Vlivní páni vzešli z družiníků: Proměna české šlechty za vlády Václava II.

Nezanedbatelný vliv zemských elit můžeme pozorovat už od počátků českého státu v 9. a 10. století, tedy po celou dobu vlády Přemyslovců. Abychom pochopili, jakou proměnou prošla šlechta ve 13. století, bude potřeba si stručně projít její historii od nejstarších dob. Jak se z původních kmenových předáků a družiníků stali bohatí pozemkoví vlastníci a z velké míry vlivní političtí činitelé?

Kníže mezi velmoži

Zásadní roli při zakládání státu hrál Boleslav I. ( 935 až 967/972), bratr a údajný vrah svatého Václava. Sjednotil území Čech z velké části násilím a při podrobování sousedních knížat a vládců zároveň potlačoval i vliv zemských elit, který zůstal ještě z dob pohanských kmenových sněmů. Z Kosmovy kroniky pak víme, že v 11. století se sněmy českých předáků obnovily a velmožové si tam opět začali zakládat na svých právech. Nicméně to vypadá, že šlo o nové elitní rody, které neměly přímou návaznost na starší období – právě kvůli Boleslavovi I.

V knížecích Čechách 11. a 12. století měl vztah velmožů k panovníkovi dvě hlavní roviny. Za prvé tvořili knížecí družinu, která měla vládci být nápomocna ve vymáhání práva a spravedlnosti, zajistit obranu země před cizím vpádem a v neposlední řadě ho doprovázela na kořistnických či expanzivních válečných výpravách za hranice. Tak se projevovali například při polské výpravě Břetislava I. kolem roku 1040 či při vojenských akcích na podporu císaře ze strany Vratislava I., později prvního českého krále.

Jednalo se v podstatě o „státní vojsko“, jež knížeti navíc dodávalo důstojnost při diplomatických jednáních s dalšími vládci. Ale pozor! Svou družinou disponoval v podstatě každý mužský člen přemyslovského rodu včetně moravských údělníků, jakkoli pražský kníže měl mít pochopitelně vojsko největší.

Druhá rovina spočívala v systému známém jako hradská soustava. Zjednodušeně řečeno kníže udělil významnému velmoži do správy nějaké hradiště (ještě nešlo o hrady) a přilehlé území. Dotyčný předák však zůstával knížecím úředníkem, mohl být kdykoliv odvolán a v žádném případě nemohl počítat s automatickým předáním úřadu svým dědicům. Takovému správnímu okrsku se říkalo beneficium (v doslovném překladu „dobro“) a úředníci se nazývali beneficiáři.

Kromě toho měli předáci právo po smrti toho stávajícího volit nového knížete, na čemž si velmi zakládali, byť šlo zpravidla o formální potvrzení politické reality. V případě sporu mezi Přemyslovci pak mohla rozhodnout síla družiny daného kandidáta. Souhrnně se velmoži nazývali Čechové – příslušníci středověkého národa, do něhož nespadali obyčejní vesničané, ale jen členové důležitých rodů s jistým politickým vlivem.

Dědičné statky

Roku 1189 vydal v Sadské vládnoucí kníže Konrád Ota svá statuta, v nichž z velké míry posílil moc panovníka v oblasti soudní a správní. Na druhou stranu v nich velmožům přiznal právo vlastnit dědičné nemovité majetky a také jim poskytl větší podíl na vládě. Tady v podstatě došlo ke zlomu, od něhož už můžeme elitní rody nazývat „šlechtické“, ač se jednalo pochopitelně o dlouhodobý vývoj (viz Komu patří majetek?).

V každém případě od té doby existovaly v českém prostředí dva hlavní typy majetků – beneficia a alod. Alodní neboli zpupné statky byly dědičné a v plné držbě šlechtického rodu. Je jasné, že bylo v zájmu knížete (od roku 1198 krále) je co nejvíce omezit. Vládce na nich samozřejmě mohl vykonávat zemskou spravedlnost, ale ve skutečnosti s nimi šlechtic nakládal dle své libosti. Šlo o vesnice, hradiště (tvrze, případně od 13. století už i hrady) nebo i o celá městečka.

Základ pro vývoj budoucích panských rodů byl položen v první polovině 13. století, kdy v Čechách postupně získali vliv Markvartici, Hrabišici, Vítkovci, Benešovici či Ronovci. V prvních dvou případech jde o mnohem starší rody zmiňované v kronikách či listinách knížecích Čech, ale ze všech se postupně oddělily jednotlivé větve, z nichž se později staly samostatné rody (Rožmberkové, Lichtenburkové, páni z Lipé, z Hradce, z Rýzmburka či z Lemberka). Proto se někdy starším uskupením říká rozrody. Na Moravě vznikly například rody Švábeniců, z Kunštátu či z Medlova (později z Pernštejna), ale jména starších rozrodů zde neznáme – pokud tedy nebudeme počítat moravskou větev Benešoviců, kteří ale přišli z Čech.

Povstání kralevice

Do poloviny 13. století se žádnému rodu nepodařilo vytvořit větší souvislé území, které by mohl nazývat svým panstvím, což by nepochybně vedlo k napětí mezi ním a králem. Je zajímavé, že tímto způsobem mohly na území Čech a Moravy pronikat i rody ze zahraničí. Například roku 1249 potvrdil markrabě Přemysl (pozdější Přemysl Otakar II.) tento typ držby v případě městečka Mikulov rakouským Lichtenštejnům, kteří jej i v pozdějších staletích udrželi.

Významným mezníkem, který urychlil nárůst sebevědomí šlechty, se stalo povstání z let 1248 a 1249, jež vedl mladý Přemysl proti svému otci Václavovi I. Zjednodušeně se říkalo, že na Přemyslovu stranu se postavily mladé agilní rody, zatímco ty starobylé a mocné zůstaly věrné králi. Když starý vladař tuto malou domácí válku vyhrál a rebelii potlačil, odměnil se svým příznivcům. Markvartici či Hrabišici zvýšili vlastní důležitost, což jim ovšem vzápětí dal nemilosrdně pocítit král Přemysl Otakar II. zvaný železný a zlatý, když roku 1253 nastoupil na trůn.

Je pravděpodobné, že právě zraněné ego z dob povstání hrálo hlavní roli při následném nevybíravém postupu mocného vládce proti vlastní elitě. Nejvíc to odnesl starý rytíř Boreš z Rýzmburka, který vedl královské vojsko v rozhodující bitvě proti mladému Přemyslovi. Ten ho hned po nástupu na trůn uvrhl do vězení. I když z něj šlechtic vyšel ven a stál dlouho neochvějně po boku nového panovníka, musel trpělivě snášet různé „naschvály“, jimiž Přemysl narušoval celistvost i privilegia v jeho severočeském panství. Boreš se nakonec spolu s Vítkovci proti němu vzbouřil a přibližně rok před bitvou na Moravském poli (1278), která se stala králi osudnou, skončil na popravišti.

Urození rebelové

Známý příběh Vítkovců v čele se Závišem z Falkenštejna se stal typickou (byť trochu romantickou) ukázkou problematického vztahu panovníka s vlastní šlechtou. Jejich vzpoura, kterou spolu s Borešem z Rýzmburka roku 1276 vyvolali, byla první šlechtickou rebelií v české historii, kterou nezaštítil žádný člen přemyslovského rodu. I proto byla přelomová, přestože ji král potlačil a krutě se jejím účastníkům pomstil.

Ačkoliv egoistická až pyšná povaha Přemysla Otakara II. znemožňovala šlechticům se adekvátně projevit, cestu na povrch si jejich ambice našly a staly se jednou z hlavních příčin králova pádu. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na Moravském poli už stála většina šlechticů v jeho vojsku a existovala i celá řada rodů, které mu zůstaly věrné po celou dobu panování (páni ze Strakonic či Benešovicové).

Přemyslův dědic a následník Václav II. se z příkladu svého otce poučil, i když nebyl zrovna v jednoduché pozici. Král železný a zlatý padl v bitvě, když bylo princi pouhých 7 let. Další půldekádu následník trůnu strávil v „prominentním zajetí“ u Oty Braniborského. U dospívajícího jinocha po návratu do Čech roku 1283 logicky zvítězily emoce, takže se dostal pod vliv své matky Kunhuty a zejména jejího charismatického milence Záviše z Falkenštejna. Vítkovec byl neformálním vůdcem šlechtické frakce, která se snažila skrze mladého vládce získat dostatek privilegií, úřadů a potvrzení pozemkového vlastnictví, k němuž mohla přijít různými způsoby, zejména v letech bezvládí 1278–1283.

Soumrak ctižádostivého rádce

Proti Vítkovcům spojeným například s Ronovci (Lichtenburkové, páni z Dubé) či Šternberky pak stála skupina, jejímž formálním vůdcem se stal pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Na jeho straně byli například Purkart z Janovic, Zdeslav z Lemberka či Beneš z Vartenberka, tedy Markvarticové. Všichni jmenovaní se významně podíleli na tom, aby krále vykoupili z „braniborského zajetí“ a vyjednali jeho návrat do Čech. Z toho důvodu nelibě nesli, když se na králově přízni najednou chtěli svézt úplně jiní páni využívající vliv jeho uherské matky, která pro svého syna v době jeho zajetí nehnula ani prstem.

V prvních dvou letech neměla biskupova strana prakticky šanci Závišovu vlivu konkurovat, a na růžích neměla ustláno ani poté, co se mocný Vítkovec s královnou vdovou oženil a stal se Václavovým otčímem. Biskup Tobiáš i Purkart z Janovic přitom v Praze celou dobu působili a snažili se s Václavem mluvit, ale on jim nechtěl příliš naslouchat. Situace se změnila teprve po smrti Kunhuty v září 1285.

Zpočátku to vypadalo, že souhra mezi panovníkem a jeho hlavním rádcem Závišem zůstává nedotčena. Václav se sice ve stejném roce oženil s Gutou Habsburskou, ale otec nevěsty, římský král Rudolf, ji zatím odvezl zpět do říše. Vítkovec tak dostal ještě další dva roky na prosazování svých zájmů. Až když se rozhodl oženit s další ženou z královského rodu, sestrou uherského krále Alžbětou Arpádovnou, začal Václav vidět věci jinak. Dlouhodobé působení Tobiáše z Bechyně konečně vydalo své ovoce. Navíc roku 1287 do Prahy přesídlila Guta Habsburská, která (jakožto pravá dcera svého otce) čekala od Václava rozhodný a nezávislý postup.

Poučený král

Záviš si z Uher domů vezl nevěstu s bohatým nákladem a doprovodem. Svatební karavana však byla přepadena Jindřichem z Lichtenburka, což mimo jiné znamenalo, že Vítkovce opustil jeho někdejší spojenec. Mocný šlechtic přecenil své možnosti, dosavadní političtí přátelé se obraceli proti němu a jeho vliv povážlivě zeslábl. Závěr příběhu je dostatečně známý a mnohokrát popsaný historiky i spisovateli. Král nechal Záviše zatknout pro podezření ze zrady a údajně i chystané královraždy, načež se opět vzbouřili Vítkovci. Zajatce poté po více než ročním věznění vozil Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský po hradech jeho příbuzných a hrozil, že pokud se dotyčný pán nevzdá, nechá Záviše popravit. 

Fungovalo to až do doby, než Mikuláš s vojskem přijel k Hluboké, kde sídlil Závišův starší bratr Vítek z Krumlova. Ten se vzdát odmítl, a tak Mikuláš neváhal a nechal králova otčíma v srpnu 1290 bez milosti setnout.

Od té doby se datuje samostatná vláda Václava II. Po svých zkušenostech se král tentokrát již vyvaroval toho, aby se dostal do vleku jakékoliv frakce. Pochopil, že se svou šlechtou se musí dohodnout a v lecčems jí povolit, jinak skončí jako jeho otec. Na druhou stranu věděl, že nesmí nikomu podlehnout a musí rozhodovat sám jako suverénní vládce. Ve skutečnosti to byl přesně stav, po kterém toužili i sami šlechtici. Někteří by sice měli rádi slabšího krále, s nímž by se dalo manipulovat, ale zejména v období bezvládí poznali, že nad sebou nějakou účinnou autoritu potřebují a pro dlouhodobý vývoj země i jejich vlastních ambicí je silný, ale rozumný král výhodou.

Václav a jeho šlechta

Aby král ze šlechticů udělal své spojence, povolil jim vše, k čemu vývoj přirozeně spěl už od počátku 13. století. Posílil je ekonomicky i politicky a navíc jim ponechal podíl na moci soudní. Z hlediska země tak vznikly pojmy dominium generale, což zahrnovalo celé království včetně šlechtických dominií, a dominium speciale či dominium regale, což bylo území pod přímou správou krále.

O zemských sněmech jsme psali už v úvodu, takže je jasné, že tato jednání měla v Čechách dlouhou tradici. Předáci na nich lpěli, a jakkoliv se vše odehrávalo v režii vládce, viděli v tom svou příležitost podílet se na moci. Podle politického kursu knížete či krále se tato shromáždění odehrávala více či méně často, silní panovníci tam ve skutečnosti spíše oznamovali elitám svoji vůli. Situace se změnila na přelomu 13. a 14. století, kdy šlechtici začali mnohem více prosazovat své zájmy, které se často kryly se zájmy celé země.

TIP: Drama v českém knížectví: Co se dělo po smrti knížete Václava?

Václav se nemusel bát, že mu šlechta přeroste přes hlavu, protože ve středověku byly role jasně rozděleny. Na příkladu západního feudalismu viděl, že je mnohem lepší se šlechtou spolupracovat a tím ji držet v potřebných mezích. Svou autoritu a moc nezakládal na absolutistické monarchii, v níž by vedle sebe nikoho nepustil, ale uvědomil si, že naopak zvýrazní své postavení, když kolem něj budou stát mocní páni coby reprezentanti jeho království. Proto také získal věrné spojence ke svým vojenským výpravám do Polska i do Uher a podporovatele vlastní moci, česká šlechta zase díky tomu mohla po roce 1306, kdy Přemyslovci vymřeli, vůči římskému králi vystupovat naprosto sebevědomě.