Vlad III. Dracula: Skutečný příběh nelítostného valašského knížete

V Anglii se schylovalo k válce růží, v Čechách doznívalo husitství, Itálie žila ve víru renesance a Balkán čelil invazi osmanských Turků. Právě tehdy se zrodila legenda krutého vládce a obávaného vojevůdce Vlada III. Draculy, nelítostného soupeře Turků, nezadržitelně postupujících do křesťanské Evropy. Turecké invazi stálo v cestě valašské knížectví, které po dlouhý čas neslo hlavní nápor tureckých útoků. Situace velmi obtížně zvladatelná, přesto se to zdejším vládcům dařilo. Co bylo horší, nepokoje sužovaly knížectví i zevnitř. Vypořádat se s opozicí vyžadovalo ráznou ruku. Tu kníže Vlad III. nepochybně měl a také ji použil  – víc, než by musel…

V otcových stopách

Vlad III. proslul sadistickými způsoby poprav, kdy s oblibou narážel své odpůrce a nepřátele na kůl. Jen těžko si lze představit trýznivější smrt. Byl rovněž nesmlouvavým pánem, který vyžadoval naprostou poslušnost svých poddaných. Tresty, které udílel za porušení zákonů, byly rovněž velmi kruté. Byl Vlad Dracula vždy takový? 

Do jisté míry určitě ano, mnohé ho ale naučily životní zkušenosti. Byl prostředním synem knížete Vlada II., jehož doprovázel na jeho válečných taženích proti Turkům, jakmile to jen bylo možné. Roku 1442 pozval vojvodu Vlada II. sultán Murad II. do Gallipoli k diplomatickému jednání. Vlad výzvu uposlechl a na cestě jej doprovodili i jeho dva mladší synové Vlad a Radu. Když se však dostavili na smluvené místo, byli všichni zajati a uvězněni. Kníže Vlad II. musel složit sultánovi slib věrnosti a jako záruku ponechat v jeho rukou oba své syny.

Pod autoritou sultána

Tak se mladý Vlad Dracula ocitl v tureckém zajetí. Jako urozenému rukojmí se mu patrně dostalo slušného zacházení, vzdělání i vojenského výcviku, zůstával ovšem vězněm v cizí zemi s cizí kulturou. Mezitím jeho otec, ačkoliv si musel být vědom rizika, porušil přísahu sultánovi a podpořil roku 1444 uherského a polského krále Vladislava III. Jagelonského při tažení proti Turkům.

Za zradu mohli jeho synové zaplatit životem, ale nestalo se tak. Křížová výprava skončila katastrofální porážkou křesťanů u Varny a Vlad II. se opět dostavil k sultánovi, aby obnovil slib věrnosti. Tentokrát se také zavázal platit Turkům roční tribut. To sultána zřejmě uspokojilo, neboť oba Vladovy syny propustil. Netrvalo dlouho a roku 1447 proti Vladovi II. povstali valašští šlechtici – bojaři, kteří Vlada II. prohlásili za sesazeného a na útěku jej zabili i s jeho nejstarším synem Mirceou. Nyní však mohl svůj dědický nárok uplatnit mladý Vlad Dracula  –  a také to udělal.

Boj o moc

Knížectví Vladovi III. nepřipadlo automaticky. Právě naopak. Po smrti otce byla vláda svěřena Vladislavovi II., a to díky podpoře Jana Hunyadiho, uherského regenta. Jenomže Hunyadi, zapřisáhlý nepřítel Turků, vzápětí i s Vladislavem II. vyrazil proti Osmanům a Valašsko zůstalo nechráněné. Toho okamžitě využil Vlad Dracula a s podporou tureckého vojska vpadl do země. První období jeho vlády nad Valašskem se skončilo pouhé dva měsíce poté, když se z tažení vrátil kníže Vladislav. 

Co dělal Vlad III. po roce 1448? O tom příliš zpráv nemáme a snad to ani není příliš důležité. Zlom představuje léto roku 1456, kdy Jan Hunyadi vybavil Vlada III. vojskem, s jehož pomocí vpadl do Valašska, odstranil svého rivala Vladislava II. a ujal se otcova dědictví. Následně jej Hunyadi pověřil obranou transylvánské hranice, což dokládá i sám Dracula, když slibuje ochranu obyvatelům města Brašov, zároveň je však zavazuje k pomoci Valašsku, pokud by bylo napadeno Turky.

Když Jan Hunyadi pověřil Vlada III. obranou Transylvánie (Sedmihradska) proti Turkům, vybral Hunyadi vskutku prozíravě. Málokdo znal Turky tak dobře jako Vlad, což bylo v době po roce 1453, kdy padla Konstantinopol do rukou Osmanů a pozdně středověká Evropa čelila jejich intenzivnímu tlaku, neocenitelné. Vladův vztah k Osmanům přitom nemohl být a priori negativní, neboť několikrát přešel v mocenském boji na jejich stranu, hledal u nich azyl i vojenskou podporu. Turci představovali významnou mocenskou entitu, s níž bylo třeba počítat. Situace se změnila právě až roku 1456, kdy se Vlad III. podruhé chopil vlády nad Valašskem.

Spravedlnost podle Draculy

První, co nový valašský kníže udělal, bylo vypořádání se s opozicí, tedy vlivnými bojary, kteří stáli za smrtí Vladova otce i staršího bratra. Stovky bojarů skončily nabodnuté na kůlech a jejich majetek získali ti, kteří Vlada podporovali. Narážet nepřátele, odpůrce a odsouzence na kůl se Dracula naučil v mládí v tureckém zajetí. Možná byl svědkem toho, když takto Turci zabíjeli jeho zajaté souvěrce a krajany. Takový zážitek v mladíkovi pravděpodobně zanechal hluboký otisk. Nepochybně si byl vědom, jak velký odstrašující účinek tato krutá praktika má, a často ji používal. Ostatně proto se mu také dostalo posmrtného přízviska Napichovač.

Vlad vykonal svou mstu, opozice byla zlikvidována, masakry tím ale neskončily. Knížeti přišlo vhod, že v Uhrách vypukla roku 1457 rebelie rodu Szilágyi proti králi Ladislavu Pohrobkovi, a připojil se na stranu panovníkových odpůrců, aby posílil vlastní pozici. Nejprve pomohl svému bratranci Štěpánovi získat vládu v Moldávii, poté s vojskem vtrhl do Transylvánie a vyplenil řadu vesnic v okolí měst Brašov a Sibiu. Při té příležitosti zmasakroval mnoho transylvánských Sasů, loajálních králi Ladislavovi, a desítky saských kupců z Brašova, kteří spolupracovali s již zlikvidovanými valašskými bojary, nechal narazit na kůl. Tím upevnil nejen své postavení, ale i Szilagyiů, kteří se stali nejmocnějším rodem v Uhrách.

Nový král Matyáš Korvín však Vladu Draculovi nepřál a podporoval jeho odpůrce Dana III., jenž usiloval o vládu nad Valašskem. Vlad jej roku 1459 porazil, zabil a následně vpadl do jižní Transylvánie, aby znovu ztrestal své odpůrce. Zpustošil předměstí Brašova, všechny zajatce, muže i ženy, nechal nabodnout na kůl. Mír byl obnoven v červenci 1460.

Ve válce s Turkem

Vlad III. rovněž přestal platit Osmanům tribut, nazývaný jizya.  Po pádu Konstantinopole byla cesta do Evropy volná a Valašsko stálo v první linii. Vlad mohl jen získat. Když se podle dobového vyprávění objevili u valašského dvora sultánovi vyslanci, aby knížeti předali předvolání Mehmeda II., odmítli před Draculou sundat své turbany s tím, že jim to nedovoluje víra. Nato kníže přikázal přibít jim turbany k hlavě, aby je již nikdy nemuseli sundávat. Gesto naprosto výmluvné, stvrzené dalšími skutky.

Vlad obnovil diplomatická jednání s králem Matyášem, pronikl na Turky ovládané území, kde podél Dunaje plenil, zabíjel a kořistil a vzhledem k tomu, že plynule ovládal turečtinu, dokázal proniknout i za obranné linie tureckých táborů a zničit je.

O výsledku svých bojů s Turky informoval 11. února 1462 uherského krále Matyáše: „Zabil jsem sedláky, muže i ženy, staré i mladé, kteří žili v Oblucitzy a Novoselu, kde se Dunaj vlévá do moře (...) Zabili jsme 23 884 Turků bez započtení těch, které jsme upálili v jejich domovech a Turků, jimž naši vojáci uťali hlavy (...). Tudíž, vaše výsosti, musíte vědět, že jsem s ním (sultánem) porušil mír.“ To vše prý učinil pro čest krále a uherské koruny a pro záchranu křesťanství a upevnění katolické víry.

Pokud Vlad doufal Turky vyprovokovat, pak se mu to povedlo. Když se sultán Mehmed II. dozvěděl o vpádu a řádění valašského knížete, vyslal proti němu osmnáctitisícové vojsko, aby zničilo jediný valašský přístav Brăila. Následný střet s Draculou přežilo pouze osm tisíc Turků. Jeho vítězství nad Turky oslavovali transylvánští Sasové, uherský král, italské státy včetně Benátek i papeže. 

Zpráva nemile zasáhla sultána, který zanechal obléhání Korintu, shromáždil obrovskou armádu, údajně čítající 150 000 mužů, a vypravil se na sever, aby ukončil Draculovo panování. Velikost armády nasvědčuje tomu, že chtěl Valašsko opět přivést do závislosti na Osmanech. To potvrzuje i skutečnost, že ještě před vlastní výpravou obdržel Valašsko od sultána mladší Vladův bratr Radu, jenž už dříve přestoupil k islámu.

Les mrtvol

Pod sultánovým velením překročila osmanská armáda 4. června 1462 Dunaj a vstoupila na území nepřítele. Drtivé přesile nemohl Vlad III. otevřeně čelit, proto systematicky ustupoval do vnitrozemí k hlavnímu městu knížectví Târgoviște a uplatňoval taktiku spálené země. Sultán jej následoval. Z 16. na 17. června se Turci utábořili nedaleko Târgoviște, aniž by si připouštěli jakékoliv nebezpečí. Vlad III., jemuž příliš prostoru nezbývalo, se rozhodl pro noční útok na turecký tábor s cílem sultána zabít. Útok valašské jízdy na turecké ležení byl naprosto nečekaný a zničující. Osmané utrpěli citelné ztráty, údajně 15 000 zabitých, Mehmed II. ovšem vyvázl.

Demoralizovaná sultánova armáda pokračovala k Târgoviști, aby ho oblehla, nicméně nalezla město vyklizené. Jediné, co na sultána čekalo, byl les 20 000 na kůlu naražených souvěrců, na nichž hodovali havrani. To bylo i na tureckého sultána Mehmeda II. příliš. Rozhodl se tažení ukončit, na zpáteční cestě zničil přístav Brăila a do Konstantinopole se vrátil jako vítěz s velkou kořistí. Zůstal však Vladův bratr Radu s tureckým vojskem. Prostřednictvím vyslanců varoval před návratem sultána a cíleně oslaboval Vladovu pozici. Ačkoliv Radu utrpěl dvě porážky, stále více lidí se přidávalo na jeho stranu. Kníže Vlad byl nucen stáhnout se do Karpat a doufat v pomoc a podporu uherského krále Matyáše Korvína.

Poslední boj

V listopadu 1462 se král Matyáš s Draculou skutečně v Transylvánii sešel a několik týdnů s ním rokoval. Přes Vladovo naléhání ho odmítal podpořit, o válku s Turky nestál, k dohodě tedy nedošlo. Následně král pověřil Jana Jiskru z Brandýsa, který do jeho služeb vstoupil po skončení husitských válek, aby Vlada zajal. Dalších třináct let tak strávil Dracula v zajetí ve Visegrádu. 

Prameny se o něm opět zmiňují až k roku 1475, kdy jej král opět uznal valašským knížetem, vojenskou podporu mu ale neposkytl. Nato se Vlad přesunul do Transylvánie a roku 1476 již zase bojoval proti Osmanům, tentokrát v Moldávii. V listopadu se konečně ujal valašského knížectví, avšak na přelomu let 1476/7 padl v boji s Turky. Jeho tělo prý bylo rozsekáno na kusy a hlava poslána sultánovi do Konstantinopole.

Nesmrtelný vládce

Valašský kníže byl mrtev, jeho pověst však žila dál. V porovnání s jinými rozporuplnými historickými postavami existuje o Vladovi III. dostatek dobových pramenů, které nám poskytují barvitý obraz o jeho skutcích a osobnosti. A v žádném případě to není obraz zrovna lichotivý. Od úst k ústům se nesla svědectví o jeho krutosti a sadismu. Prameny mluví nejen o napichování na kůl, ale také o upalování a vaření zaživa, vynuceném kanibalismu či sexuálním sadismu. 

Faktem ovšem je, že jeho nepřátelé a odpůrci, zejména v německých zemích, si rádi přimysleli další nechutné detaily a Vladovy skutky zveličili. Přesto nám zůstává dostatek důvěryhodných zpráv, které dokládají, že Vlad III. Dracula, i když zdatný vojevůdce a válečník, byl vyšinutý sadista, libující si v krvi a utrpení. Odhadovaný počet Draculových obětí je 40 až 80 tisíc, což mluví samo za sebe. Přesto se Vlada III. ujali rumunští obrozenci, kteří se o půl tisíciletí později opřeli o jeho vojenské úspěchy a vytvořili obraz národního hrdiny.