Vilémovský tank A7V: Ocelová pevnost s černými kříži

Ve druhé světové válce se německé tanky proslavily coby hrot útočné síly třetí říše, daleko méně se však ví o snahách vilémovské říše v tomto oboru za předchozího konfliktu. Není to ovšem zase tolik překvapivé, protože Němci poslali do sériové výroby jediný typ tanku. Jednalo se o těžký a jednoduše řešený A7V, jichž navíc vzniklo žalostně málo, a tak nastala paradoxní situace. Armáda císaře Viléma II. provozovala víc ukořistěných obrněnců Dohody než tanků, které zhotovily německé továrny.

První projekty a varování špionů

Tyto hubené výsledky však nelze svádět na zanedbaný vývoj či technickou zaostalost Německa, protože první úvahy o pásových bojových vozidlech se objevily již před válkou. Do diskusí se zapojil například rakouský důstojník Gunther Burstyn, jenž navrhl na tehdejší dobu dost pokrokově řešené vozidlo Motorgeschütz, které mělo mít dokonce otáčivou věž. Nebyl s ním úspěšný ve Vídni, a proto návrh předložil v Berlíně, kde jej sice také nakonec odmítli konzervativně smýšlející důstojníci, ale přesto vzbudil zájem. Vedle mužů, jejichž vojenské myšlení ustrnulo v 19. století, totiž v německé armádě působili i tací, pro něž Burstynovy myšlenky znamenaly podporu jejich vlastních úvah.

Také německé zbrojovky se pomalu začínaly zabývat návrhy obrněných bojových vozidel s jiným než běžným kolovým podvozkem. Objevovaly se i vskutku groteskní nápady – například „pozemní křižník“, s nímž přišel Friedrich Goebel, měl kráčet na kloubových nohách. Postupně však převládl názor, že pro bojové obrněnce budou ideální pásy. Ostatně s tímto prvkem měli Němci zkušenosti, neboť znali pásové traktory amerických společností Holt či Best, které užívali jako dělostřelecké tahače. Úvahy samozřejmě pokračovaly i po vypuknutí války, jenže armádní byrokracie zatím nejevila zájem.

Změny se začaly dostavovat až s tím, jak německé zpravodajské služby informovaly, že Britové chystají cosi, co by mohlo prolomit „zákopový pat“ na západní frontě. Navzdory přísnému utajování se Němci o vývoji prvních tanků něco málo dozvěděli. I tak ale znamenalo první nasazení pásových obrněnců v dubnu 1916 na Sommě pro naprostou většinu císařských vojáků šok. Vypracováním adekvátní odpovědi bylo v listopadu 1916 pověřeno oddělení motorových vozidel na ministerstvu války, oficiálně zvané Abteilung 7 Verkehrswesen des Allgemeinen Kriegsdepartements. Krkolomné označení se zpravidla zkracovalo do podoby A7V.

Improvizace Josepha Vollmera

Právě takto tedy vznikl též název prvního německého tanku, jehož hlavním konstruktérem se stal nadaný kapitán Joseph Vollmer, který stál v čele onoho oddělení. To vzniklo již v roce 1915, jenže zpočátku se zabývalo primárně nákladními vozidly na kolových i pásových podvozcích (například Marienwagen). Až po bitvě na Sommě obdrželo zadání vyvinout obrněné bojové vozidlo. Jednou z cest se jevilo postavit obrněnec na šasi Marienwagenu, ale Vollmer od začátku tušil, že tudy cesta nepovede a že je třeba vytvořit cosi úplně nového, ovšem současně se nalézal pod silným tlakem. Důstojníci generálního štábu, kteří ještě nedávno hleděli na projekty pásových obrněnců s pohrdáním, teď požadovali něco podobného, a pokud možno okamžitě.

Vollmer tudíž vsadil na improvizaci, když doporučil použít podvozky z traktorů Holt, respektive jejich německých licenčních kopií. Tank A7V tudíž dostal pásy, uvnitř kterých se točil pár hnacích kol, pár napínacích kol, patnáct párů pojezdových kol (odpružených vinutými pružinami) a konečně šest párů horních kladek. Pohon zajišťovaly dva benzinové agregáty Daimler (každý s výkonem 75 kW) usazené na motorové plošině uprostřed podvozku. O přenos výkonu se staraly dvě převodovky Adler, díky kterým se mohla celá platforma pohybovat rychlostí 16 km/h vpřed i vzad, a tak byl A7V nakonec rychlejší než britské tanky. To bylo poněkud paradoxní vzhledem k faktu, že Britové vytvořili své obrněnce především coby útočné nástroje pro průlom nepřátelských linií, kdežto Němci si představovali A7V spíše jako „pojízdnou pevnost“ pro podporu pěchoty. 

Vedle toho se ale objevovaly další požadavky, protože ministerstvo války uvažovalo i o tom, že by obrněnec mohl sloužit také pro převoz pěšáků či nákladů na frontě. Jednalo se sice o vcelku progresivní nápady, jenže časté změny specifikací ztěžovaly Vollmerovi práci.

Podpora od císaře

Tanky navíc pro Němce neznamenaly prioritu, a tak projektu A7V hrozilo, že se „utopí“ v byrokracii na ministerstvu. Naštěstí měl Vollmer dobré politické kontakty a dařilo se mu získávat pro vývoj tanků podporu. V dubnu 1917 tak vznikl první tank A7V, nejprve vlastně jen podvozek pro pojezdové zkoušky, jenž se následně změnil v cosi, co bychom dnes nejspíš označili za „technologický demonstrátor“. Na podvozku se totiž objevila maketa korby z dřevěných desek. Projekt vzbudil i pozornost císaře Viléma II., jenž si pokusné vozidlo prohlédl 19. června 1917 na polygonu Marienfelde u Berlína. Panovník, jehož romantická duše jevila nadšení pro každou nezvyklou novinku, projekt pochválil, což se samozřejmě odrazilo i v posílení Vollmerovy pozice v přetlačování s úředníky. 

V říjnu 1917 byl hotov první skutečný tank A7V a vznikaly další exempláře, protože armáda se po několika změnách názorů rozhodla, že chce až stovku strojů, pro něž se vedle zkratky A7V užíval též pojem „Sturmpanzerwagen“. Korby pocházely od firem Krupp a Röchling, což vysvětluje mírně odlišný vzhled různých kusů. V každém případě měl A7V vzhled víceméně symetrické ocelové „krabice“, jež měla na své horní straně hranatou velitelskou nástavbu. V té se nalézala místa velitele a řidiče, kteří měli dobrý rozhled po okolí díky šesti průzorům. Vedle toho pracovalo v rozměrném obrněnci šestnáct vojáků, kteří si na rozdíl od svých protivníků ve stísněných a extrémně nepohodlných britských tancích mohli pochvalovat lepší podmínky. Vysoká teplota, zplodiny motorů a jiné faktory ale dělaly službu v tanku A7V i tak dosti náročnou.

Působivá výzbroj

Potřeba početné posádky vycházela z pozoruhodné výzbroje A7V, která byla řešena tak, aby pokrývala prakticky celé okolí vozidla. Několik strojů dostalo po osmi kulometech Spandau MG 08, tedy po dvou v čele, v zádi a v každém boku, ale jako standard se pak ustálila výzbroj šesti kulometů vzadu a v bocích s tím, že do čela byl vestavěn kanon. Paradoxně však nešlo o zbraň německého původu, jednalo se o ukořistěný britský kanon Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm. Některé exempláře Němci získali v Belgii, kdežto další pocházely z Ruska. Každou ze sedmi zbraní obsluhovali dva muži, tedy střelec a nabíječ. Zbylí dva členové osádky sloužili jako mechanici u motorů, někdy však tuto funkci plnili nabíječi, takže osádka bývala menší. Pro kanon mělo být podle předpisů vezeno 180 nábojů (90 šrapnelových, 54 protipancéřových a 36 trhavých), jenže v praxi se nakládaly mnohem větší zásoby – někdy až 400 granátů. Kanon dokázal vést mířenou palbu na dálku až 2,7 km, největší dostřel činil až 6,4 km. Zásobování kulometů probíhalo z pásů na 250 nábojů; ke každé zbrani příslušelo 40–60 pásů, takže střelci mohli mít k dispozici až 15 000 nábojů ráže 7,92 mm.

Podle původních plánů měl tank dostat rovněž plamenomet, ve skutečnosti k tomu však nikdy nedošlo. Zvažovaly se také jiné varianty výzbroje, například montáž 20mm automatických kanonů Becker místo několika kulometů, ale také v tomto případě zůstalo jen u plánů. Osádky se však leckdy nespokojily jen s tím, co předepisovaly tabulky, a proto často do tanku nakládaly i lehký kulomet LMG 08/15 ráže 7,92 mm. Jednotlivé kusy A7V se od sebe odlišovaly nejen rozdíly v korbě, ale také dalšími drobnostmi, jelikož produkce probíhala v podstatě „kusově“, a nakonec armáda převzala jen dvacet kusů. Každý z nich měl třímístné číslo (první číslice byla vždy 5) a většina z nich dostala také „osobní“ jméno (Wilhelm, Schnuck, Mephisto, Cyklop, Hagen, Nixe, Nixe II, Siegfried, Wotan, Herkules, Lotti či Prinz Oskar).

Nestabilní kolos

Již v září 1917, tedy ještě před dodáním prvního kusu, vznikla první tanková jednotka v Německu, a to oddíl Sturm-Panzer-Kraftwagen-Abteilung 1. Velel mu kapitán Greiff a do jeho výzbroje bylo následně předáno prvních pět exemplářů A7V. Oddíl ihned zahájil výcvik a v lednu 1918 provedl demonstrační terénní cvičení u Sedanu. Ukázalo se však, že A7V hodně zaostává za očekáváním.

Na pevném povrchu se pohyboval docela rychle, kdežto zaostával v průchodnosti terénem. Vysoká korba znamenala větší prostor pro osádku, avšak současně byla též příčinou vysokého těžiště. To vedlo k nestabilitě A7V a občas tak hrozilo převrácení ocelového monstra. Nejednou se rovněž stalo, že obrněnec uvízl v zákopu. Výsledky tak vzbudily rozpaky, a proto armáda vydala pokyn zastavit výrobu po oněch dvaceti kusech. Ty pak putovaly ke třem oddílům po pěti, kdežto zbývajících pět vozidel sloužilo pro výcvik, jako zálohy nebo pro samostatné operace.

Historická premiéra

Jako první zamířil do ostrého boje oddíl č. 1 kapitána Greiffa, a sice 21. března 1918 u kanálu St. Quentin na severu Francie, nasazení však zůstalo daleko za očekáváním. Z pětice A7V totiž tři na frontu vůbec nedojely kvůli poruchám, takže do boje promluvily pouze dva obrněnce, když pomohly odrazit útok britských pěšáků. Naopak hned druhé nasazení A7V vstoupilo do válečných dějin velice významně, jelikož 24. dubna 1918 se u Villers-Bretonneux odehrál první souboj tanků v historii.

Němci nasadili hned třináct A7V a tank č. 561 „Nixe“ se utkal s trojicí britských obrněnců Mark IV. Dva zničil, ale sám utrpěl zásah, který znamenal smrt jednoho člena osádky a zranění dalších, a tak se Němci raději uchýlili do bezpečí. Druhý tankový střet se odehrál ještě téhož dne, tentokráte za účasti A7V č. 525 „Siegfried“, který bojoval proti velké přesile tanků Mark IV a Medium Mark A, přesto jich však dokázal pět zničit či poškodit. Další stroje A7V ale vyřadily poruchy a vozidlo „Mephisto“ ukořistili vojáci Dohody.

Další operace a experimenty

Další operace „ocelových krabic“ se odehrály například v květnu 1918 u Soissons nebo na začátku června 1918 u Port de la Pompelle (východně od Remeše). V červenci a srpnu následovaly další boje, ale stále platilo, že A7V reprezentuje poněkud problémový typ vozidla. V některých případech bojovala pouze menšina původně vyčleněného počtu vozidel, protože poruchy zpravidla vyřazovaly víc tanků než palba nepřítele. Přesto však docházelo i k situacím, kdy si A7V vedly vskutku dobře. Do bitvy u Remeše vyrazilo 15. července 1918 do útoku hned osm obrněnců A7V, jež se dostaly do cílové oblasti a prorazily francouzské linie, aniž by byl nějaký ztracen. Je ale příznačné, že se této akce zúčastnilo též dvacet tanků Mark IV, které Němci ukořistili a poslali do boje. Vilémovská armáda tak nakonec provozovala více obrněnců Dohody než vozidel domácího původu.

Hlavně britské stroje se osvědčily, protože díky kosodélníkovému tvaru měly výrazně vyšší terénní průchodnost než A7V. Němečtí konstruktéři se inspirovali a vyrobili prototyp A7V-U, jenž byl řešený podobně jako britské obrněnce – s pásy obíhajícími po obvodu boků korby a zbraněmi v pouzdrech na bocích. A7V-U nesl dvě 57mm děla a čtyři kulomety. Jeho zkoušky začaly 25. července 1918, proběhlo i srovnání s tankem Mark IV, ale celý projekt skončil v září. Nový tank byl sice oproti britskému odolnější, měl však horší pohyblivost. Hlavní roli ale hrála skutečnost, že Německo stále více pociťovalo nedostatek zdrojů, což se pochopitelně projevilo také na bojišti. 

Poslední akce tanků A7V se odehrála 11. října u Iwuy (severovýchodně od Cambrai) a dopadla úspěšně, jenže o osudu císařství již bylo rozhodnuto. Jeden A7V ještě po válce využívaly oddíly Freikorps proti povstalcům v Berlíně a několik dalších si odvezla vojska Dohody. Do dnešních dnů se dochoval jediný kus – č. 506 „Mephisto“, jenž se nalézá v Queenslandu v Austrálii. Byly ale zkonstruovány dvě repliky, a to č. 563 „Wotan“ (součást sbírek muzea v německém Munsteru) a č. 504 „Schnuck“ (v tankovém muzeu v britském Bovingtonu).