Východoněmecká Nationale Volksarmee: Chlouba Varšavské smlouvy

Základní vojenské struktury budovala Německá demokratická republika (NDR) už od počátku 50. let v podobě takzvané Kasernované lidové policie (Kasernierte Volkspolizei). V reakci na vytvoření západoněmeckého Bundeswehru a pařížských dohod umožňujících SRN vstup do NATO byla 1. března 1956 vytvořena Národní lidová armáda (Nationale Volksarmee), která se stala členem Varšavské smlouvy. Stejně jako Bundeswehr využívala na důstojnických postech bývalé příslušníky Wehrmachtu, většina z nich prošla v sovětském zajetí náležitým ideologickým školením.

Zpočátku byla služba v armádě dobrovolná, po stavbě Berlínské zdi přijal parlament v roce 1961 zákon o obraně, který zavedl brannou povinnost, a od následujícího roku rukovali muži ve věku 18–26 let na rok a půl. Odmítnout vojenskou službu šlo pouze z náboženských důvodů – na tyto brance pak čekala služba beze zbraně u stavebních praporů. Kdo odmítl i tu, musel počítat s trestem odnětí svobody až na 22 měsíců. Od 80. let pak bylo z důvodu svědomí možné nastoupit i na klasickou civilní službu.

Podobně jako ostatní armády Varšavské smlouvy dostávala velkou většinu výzbroje a techniky ze SSSR, část od ostatních spojenců a některé druhy zbraní a techniky produkoval i domácí průmysl. 

Militarizace od školních lavic

Armáda podléhala kontrole vládnoucí Jednotné socialistické strany (SED), která si zajistila vedoucí roli v armádě zřízením Hlavní politické správy (PHV) a vytvořením struktury stranických organizací. Důstojníci byli až na výjimky členy SED, vysoký podíl straníků se nacházel i mezi poddůstojníky. Od roku 1978 školy zavedly předvojenský výcvik, který chlapci začínali v 9. třídě, v létě pak jezdili na vojenské tábory. Dívky zase procházely kursy civilní obrany. Již od roku 1970 byl nástup na vysoké školy podmíněn službou v armádě. Přednost při přijetí ke studiu dostávali ti, kdo se upsali sloužit vlasti se zbraní v ruce nejméně tři roky.

Od poloviny 60. let se NDR stále výrazněji angažovala v osvobozeneckých bojích v Africe a na Blízkém východě, a to jak zbrojními dodávkami, tak budováním vojenské infrastruktury či vysíláním poradců. V těchto aktivitách ji ze socialistických zemí předčil pouze SSSR a Kuba.

Němci v Československu

V srpnu 1968 se plánovalo nasazení 7. tankové a 11. motostřelecké divize NVA při potlačení pražského jara, nakonec vzhledem k možným zahraničněpolitickým dopadům (jednalo by se o první nasazení německých ozbrojených sil v zahraničí od druhé světové války) bylo od přímého nasazení vojsk upuštěno a NVA poskytla okupantským armádám jen logistickou podporu. Přímo na území ČSR se objevili jen zpravodajci a styční důstojníci.

Ve stavu zvýšené bojové připravenosti se východoněmecká armáda ocitla už v roce 1961 v době stavby Berlínské zdi, o rok později kvůli kubánské raketové krizi. Koncem roku 1980 byla vyhlášena zvýšená bojová pohotovost (podobně jako u ČSLA) pro případ zásahu v Polsku proti odborovému hnutí Solidarita.

Sjednocení s nepřítelem

Nationale Volksarmee sice její spojenci považovali za jednu z nejlepších armád východního bloku, ne vždy však měla nejmodernější výzbroj. V důsledku nedostatku financí či utajování ze strany Sovětů dostávali mnohdy němečtí soudruzi zbraně, které už v SSSR považovali za zastarávající. V tomto ohledu však na tom nebyla hůře než například československá nebo polská armáda. Kolem poloviny 80. let vynakládalo východní Německo na obranu téměř 11 % HDP, což bylo nejvíce ze zemí východního bloku (například v ČSSR šlo o 6 %).

Armáda čítala 180 000 mužů (profesionálů a branců), v případě války by se rozrostla na půl milionu. Když se na podzim 1989 vyhrotila v NDR situace a statisíce lidí demonstrovaly proti komunistické vládě, uvažovali komunističtí představitelé o nasazení armády. Do Lipska se dokonce přesunuli elitní parašutisté, ale proti 120 000 protestujících se neodvážili zasáhnout. Ani vedení SED se nakonec neodhodlalo k další eskalaci situace.

TIP: Reforma Bundeswehru: Modernizace výzbroje i škrty

Totalitní moc v NDR byla poražena a v následujícím roce došlo ke sjednocení východní a západní části Německa. V jeden celek se spojily i obě dosud nepřátelské armády – západoněmecký Bundeswehr a východoněmecká Volksarmee, jejíž historie se uzavřela 2. října 1990. Z celkového počtu 370 000 mužů v novém Bundeswehru mělo být z východní části pouze 50 000. Až na jednoho také nebyli přijati žádní bývalí generálové z NVA, neboť západoněmečtí vojáci pod nimi nechtěli sloužit.