Vražda cara Pavla I.: Pokus o změnu Ruska ho stál korunu i život

Pavel Petrovič se narodil v roce 1754 a na rozdíl od svých rodičů, kteří přišli do Ruska z německých zemí, vyrůstal v ruském prostředí, hovořil rusky a nikdy neměl jinou než pravoslavnou víru. Po intronizaci (uvedení na trůn) svého otce Petra III. ( 1762) se v sedmi letech stal carevičem. Osmé narozeniny s ním však už neoslavil, neboť trůn uzurpovala jeho matka Kateřina II. Veliká ( 1762–1796), která dala Petra III. zabít. Syna nemilovala, protože se obávala, že až dospěje, bude po ní požadovat korunu, nebo chtít pomstít otce. Často o něm mluvila jako o „obtížné bagáži“, kterou s sebou musí vláčet. 

Krkavčí matka 

Careviči se dostalo výborného vzdělání, mluvil plynně rusky, francouzsky a německy, zčásti i latinsky, velice dobře znal dějiny, zeměpis a matematiku. Kromě toho byl i znamenitý jezdec na koni. Patřil mezi nejvzdělanější a nejlépe vychované prince své doby. Jeden vyslanec se o něm vyjádřil velmi diplomaticky: „Se smyslem pro pravdu a spravedlnost spojuje rozum, správný úsudek, skromnost, znalosti a velkou touhu učinit svůj národ šťastným. Začal se zbavovat své mladické prudkosti, nerozvážnosti a přísnosti.“ Jiný diplomat zase zmínil jeho skrblictví a ješitnost. 

V roce 1771 dosáhl věku, kdy mohl usednout na trůn, přesto se vlády chopil až po matčině smrti o další čtvrtstoletí později. Během nekonečného čekání ho Kateřina úzkostlivě držela stranou všech státních záležitostí a snažila se, aby v ničem nevynikal. Zakázala mu například i účast ve válkách proti Turkům. Pavel zažil od matky i jejích favoritů mnoho ponižování, takže nenáviděl vše, co v kateřinské epoše vzniklo. Byla to také Kateřina, kdo synovi vybral manželku. 

Rozhodla se pro princeznu Vilemínu Hesensko-Darmstadtskou, která však v Petrohradě neučinila dobrý dojem. Údajně byla churavá, nedůvěřivá, chovala se nerozumně a dělala dluhy. Ke všemu se bezhlavě zamilovala do krásného a vzdělaného námořního důstojníka, hraběte Razumovského. Pod jeho vlivem se dokonce postavila v zahraničně-politických záležitostech proti tchyni. Skandálu zabránila jen princeznina předčasná smrt. U dvora se pochopitelně špitalo, že byla na „nejvyšší“ pokyn otrávena. Zda ji imperátorka skutečně dala zabít, se už nedozvíme, nicméně zcela nereálné to jistě nebylo. Poté, co se Pavel zhroutil žalem, zvolila Kateřina dost brutální způsob, aby ukončila jeho hysterické truchlení. Den po Vilemínině smrti mu předložila důkazy o její nevěře… 

Napodruhé to vyšlo 

Podruhé měla imperátorka při výběru snachy šťastnější ruku. Württemberská princezna Žofie Dorota si získala Pavlovy sympatie hned při prvním setkání. Napsal o ní: „Našel jsem nevěstu takovou, jakou jsem si jen mohl přát, krásnou, velkou, štíhlou, svobodomyslnou, chytrou a pohotovou. Její srdce je velice citlivé a něžné, jak jsem si mohl všimnout v různých scénách s jejími příbuznými.“ Britský vyslanec o ní hlásil: „(...) charakter současné velkokněžny je téměř opakem její zemřelé předchůdkyně (...). Je jemná a má nejpřísnější smysl pro povinnost. On (carevič) je společenský a veselý a začíná mít také vlastní vůli. Ona se snaží veškerou možnou ochotou a pozorností zasloužit si jeho náklonnost, on ji nadmíru miluje. Jsou spolu velice šťastní.“ 

Žofie Dorota přijala pravoslaví a nové jméno Marie Fjodorovna. Pavlovi porodila devět dětí, dědice Alexandra již rok po sňatku. Nevyznačovala se však velkou srdečností či láskyplností. Ve výchově kladla na první místo plnění povinností, byla přísná, náročná, a děti se jí proto bály. Zato Kateřina II. s nadšením vklouzla do role úžasné babičky. Aniž se rodičů na cokoliv ptala, chopila se výchovy svých vnuků, jež milovala a zahrnovala přízní – mimo jiné pro ně napsala pohádky, přísloví i jiná literární díla. 

Prostopášná babička 

V osmdesátých letech 18. století překročila Kateřina II. padesátku a její pověstná energie začala ochabovat. V důsledku své stále větší přecitlivělosti viděla v posledním milenci, slabém, omezeném a zženštilém Platonu Alexandroviči Zubovovi vynikajícího a nadaného státníka. S řeckým filozofem Platónem neměl až na jméno skutečně nic společného, jelikož se mu dostalo pouze domácího vzdělání, takže se dalo říci, že až na obvyklé činnosti gardových důstojníků – tedy střílení, přehlídky, sex a hazard – nic neuměl. 

U dvora se tajně pošklebovali „babičce na trůně“, kterou poblouznil o třicet osm let mladší krasavec. Carevna svému milenci plnila všechna přání, nechala ho promrhat miliony rublů ze státních prostředků. O krizi, korupci a morálním úpadku v nejvyšších sférách se zmiňovali všichni vyslanci: „Vnitřní záležitosti dvora předvádějí stejné divadlo prostopášnosti a bezmyšlenkovitosti; věk nezabíjí vášně, naopak ty věkem jen sílí, a při přesném pohledu se domnívám, že pověst výrazně přeháněla dobré vlastnosti jedné z nejlepších žen Evropy a naopak nedostatečně vyzdvihuje její slabiny (...), neobyčejná marnotratnost a obvyklá lenivost panují všude. Velkokníže (Pavel) a jeho manželka žijí v nejlepší shodě, a mohou sloužit za vzor, který bohužel nikdo nenapodobuje.“ 

Konečně gosudarem 

Kateřinino „velké tělo, (...) kulatá hruď, hlava staré Junony připojená k prsům – celý ten mocný, porouchaný, opotřebovaný stroj“ sklátila 16. listopadu 1796 mrtvice. V té době se carevič Pavel věnoval ve svém příměstském sídle Gatčině jízdě na saních a výcviku vojáků. Jakmile se od kurýrů dozvěděl o matčině agónii, vyrazil do hlavního města a v půl deváté večer již stál u umírající carevny. Druhý den shromáždil s několika pomocníky všechny dokumenty z jejích pokojů do kabinetu, který dal zamknout a zapečetit. 

Jedna z dvorních dam vzpomínala, že se usadil v místnosti za matčinou ložnicí, aby všichni, kdo si k němu přicházeli pro pokyny nebo na návštěvu, museli projít kolem ochrnuté imperátorky. Již tento projev neúcty a neomalenosti dával tušit, že se poměry v říši změní. Kateřinin dlouhý a pohnutý život se završil v devět hodin večer a palácem se naposledy v ruských dějinách rozlehlo: „Carevna zemřela, ať žije car!“ Žádná další žena se již ruskou vladařkou nestala. 

Pavlovo nastolení proběhlo bez problémů. Zkušenost, rozvahu, cynismus a státnickou prozíravost Kateřiny II. vystřídal jeho romantický diletantismus, netrpělivost, záchvaty zuřivosti, ale též šlechetnost, laskavost a smysl pro spravedlnost. Nejdříve rehabilitoval památku zavražděného otce, nechal ho exhumovat a na lebku vložit korunu jako při symbolické korunovaci. Poté byly ostatky Petra III. slavnostně uloženy v hrobce imperátorů a imperátorek v Petropavlovském chrámu vedle rakve jeho ženy. Místo okázalého velebení Kateřiny II. Veliké se konala zvláštní ceremonie oslavující především památku jejího předchůdce. 

Pavlova horečná snaha rychle reorganizovat vše, co jeho matka zavedla, přinesla smršť často nepromyšlených zákonů a nařízení, které si mnohdy protiřečily, což v zemi způsobilo neklid a paniku. Pro představu uveďme, že Pavel vydával průměrně 42 zákonů za měsíc, zatímco velký reformátor Petr Veliký osm a Kateřina II. dvanáct. V rámci této zákonodárné „záplavy“ mimo jiné zkrátil počet dní, kdy nevolníci museli robotovat na panském, na polovinu nebo zakázal práci v neděli, což mu vyneslo sympatie mužiků, nikoliv však statkářů. 

V pruském stylu 

Stejně jako otec byl Pavel I. oprávněně považován za prusofila. Většina Rusů ale jeho nadšení nesdílela a Prusy buď upřímně nenáviděla a pohrdala jimi, nebo vůbec nevěděla, o koho jde. Pavel se rozhodl reformovat armádu podle pruské předlohy. Přes svou místy až extrémní přísnost miloval prosté vojáky a dbal na jejich zaopatření, takže si důstojníci již nemohli ponechávat prostředky určené podřízeným. Nejvíce ho zajímaly přesné formace, uniformy a pořadová cvičení, naopak bojovou připravenost nechával stranou. Jeho zálibu v uniformách komentoval jeden z dvořanů slovy, že nejlépe ze všeho uměl čistit knoflíky. 

Car například nutil vojáky nosit těsné uniformy a šněrovačky, aby se drželi zpříma, a těžké paruky. Jeden z důstojníků vzpomínal, že když jeho jednotka měla nastoupit na stráž, vstávali již o půlnoci, navzájem si pudrovali paruky a pak strnule seděli nebo stáli, aby si účes nepoškodili. Aby se naučili pochodovat po pruském způsobu bez ohýbání kolen, museli na kolenou nosit kovové pláty. Přísný dril měl oslavovat panovníka jako symbolického hrdinu a ztělesňovat disciplinovanou společnost. Bazírování na pořadových cvičeních a přehlídkách lze označit za „triumf nicotnosti“, který přeměnil vojsko v baletní soubor, neboť car vyžadoval jen podřízenost a poslušnost, nikoliv samostatnost a iniciativu. Armáda a její pořadová cvičení symbolizovala svět ideální pro Romanovce, tedy velkou hru, které se účastnily tisíce „automatů“, ale jež neměla nic společného se skutečnou válkou. 

Za Pavla I. se také začalo citelně zhoršovat postavení důstojníků a úředníků, jelikož při prosazování pořádku panovník nebral na elitu ohledy. Propustil například dvě stě generálů do výslužby pro přestárlost či neschopnost a podstatně omezil privilegia dvorských gardistů. Nepořádek, lenost, defraudaci či lajdáctví trestal bez soudu výpraskem, degradací, vězením či vyhnanstvím. Během své vlády potrestal 2 601 důstojníků z celkových 15 000, což mu velmi uškodilo. Například důstojníka, který dohlížel na zásoby carské kuchyně, neváhal nechat zbít holí, protože mu nechutnalo vařené hovězí. 

Car propadal záchvatům zuřivosti a podezíravosti, velmože ponižoval, posléze zase vyznamenával, a to i několikrát za sebou. Ale již renesanční myslitel Machiavelli varoval, že „je velmi naivní a mylné domnívat se, že mocní pro nová dobrodiní zapomenou na staré křivdy“. 

Atmosféra strachu 

Všichni poddaní žili ve strachu z „nejvyššího“ hněvu, vzrostl policejní teror a tajná kancelář se ve srovnání s érou Kateřiny II. zabývala sedminásobně vyšším počtem případů. Dramatik August von Kotzebue popisoval Rusko jako policejní stát: „(…) s úzkostným tušením jsem každý večer uléhal do postele. S chvěním jsem každou noc naslouchal každému zvuku na ulici. Se strachem jsem jezdil městem, stále rozhodnutý vyskočit včas z vozu, kdybych potkal cara (nebylo možné projet kolem něj vsedě). Musel jsem vzdávat úctu ženám pochybné pověsti a mužům slabého ducha a při každém uvedení svého kusu se obávat, zda v něm policie neodhalí nějaký přestupek. Zřídka jsem si mohl vylít srdce u přátel, neboť všechny zdi měly uši, a bratr již nevěřil bratrovi. Nemohl jsem se svěřit ani vlastním poznámkám, neboť jak lehko se dala zkontrolovat má aktovka! Chůze kolem zámku ohrožovala zdraví: I při nejhorším počasí se smělo přiblížit k této hoře kamene jen s odkrytou hlavou. Žádná procházka neposkytovala rozptýlení, neboť denně se člověk setkával s nešťastníky, kteří byli zatčeni a vedeni ke knutě.“ 

Kdokoliv mohl být potrestán knutou, často se uděloval trest uřezání uší a nosu, vyříznutí jazyka nebo vypíchnutí očí. Podezřívavý gosudar slídil po revolucionářích, spiklencích a škůdcích, jelikož se bál o korunu. Jako Hamlet, s nímž ho pojil podobný osud, mohl říci o svém okolí: „(…) věřím jim jak zmijím.“ Car byl ale přesvědčen, že stojí pod zvláštní ochranou archanděla Michaela, který se jednomu vojákovi údajně zjevil při stráži u starého dřevěného paláce, kde se Pavel narodil. Vladař zde proto nechal zbudovat novou rezidenci s kaplí zasvěcenou tomuto archandělovi. Palác připomínal pevnost, měl valy, systém vodních příkopů, padací mosty, tajné dveře i tajná schodiště. Bohužel se stavbou se příliš spěchalo, takže interiéry byly vlhké a studené. Car s rodinou se do Michajlovského paláce nastěhoval v únoru 1801. Strávil zde pouhých čtyřicet dnů. 

Oběť spiknutí 

Nespokojenost s vládou Pavla I. postupně narůstala, jelikož si proti sobě poštval příliš mnoho nejvyšších hodnostářů, důstojníků a gardistů. Mnoha z nich zničil kariéru a zbylí se báli, že je čeká stejný osud. Nelze se tedy divit, že příslušníci elity Pavla I. označovali za barbara, tyrana, maniaka, šílence či „bengálského tygra se sentimentálními záchvaty“. 

Ani u vlastní rodiny se netěšil velké oblibě, například jeho snacha o něm napsala: „Ten člověk je mi protivný, jenom když se o něm mluví, a jeho přítomnost je mi ještě protivnější (…). Ubezpečuji Vás, že s výjimkou několika důstojníků ho nenávidí celý národ.“ Carevič Alexandr si zase kvůli nárokům, jež na něj otec kladl, stěžoval: „Já sám se musím zabývat maličkostmi vojenské služby, ztrácím čas plněním povinností poddůstojníka, nemám možnost věnovat se svým vědeckým zájmům (…) jsem nejnešťastnějším člověkem.“ 

Dostatečnou podporu v nejvyšších kruzích nenacházela ani carova zahraniční politika orientující se na spojenectví s revoluční Francií a nepřátelství s největším obchodním partnerem – Velkou Británií. Začalo se hovořit o imperátorově duševní nemoci a nezbytnosti nahradit ho carevičem dříve, než Matičce Rusi ještě více uškodí. Carovi nejbližší spolupracovníci v čele s petrohradským gubernátorem, hrabětem Pahlenem a generálem Bennigsenem začali v roce 1799 připravovat takzvané Velké spiknutí s cílem svržení gosudara, a to za tichého souhlasu následníka Alexandra. 

Dne 24. března 1801 se skupina šedesáti spiklenců potichu vplížila do Michajlovského paláce, dostala se až do chodby vedoucí k Pavlově předsíni. Tam se jim podařilo lstí přimět komořího, aby jim otevřel dveře, když předstírali, že jeden z imperátorových pobočníků mu jde podat hlášení. Podle jiné verze tvrdili, že vypukl požár. Jakmile komoří otevřel a spatřil, koho vpustil, oněměl strachem. Vtom ke dveřím ložnice přiskočil jeden husar a zakřičel: „Veličenstvo, utečte!“ Car vyskočil z postele a hodlal uniknout tajnými dveřmi do carevniných pokojů. Avšak zapomněl, že je z obavy z případného vraha nechal nedávno zatarasit. Proto se rychle schoval za zástěnu. 

Bennigsen začal prohledávat místnost a našel panovníka, jak se jen v noční košili a čepici krčí za zástěnou. Zasalutoval a pronesl: „Jste zatčen, Vaše Veličenstvo!“ Mezitím do ložnice vtrhli další spiklenci, vesměs až příliš posíleni šampaňským. Panovníka povalili na zem a on se přitom uhodil o mramorový stůl. Poté do cara kopali, načež ho uškrtili šerpou. Místnost rozjaření útočníci opouštěli s voláním: „Ať žije Alexandr!“ 

Terč nevybíravých vtipů 

Archanděl Michael cara Pavla I. neochránil, nezvítězil nad obludou ztělesněnou spiklenci, jen ho odvedl do ráje. Po carově smrti koloval vtip, že prosil své vrahy, aby chvíli posečkali, neboť musí ještě vypracovat ceremonii svého pohřbu.

TIP: Kozák proti carovi: Čím děsil Stěnka Razin ruského vládce?

Podle oficiální verze zemřel na záchvat mrtvice a až do roku 1905 se v carské říši v souvislosti s jeho smrtí nepsalo o převratu či vraždě. Jeho tělo bylo nabalzamováno a vystaveno, aby se s ním poddaní mohli rozloučit. Přes všechnu snahu zakrýt stopy násilí měl na obličeji modré a černé skvrny, proto mu nasadili třírohý klobouk tak, aby zakryl zohavené levé oko a sešitý spánek. Po osmi dnech byl pohřben v Petropavlovském chrámu. Lid byl zaražen, ale šlechta a garda se radovaly. Na ulicích se vyprávěly ironické epitafy, které měl mít zesnulý car na hrobě. Například: „Pohleď, poutníku, na hrob, zde leží Pavel První, modli se, aby na nás Bůh neseslal Druhého.“