Vynález pana Gutenberga: Jak vypadaly a o čem psaly první noviny?
Trvalo několik století, než se noviny staly součástí skutečně každodenního života běžných lidí. První tituly se tiskly v řádech stovek kusů a vycházely velmi sporadicky. Dnešním novinám se navíc vůbec nepodobaly
Když Johannes Gutenberg zkusil pomocí upraveného vinařského lisu vytisknout první bibli, určitě netušil, co svým vynálezem způsobí. Nejenže knihtisk tvořil významný nástroj zvyšující dostupnost informací, ale měl také rozsáhlé politické a náboženské důsledky. Postupně likvidoval feudální společenské vazby budované po staletí, umožnil vznik politické opozice, stal se z něj rezonátor kritických názorů veřejnosti a donutil vrchnost i církev bát se „hlasu lidu“.
U zrodu prvních „novin“
Koncem 15. století představovala hlavní byznys tiskařů reprodukce knih, a teprve později se přidávaly další výtvory včetně kalendářů, odpustků či krátkých zpráv. Poslední jmenované, obecně označované jako „newe zeitung“, vznikaly převážně v německém prostoru a měly víceméně bulvární či nepolitický charakter: Čtenáři se z nich dozvídali o katastrofách, válečných taženích, neštěstích, případně o přírodních úkazech.
Zpočátku šlo o jediný list, následně se objevily i tisky vícestránkové – záleželo na tom, kolik zpráv se tiskaři podařilo sehnat. Sjednocujícím prvkem se stala velkorysá grafická úprava, vycházející z tehdejších knižních publikací. Základ tvořil zpravidla velký obrázek tištěný pomocí dřevorytu a později mědirytu, dále název novin a krátká zpráva. Každá událost měla velmi dlouhý titulek, který zahrnoval zhuštěnou informaci. Jeden z těch stručnějších vypadal například takto: „Nové zprávy z Turecka, tak jak dobrý přítel, který u toho a při tom byl, na cestě z Vídně do Norimberka napsal, k tomu o třech zajatých Turcích, o čem tázáni byli a co tito na to odpověděli.“
Vaření z vody
Newe zeitung se prodávaly na trzích podobně jako kterékoliv jiné zboží a celkový roční náklad v Německu 16. století činil několik desítek tisíc kusů. Zmíněné listy ovšem rozhodně nelze považovat za noviny v moderním smyslu: Neměly žádnou periodicitu, nebyly číslované a nesjednocoval je název. Vycházely jen tehdy, když se k tiskaři dostala nějaká zajímavá informace. Proto se dotyční snažili z toho mála, co měli k dispozici, „uvařit“ maximálně poutavé texty – jinak by o ně nebyl zájem. Co by dnes stačilo na bleskovku o několika větách, tudíž roztáhli na celý list.
Zprávy se „přifukovaly“ formulacemi jako „O tom, jak v městě Benátky…“ nebo „Jak jsme se doslechli od posla, který právě dorazil z Vídně…“ a podobně. Tehdy ještě navíc neexistoval žádný objektivní zpravodajský styl, takže šlo v podstatě o doslovný přepis vyprávění zdroje (viz Ukázka z dobového tisku).
Co je psáno, to je dáno!
Kromě vyprávění tvořila základ středověkých informačních toků psaná korespondence, jejímž prostřednictvím mezi sebou komunikovali feudálové a církev. S rozvojem knihtisku a poštovních služeb v 15. a 16. století „unikaly“ tyto původně soukromé dopisy mezi tiskaře, kteří je pak přetavili v letáky. Právě rozvoj korespondence se stal po vynálezu knihtisku druhým důvodem, jenž vedl v 16. století k rozmachu prvních neperiodických novin. Šlo o další důležitý zdroj informací, navíc s puncem určité oficiálnosti: Zatímco dřív se tiskly různé povídačky, od poloviny zmíněného věku se v novinách objevovaly zprávy z prostředí dvora, šlechty, církve či vážených obchodníků. Psaní korespondence se postupně přetavilo v povolání, korespondenti využívali své zdroje a za úplatu poskytovali zpravodajství tiskařům. Informace se tak poprvé proměnila ve zboží.
Zprávy přicházející z dalekých krajů samozřejmě nebyly nijak čerstvé a do novin se dostávaly s více než měsíčním zpožděním. Ani poštovní služby se v 16. století netěšily zvláštní pravidelnosti, takže se tiskaři museli spoléhat na lokální zpravodajství. První skutečné noviny – tedy s periodicitou menší než měsíc, stejným názvem a číslováním – vznikly v Německu až v roce 1597 a k roku 1609 máme doloženy první týdeníky.
Protiútok dvora
Koncem 16. a začátkem 17. století si vládnoucí vrstvy postupně uvědomovaly, jakou sílu tisk má. Stal se jakýmsi hlasem veřejnosti či platformou, kde se formovala opozice a kde docházelo ke kritice vlády, případně monarchy. Církev zase s nelibostí sledovala, jak se novinami šíří „kacířské“ názory. Papež i světská vrchnost se proto snažili rozmachu odvětví bránit pomocí cenzury.
Útlak ovšem příliš neuspěl, a tak vlády postupně přecházely do protiútoku: Začaly vytvářet vlastní noviny, jež měly veřejné mínění ovlivňovat „správným“ směrem. Od roku 1631 vydával Francouz Théophraste Renaudot týdeník La Gazette, který podporoval samotný Richelieu. Kardinál dokonce vydavateli zařídil monopol na zahraniční zpravodajství, což se samozřejmě nelíbilo konkurenci. Za publikování novin bez cenzury přitom tiskařům hrozila smrt.
Buřiči a hanopisci
Oficiální a protežovaný tisk časem vznikal i v Anglii – první číslo The London Gazette vyšlo v roce 1665. Zatímco v Německu, Francii či Holandsku existovaly periodické noviny již od počátku 17. století, anglické čtenáře v té době uspokojovaly spíš psané „newsletters“ inspirované korespondencí. Vládla tam totiž tvrdá cenzura a tiskařům šlo také leckdy o život.
Například William Prynne přišel roku 1632 kvůli protikrálovskému pamfletu o obě uši a později stanul před soudem znovu, tentokrát za útok na arcibiskupa. Barbara Köpplová v knize Dějiny světové žurnalistiky uvádí: „V roce 1637 byl zároveň s jakýmsi duchovním a kterýmsi doktorem znovu připoután k pranýři; co mu z uší ještě zbylo, bylo ušmiknuto a na tvář mu byla rozpáleným želízkem vypálena dvě písmena: S. L. (Seditious Libeller, česky Buřičský Hanopisec). Londýnská veřejnost se na toto barbarské týrání, jež se ukládalo poctivým gentlemanům, dívala se spravedlivou nevolí a hrůzou. Ve chvíli, kdy se jich kat dotkl, vznesl se z davu zuřivý výkřik. Hněv anglického lidu kypěl.“ V roce 1641 byl potom Karel I. donucen zrušit Hvězdnou komoru coby nejobávanější institut tehdejší cenzury. Došlo k tomu v předvečer anglické revoluce…
Ukázka z dobového tisku (rok 1589)
Zpráva o usmrcení francouzského krále
Prvního dne měsíce srpna přišel do St. Cloud, kde se zdržoval bývalý král, jistý poměrně mladý dominikánský mnich, vybavený pasem hraběte von Brienne, který byl držen Pařížany. Při svém příjezdu uvedl strážným, že potřebuje něco říci králi. Král vydal příkaz vyslechnout ho a druhého dne o tom podat zprávu. Generální profous na králův příkaz mnicha ubytoval a dobře ho pohostil. Mnich řekl, že by chtěl prokázat králi velikou službu. Druhého dne dovedl generální profous mnicha do královské komnaty. Protože tu bylo mnoho osob, požádal mnich, aby mohl s králem mluvit o samotě. Ten ho zavedl do svého kabinetu a přečetl si mnoho listin, které mu mnich předložil. Když král dočetl poslední listinu, zeptal se mnicha, zda to byla poslední listina. Ten odpověděl „ano“ a místo listiny vytáhl z rukávu nůž široký na dva prsty, bodl krále do břicha a nechal nůž vězet v ráně. Král si nůž vytáhl, čímž si ránu zvětšil. Pak mnichovi tímto nožem zasadil jedno bodnutí. Na jeho křik přišlo mnoho lidí do místnosti, mezi nimi la Bastida, který pomáhal zavraždit duchovního Guise. Zasadil mnichovi ránu dýkou.
Také jeden strážce mu dal halapartnou ránu, takže mnich byl smrtelně raněn. Ještě stačil říci, že nedoufal, že se z toho tak obstojně dostane. Po smrti byl vláčen a roztrhán čtyřmi koňmi a spálen. Král si nemyslel, že na svou ránu zemře. Procházel se po komnatě sem a tam a ukázal se svému služebnictvu a vojsku z okna. Když ale ucítil o čtvrté hodině večer neobyčejné bolesti, prohlédli ho lékaři a povšimli si, že má jedno střevo zasažené. Rána králi zčernala a král byl upozorněn na nebezpečí, které mu hrozí. Zprvu tomu nechtěl věřit, neboť se cítil docela dobře. Pak se mu ale udělalo špatně, a tak pozvali kapucína, aby ho utěšil. Když ten ale přišel, král už nemohl mluvit. Druhého dne po půlnoci zemřel.
