Vůně domova: Proč necítíme pach vlastního bytu?

Přijdeme-li na návštěvu do cizí domácnosti, hned na prahu zaregistrujeme specifický, více či méně intenzivní pach charakteristický čistě pro příslušný byt či dům. Řeč ovšem není o parfémech nebo dezinfekčních prostředcích: Bez ohledu na míru jejich používání se ve výsledném odéru odrazí přítomnost psa či kočky, špinavé oblečení, nový koberec, mýdlo v koupelně, nádobí ve dřezu…

Zapomenutá vůně domova

Obdobnou směsici přitom ostatní ucítí v našem bytě, zatímco my ji nevnímáme. Stačí totiž jen několik sekund pobytu v blízkosti pachového zdroje, a čich se na něj adaptuje. Ve vlastním bytě trávíme zpravidla dostatek času na to, abychom „jeho“ pach necítili ani po několika hodinách venku. Odjedeme-li ovšem déle než na týden, popsaná aklimatizace postupně vyhasne a po návratu si musíme opět zvyknout.

Proč odér nemůžeme cítit, vysvětluje tzv. čichová adaptace: V jejím důsledku již po několika nádeších vůni domova zkrátka neregistrujeme. Ze stejného důvodu nevnímáme vlastní tělesný pach, svůj dech a po pár minutách ani parfém, který jsme použili.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Každý objekt v prostředí vysílá do okolí určité „vonné“ molekuly. Pokud je vdechneme, zachytí je některé z našich zhruba 15 milionů čichových receptorů a pošlou signál do mozku. Náš centrální orgán je „nastavený“ na nebezpečí, tudíž se zaměřuje na jakékoliv změny v naší blízkosti – od těch vizuálních přes zvukové až po pachové. Již po pár nadechnutích tak pozná, co je třeba dál řešit a co naopak může bezpečně ignorovat. Například vůni čerstvě řezaných květin vyhodnotí jako pěknou, ovšem nepředstavující riziko, takže na ni záhy zapomene. Naopak pach kouře signalizuje, že bude třeba něco zkontrolovat…