asi 390 kilometrů a dvakrát se mu úspěšně podařilo překonat dálnici. Když se dostal na území další vlčí smečky, obrátil a stejnou cestou putoval zpět. Poslední úsek dlouhý 75 kilometrů zvládl na jediný zátah.
Ještě mnohem větším tulákem je však Karlův bratr Alan. Ten se v roce 2009 dostal z Lužice až k polskému Gdaňsku, pak se přiblížil k Varšavě a vytrvale klusal dále na severovýchod. Jeho slábnoucí signál se navždy ztratil až na hranicích Litvy a Běloruska.
Vlci a veřejnost
Farmáři v Lužici si po příchodu vlků pořídili na ochranu svých stád pastevecké psy a elektrické ohradníky. Je samozřejmé, že pokud mají vlci příležitost, občas domácí skot skutečně zabíjejí. Největší škody napáchali v roce 2007, kdy zadávili 72 kusů domácích zvířat. „Z analýz vyplývá, že hospodářská zvířata tvoří méně než jedno procento vlčí potravy,“ upozorňuje Catriona Blumová. Přítomnost vlků se nelíbí ani některým myslivcům. „Je třeba najít střední cestu,“ vysvětluje Catriona Blumová, „nevidět vlky jen jako jakýsi nádherný a neškodný romantický symbol, ale ani jako vraždící bestie.“
V současnosti již spolkové země vypracovávají plány, jak případným konfliktům předcházet. „Návrat vlků je velkým úspěchem ochrany přírody a zároveň výzva,“ tvrdí Janosch Arnold z WWF (Světový fond na ochranu zvířat). „Spolkové země, zejména Sasko, by měly zahájit osvětové kampaně mezi „domorodci“ i turisty. Nedávné zkušenosti z lužické přírody transparentně dokazují, že když se v lokalitách objeví vlčí smečka, není turismus na ústupu; právě naopak. Spolkové země již mají akční plány pro myslivce a zejména pro majitele dobytka na kompenzační mechanismy. Postižení budou dostávat (podobně jako v České republice, pozn. aut.) za případné ztráty náhradu. Majitele ovcí, koz a daňků v tom nemůžeme nechat. Když navzdory bezpečnostním opatřením vlk vnikne do ohrady a roztrhá tam nějaká zvířata, hospodářské škody je nutno odškodnit.“
Post scriptum
Farley Mowat výstižně napsal: „Vlk je predátor a bez predátorů se celý systém přírody hroutí.“ Vědecké výzkumy jasně prokázaly, že vlci mají nesmírně kladný vliv na kvalitu spárkaté zvěře i na kvalitu krajiny samotné. Považuji za své životní štěstí, že můžeme v 21. století – po čase nemilosrdné a iracionální genocidy, které se člověk na vlcích od nepaměti dopouštěl – sledovat návrat těchto inteligentních a vzácných šelem do jejich odvěkých lovišť.
TIP: Vlčí ráj v Gévaudanu: Tam, kde dřív byli vlci postrachem
Vlci zasluhují naše pochopení a naši ochranu. Budeme se muset naučit s nimi žít, což by nemělo být tak těžké. Nebude od věci si čas od času zopakovat slova Rogera Carase: „Když nedokážeme porozumět vlkům, stěží budeme rozumět něčemu jinému.“
Vlčí byznys
„Přijíždí k nám stále víc turistů, které přivábilo vlčí dobrodružství,“ přiznává Vanessa Ludwigová z informační kanceláře „Vlčí region Lužice“. Za Rietschenem již byla vybudována naučná stezka se znakem vlčí tlapy, která se vine několik desítek kilometrů okolními borovými lesy. Setkání tváří v tvář s plachými šelmami se ovšem rovná zázraku. Zadostiučiněním pro dychtivé návštěvníky je však fakt, že s vlky dýchají alespoň stejný vzduch v jejich lovištích. A po návratu do Rietschenu si mohou vyvětraní turisté zakoupit některý z originálních vlčích suvenýrů.
Muzeum vlků
V městečku Rietschen bylo zřízeno muzeum vlků a informační centrum – celá oblast by se tak díky vlkům mohla stát turistickým lákadlem. Zařízení plní důležitou osvětovou činnost a napomáhá pochopení vrcholových predátorů a jejich zásadní a nenahraditelné prospěšnosti pro krajinu.
