Vlčí ráj v Gévaudanu: Tam, kde dřív byli vlci postrachem

Hornatá, chudá a nádherná krajina Gévaudanu je součástí Středofrancouzského masívu (Massif Central). Vzhled zdejší krajiny od nepaměti formovalo pastevectví a po svazích se proháněla stáda ovcí, koz a skotu. Půvabné kamenné vesničky málo zalidněného kraje dodnes připomínají skanzeny. Jakoby se tu zastavil čas. Paměť Gévaudanu ovšem také způsobila, že místní pastevci byli dlouho alergičtí na vlky, jimž se v druhé polovině 18. století příčítala více než stovka lidských obětí (viz Bestie z Gévaudanu). Tuto nevraživost se odvážil změnit Gérard Ménatory.

Tvrdohlavý snílek Ménatory

Francouz Gérard Ménatory (1921–1998), původním povoláním novinář, zasvětil čtyřicet let svého života studiu vlků ve všech zeměpisných pásmech, které tyto psovité šelmy obývají. Postupem času se stal světově proslulým a uznávaným zoologem, etologem a ekologem, ale dlouho se mu nedařilo uskutečnit svůj dětský sen: vybudovat ve Francii vlčí azyl, kde by mohl vlky chovat v rozsáhlých oplocených územích.

Ménatory ale nebyl jen snílek a na své vizi neúnavně pracoval. Jeho vytrvalost nakonec slavila úspěch, když byl v roce 1985 u půvabné kamenné vesničky Sainte-Lucie v departamentu Lozere vybudován vlčí park Les Loups du Gévaudan, který na evropském kontinentu nemá obdobu.

Vlci ve svém živlu

Blížili jsme se k Marvejols a směrovky s vlčí hlavou nás neomylně vedly k proslulé rezervaci. V okolí vlčího parku naplnily vzduch chraplavé hlasy krkavců: impozantní černí ptáci, „průvodci vlků“, přeletovali mezi korunami stromů, posedávali na větvích a hašteřili se v trávě. Byli jsme na správném místě.

„Naši vlci pocházejí, kromě vlků z Mongolska, z odchovů francouzských zoologických zahrada a z odchovů vlastních,“ informoval nás zoolog vlčího parku Sylvain Macchi. Zarostlé, prostorné výběhy s přirozenými vodními zdroji zajišťují šelmám dostatek soukromí před zraky zvědavých návštěvníků, kterých tu ročně bývá 80–90 tisíc.

Gévaudanským vlkům se zde daří výborně. „Svědčí o tom naše každoroční přírůstky úspěšně odchovaných vlčat,“ potvrdil nám ředitel Joseph Matera. Na vhodných místech rezervace jsou pro návštěvníky zbudované vyvýšené pozorovatelny, odkud mohou sledovat intimní život vlčích smeček.

Záchrana mongolských vlků

Pod stromy obsypanými krkavci jsme v úkrytu číhali, až vlci vystoupí z houštin a rozklusají se svými úspornými krůčky po vyšlapaných stezkách. „Velmi pohnutý je osud našich vlků z Mongolska,“ vypráví Joseph Matera. „Pašeráci přepravili v roce 1991 nelegálně množství živých vlků z Mongolska do Maďarska, kde měla být zvířata utracena a jejich kožešiny využity na výrobu luxusních kožichů. Gérardu Ménatorymu a pracovníkům z Nadace na ochranu živočichů Brigitte Bardotové se podařilo za asistence policie zvířata překupníkům zabavit a zachránit je v našem vlčím azylu. U nás se velmi dobře rozmnožují a tvoří naši nejpočetnější smečku.“

Těžký život mírotvůrce

„I v našich smečkách samozřejmě vznikají konflikty,“ přiznal Sylvain Macchi. „Dosud si však vlci svoje problémy vždy vyřešili bez našeho zásahu. Zatím jsme nezaznamenali žádná vážnější zranění zvířat, a to je zcela určitě dáno i velikými rozměry našich výběhů, které zaručují vlkům jejich soukromí.“

Vlčí smečka je složitý organismus s přísnou (ale nikoli neměnnou) hierarchií. V každé existuje vůdčí pár (dříve zažitý a poněkud zavádějící termín „alfa pár“ se stále častěji mění na vhodnější termín „plemenný pár“), který se zároveň i jako jediný ve smečce rozmnožuje. Na spodním stupínku hierarchie je tzv. „omega vlk“, jakýsi obětní beránek (kterého však např. Indiáni nazývají „mírotvůrce“). Ve volné přírodě, pokud je terčem přílišné cílené agrese ostatních členů vlčí smečky, se může omega vlk na čas vzdálit. V zajetí však mohou být s těmito konflikty závažné problémy, které mohou skončit zraněním, nebo dokonce smrtí podřízeného zvířete.

Vlčí muzeum a „české“ omyly

Ve vlčím parku naleznou návštěvníci i zajímavé vlčí muzeum, kde se dozvědí mnoho zajímavého o životě těchto šelem. Mohou nahlédnout (i vstoupit) do inscenovaného vlčího brlohu, mohou si prostudovat historii založení vlčího parku Gérardem Ménatorym a seznámit se s fakty a legendami o Gévaudanské bestii.

Vstupní budova je od podlahy ke stropu přeplněna kvalitními i méně kvalitními vlčími suvenýry. Za zmínku stojí především bohatá plejáda prvotřídní „vlčí literatury“ z pera věhlasných světových zoologů a nejlepších fotografů divoké přírody.

Při shánění literatury o francouzském vlčím parku, která je k dispozici v češtině, bude mít našinec problémy. Získáte jen několik kusých informací, a to ještě zpravidla se zásadními omyly. Například v průvodci Gisely Budée – Francie: jih; Languedoc – Roussilon (vydalo nakl. Jan Vašut v roce 2004), se na str. 38 dočtete: „Gérard Ménatory se zde pokouší o navrácení vlků do volné přírody.“ To je pochopitelně nesmysl – šelmy odchované v zajetí se do přírody zásadně nerepatriují.

Dále zde čteme: „Během doby krmení mohou návštěvníci s Ménatorym vstoupit přímo do výběhů.“ I tato informace je naprosto zavádějící a nesmyslná (zda byla někdy, snad v počátcích vlčí rezervace, pravdivá, se mi zjistit nepodařilo). Navíc průvodce – originál vyšel v Mnichově v roce 2002 – dokonce nezaznamenal ani Ménatoryho smrt.

Loučení blízkých příbuzných

Několikrát za noc nás probudil teskný vlčí zpěv, naléhavé tóny stoupaly k zachmuřené obloze a spojovaly se v mnohoznačný sbor. Za nesmělého úsvitu se s poletujícími sněhovými vločkami do vlčího parku ze všech stran slétali krkavci, lační hostiny na zbytcích masa.

Na ranní procházku jsme se s malamuty Mishou a Framem vydali podél vnějšího plotu rezervace. Kanadské vlky jsme nezaujali, leželi svinuti do klubíček a netečně dospávali chladnou noc. Zato mezi početným nárůdkem vlků z Mongolska jsme způsobili hotový poprask. Vlci nadšeně vybíhali z podrostu – hnědavé stíny s jantarovými očima – brebentili ve vzájemném pozdravu a dychtivě kníkali směrem k malamutům. Fram s Mishou jejich kňučení vzrušeně opětovali…