Vrtání do hlavy: K čemu se používala obávaná trepanace lebky?

„Ptahhor se mohl dát do práce. Rozřízl lebeční kůži a pečlivě se vyhnul krvácení. Žíly na okraji rány byly vypáleny a výtok krve byl léky zastaven. (…) Když očistil lebku, ukázal všem místo, kde byla kost vražena dovnitř. Užívaje vrtáčku, pilky a klíštěk uvolnil kus lebeční kosti, velký jako dlaň, a ukázal potom všem, jak sražená krev vnikla do bílých záhybů mozku. S největší opatrností odstranil kousky sedlé krve jeden po druhém a vyňal úštipek kosti, který vnikl do mozku. To vše trvalo dosti dlouho, takže každý žák měl čas dobře se podívat na způsob práce a vrýt si do paměti vnější vzhled živého mozku. Potom Ptahhor uzavřel opět otvor stříbrnou destičkou, očištěnou v ohni, která byla zatím připravena podle tvaru vyjmutého kusu lebeční kosti, a připevnil ji malými sponkami těsně na lebku. Když kůži zašil a ránu obvázal, řekl: ‚Vzbuďte toho muže.‘“

Jak zabránit infekci

Úryvek z románu Egypťan Sinuhet (1945) od Miky Waltariho popisuje chirurgický zákrok, který byl ve starověku a středověku naprosto běžný, i když pro pacienta představoval smrtelné nebezpečí. Jedná se o trepanaci lebky, laicky řečeno o odstranění části lebeční kosti za účelem proniknutí do lebeční dutiny. První důkazy o provádění trepanace pocházejí už z mladší doby kamenné. Stopy po zákrocích byly nalezeny na lebkách v Peru, Francii, Německu, a také na našem území. Úmrtnost pacientů byla v té době „jen“ něco přes 70 %, což může oproti téměř 100% středověké mortalitě působit až neuvěřitelně.

Odborníci tento fakt vysvětlují tím, že ve středověku byly k trepanaci používány kovové nástroje neboli takzvané trepany, které se po každém použití omývaly vodou a stávaly se nositeli mnoha infekcí. Naproti tomu v pravěku se využívané nástroje z pazourku při každém použití samy sterilizovaly. Experimentálně bylo prokázáno, že při tlaku kamene na lebku se z něj sice odlupují malé kousky prachu, ale samotné ostří zůstává čisté a bez choroboplodných zárodků. U některých primitivních kmenů v Africe, Jižní Americe a v Tichomoří se zákroky s podobnými nástroji provádějí dodnes.

Samotný účel, který trepanace od pravěku plnila, zůstává zahalen rouškou tajemství. Mohlo se jednat o součást magických rituálů, čemuž by napovídaly nálezy kousků lebečních kostí upravených do forem talismanů. Další možností je, že zákrok měl být jakousi formou trestu, který jedince „ocejchoval“. Také mohlo jít o snahu dosáhnout „vyššího stavu“ lidství. 

Poslední (a patrně nejpravděpodobnější) variantou pak je, že opravdu šlo o primitivní chirurgický zákrok, který měl za cíl napravit zranění způsobená penetrací lebeční kosti. Nutno však dodat, že na mnoha objevených lebkách byly nalezeny stopy po více než jedné trepanaci, rekordem v tomto směru je lebka s pěti zahojenými otvory.

Trepanace nahání strach

Ve starověkém Egyptě i Řecku byla trepanace hojně využívána, například Hippokrates ji doporučoval téměř při všech poraněních lebky. V období římského impéria její oblíbenost začala klesat a v období raného středověku už šlo téměř o zapomenutou techniku. K poklesu její popularity dozajista přispěl i fakt, že v orientálních kulturách byla vždy odmítána.

K první větší renesanci trepanace došlo ve 13. století, ale už tehdy proti této praktice vystupovala řada odpůrců. Například francouzský chirurg Henri de Mondeville (asi 1260–1320) trepanaci doporučoval pouze ve třech případech: pokud chce lékař nahnat přítomným strach, když chce dosáhnout vyššího honoráře, anebo pokud chce napravit svou špatnou pověst. 

Skutečný rozkvět pak nastal od 15. století, kdy začala být trepanace prováděna i na zdravých pacientech – většinou z preventivních důvodů, měla totiž zabránit například zánětu mozkových blan. Procedura se těšila velké oblibě i přesto, že mnoho lékařů při ní mělo i stoprocentní úmrtnost pacientů. Spolu s pouštěním žilou šlo o jednu z nejužívanějších léčebných metod při vážnějších chorobách a zraněních.

Až v 18. a 19. století začala být léčebná metoda výrazněji zpochybňována. Lékaři jako Pierre Désault (1738 až 1795), Ernst Diefenbach (1811 až 1855) či Astley Cooper (1768–1841) se postupně zasloužili o vyvrácení mýtů o účinnosti trepanace lebky a položili základy moderní mozkové chirurgie. V ní trepanace nakonec opět našla své místo, i když v mnohem menší míře než dříve. Dnes se k trepanacím používají pouze moderní lékařské nástroje, které ve spojení s anesteziologií a vyspělými počítačovými systémy dokázaly stlačit úmrtnost při tomto druhu operací pod 2 %.

Udělej si sám

Holandský knihovník a neúspěšný student medicíny Bart Hughes (1934 až 2004) v šedesátých letech 20. století formuloval takzvanou Teorii evoluce lebky. Tvrdil v ní, že naši předkové, kteří se pohybovali po čtyřech končetinách, měli mozek prokrvenější než my. Když poté začali chodit vzpřímeně, snížilo to množství krve v mozku a tím i jeho funkčnost. Podle Hughese se trepanací mozek uvolňuje ze svého „zajetí“ v lebce, protože se tak sníží nitrolebeční tlak a zvýší průtok krve kapilárami. Mozek prý díky tomu začne pracovat na mnohem vyšší úrovni.

Hughes sám si lebku trepanoval už roku 1965, ale jeho teorii se dostalo větší pozornosti až o pět let později. Angličanka Amanda Feildingová si totiž roku 1970 do čela sama vyvrtala otvor elektrickou zubní vrtačkou a nechala se u toho svým manželem natáčet na video. Oba se stali členy takzvaného evolučního náboženství, které propaguje trepanaci jako prostředek k povznesení. Pravdivost celé teorie se sice jejímu autorovi nikdy nepodařilo prokázat, ale na celém světě podle některých odhadů existuje až několik desítek tisíc lidí, kteří na sobě nechali trepanaci vykonat dobrovolně.

Jedním z mála míst na světě, kde lze tuto proceduru legálně podstoupit, je klinika v mexickém městě Monterrey. Po komplexním lékařském vyšetření, testech krve a moči zde projdete magnetickou rezonancí, jsou vám vyholeny vlasy a poté vám lékař v místní anestézii vyvrtá otvor do hlavy. Celá hospitalizace trvá jen tři dny, den po zákroku již můžete nemocnici opustit.