Vítězství koček: Střetu perského krále králů a egyptského faraona se účastnila i zvířata
Střet perského krále králů a egyptského faraona v bitvě u Pelúsia zůstává kvůli nedostatku pramenů záhadou. Přesto nám dochované zápisy o této události odhalují několik podivuhodných informací. Podle jednoho z nich měla být do boje proti Egyptu kromě lidí postavena zvířata
V květnu roku 525 př. n. l. došlo v Dolním Egyptě u nejvýchodnějšího ramene delty Nilu k bitvě mezi vojsky rozpínavé Perské říše krále králů Kambýsa II. ( 530–522 př. n. l.) a pokojnějšího Egypta pod vládou faraona Psammetika III. ( 526–525 př. n. l.). Událo se tak v pohraničí blízko pevnostního města Pelúsium (či Pelúsion). Faraon prohrál, byl zajat a za nějakou dobu spáchal sebevraždu. Kambýses II. se stal pánem Egypta a zakladatelem 27. egyptské dynastie.
Krev dětí přeběhlíka
O samotné bitvě u Pelúsia nevíme téměř nic, byť okolnostem věnoval „otec dějepisectví“ Herodotos (asi 484–420 př. n. l.) ve třetí knize svých Dějin dost prostoru. Konflikt obou starověkých říší začal podle něj za faraona Ahmosa II. Jeho dceru prý tehdy chtěl za ženu perský velkokrál Kambýses II., leč vládce Egypta ji příliš miloval a tajně mu namísto ní vydal dívku jménem Nitetis. Pravda ovšem vyšla najevo a Kambýse nahněvala.
K invazi do Egypta nicméně došlo až za panování Ahmosova syna Psammetika. Napomohl jí Ahmosův vojevůdce Fanés z Halikarnasu, velitel cizineckých žoldnéřů, který prchl ke Kambýsovi a vyzradil mu vše o egyptské obraně a vojsku. Pak už perskému vpádu kromě těžkého, dvanáctidenního pochodu pouští nic nebránilo.
„Psammetik, syn Ahmosův, čekal u pelúsijského ramene Nilu na Kambýsa. (…) Když Peršané přešli poušť, utábořili se, aby svedli bitvu proti Egypťanům. Za jejich přítomnosti se všichni Řekové a Kárové rozhněvali na Fana, velitele cizinecké armády, a krutě jej ztrestali. Ten nechal v Egyptě svoje syny a oni je dovedli na dohled od nepřátelských stanů tak, aby je (otec) mohl spatřit. Pak postavili mezi tábory kratér (velkou nádobu na podstavci), načež postupně všechna děcka vzali, nad kratérem je zardousili, a když zhynula, jejich krev vlili do vína a vody. Pak tu směs pili a až poté se pustili do bitvy. Byla prudká, na obou stranách podlehlo mnoho mužů a Egypťané se dali na útěk.“ To je vše, co Herodotos v díle Dějiny k události prozrazuje.
Zvířata před frontovou linií
Antičtí autoři se o bitvě u Pelúsia většinou nezmiňují. Zajímavou informaci nám ale zanechal Polyaenus z Lampsaku v díle o válečnictví a strategii z 2. století nazvaném Stratagemata. O perském králi Kambýsovi II. sděluje: „Když Kambýses zaútočil na Pelúsium, které střežilo vstup do Egypta, Egypťané ho bránili s velkou rozhodností. Proti obléhatelům nasadili hrozivé stroje a vrhali na ně střely, kameny a oheň ze svých katapultů. Proti této ničivé palbě postavil Kambýses před svou frontovou linii psy, ovce, kočky, ibisy a další zvířata, která Egypťané považovali za posvátná. Egypťané okamžitě zastavili své operace ze strachu, aby neublížili zvířatům, která mají ve velké úctě. Kambýsés dobyl Pelúsium, a tím si otevřel cestu do Egypta.“
Jedná se o jedinou výpověď o bitvě, která zaznamenává výskyt zvířat uctívaných Egypťany. Nikdo jiný ze starověkých autorů tuto informaci neuvádí, a tak zůstává otázkou, zda může být prohlášení považováno za pravdivé. Příběhem se nicméně inspiroval Francouz Paul-Marie Lenoir (1843–1881), který namaloval roku 1872 obraz, na němž Kambýses II. projíždí se svými jezdci pod hradbami Pelúsia a společně proti egyptským lučištníkům vrhají nebohé kočky.
