Vidím se, tedy jsem! Jak jsou na tom zvířata se schopností sebeuvědomnění?
Dlouho jsme si mysleli, že zvířata jsou ovládána pouze instinkty a na úrovni prožitků s námi nemají nic společného. Pak se ale ukázalo, že některá si plně uvědomují vlastní „já“. A je velmi pravděpodobné, že u mnoha zvířat nám tato schopnost zůstává utajena jen kvůli našim omezeným lidským schopnostem.
Král Já I. z filmové pohádky Sůl nad zlato myslel jen na sebe a v tom byl typickým představitelem lidské civilizace. Chování jednotlivých lidí totiž formuje extrémně vyvinutá schopnost vnímat svoje já. Lidé se sami sobě líbí i nelíbí, někteří jsou na sebe hrdí a jiní se za sebe stydí. Jde o unikátní lidskou vlastnost, nebo ji najdeme i u zvířat?
Konce lidských monopolů
Vědci zabývající se chováním a nervovou činností živočichů už si zvykli „nikdy neříkat nikdy“. Dříve jsme byli přesvědčeni, že se od zvířat lišíme výrobou a užíváním nástrojů. Pak jsme ale zjistili, že totéž zvládají i šimpanzi a dnes víme, že výroba a užívání nástrojů je v přírodě velice rozšířená. Mistrně ji zvládají dokonce tvorové s „ptačím mozečkem“, například novokaledonské vrány.
Jako iluze se ukázal i předpoklad, že jen lidé mají morálku. I zvířata chápou, že některé zisky nejsou fér. Když například nabídnete potkanovi oblíbenou potravu a zároveň potrestáte jiného člena potkaní komunity elektrickým šokem, přestane odměňovaný nabízený pamlsek velmi brzy přijímat. Za utrpení „kamaráda“ mu chutné sousto nestojí.
Ani na kulturu nemá lidstvo monopol. Zvířata neskládají sonáty a nepíšou romány, ale kulturu ve smyslu dovedností a životního stylu, jež se předávají učením, dobře znají. Například mezi velrybami kosatkami dravými najdeme skupiny s diametrálně odlišnými zvyky, loveckými postupy, jídelníčkem a způsoby komunikace. Přitom nejde o adaptaci na prostředí, protože skupiny obývají tytéž oblasti a prostředí je tedy totožné. Oba životní styly slouží kosatkám zhruba stejně dobře. Je to stejné, jako když se někdo narodí v Čechách – pak mluví česky a k obědu si dává knedlík, zelí a vepřovou. Jiný člověk narozený na čínském venkově zase mluví čínsky a pochutná si na rýži a pečeném psovi.
Schopnost vnímat sebe sama není ani u člověka úplnou samozřejmostí. Novorozenec si své „já“ rozhodně neuvědomuje stejně košatě jako dospělý člověk. K plnému vnímání sebe sama se musíme dost složitě propracovat. Jsou něčeho podobného schopna i zvířata? A jak hluboko se ke svému „já“ dokážou prodrat?
Zrcadlo dá odpověď
Každému, kdo má doma psa nebo kočku, je jasné, že zvíře si samo sebe uvědomuje. Stejně tak se zdá nezpochybnitelné, že sebeuvědomění je vlastní našim nejbližším zvířecím příbuzným, především pak lidoopům. Od pocitů a dojmů však vede k vědeckým důkazům dlouhá a trnitá cesta. Pokud byly prováděny testy, jež měly prokázat zvířecí sebeuvědomění, účastnila se jich většinou zvířata chovaná v zajetí a mnohá z nich byla navíc podrobena poměrně intenzivnímu výcviku. Můžeme z výsledků takových pokusů vyvozovat závěry o sebeuvědomění divokých, volně žijících živočichů? Vědci se v odpovědi na tuto klíčovou otázku stále neshodnou.
Už více než třicet let se pro testování sebeuvědomění používá Gallupův zrcadlový test pojmenovaný po psychologovi Gordonovi Gallupovi Jr. ze State University of New York v americkém Albany. Princip testu je jednoduchý. Když se podíváme do zrcadla a uvidíme, že máme ve vlasech zapletený suchý list, podvědomě po něm sáhneme, abychom ho odstranili. Tím jsme prokázali sebeuvědomění. Chápeme, že na obraze v zrcadle jsme my a že list do našich vlasů nepatří. Tuto schopnost získáváme zhruba ve věku dvou let. Děti mladší osmnácti měsíců v zrcadlovém testu „propadají“. Při poznávání sebe sama v zrcadlovém testu sehrává hlavní roli pravá polovina mozku a malé děti nemají tuto činnost pravé hemisféry ještě plně rozvinutou.
Také lidoopi v zrcadle poznají, když se na jejich zevnějšku něco změní. Vědci nechají obvykle zvířata, aby se prohlížela v zrcadle a zvykla si na svůj obraz. Pak jim nenápadně (např. v narkóze) nabarví část těla, kterou zvíře bez zrcadla nevidí. U šimpanze to může být například obočí nebo ucho. Následně má zvíře možnost vidět se v zrcadle. Pokud si uvědomuje, že v zrcadle není obraz jiného jedince, ale jeho samého, obvykle začne nabarvenou část zkoumat. Pozoruje ji v zrcadle, snaží se jí dotknout. Tím má zkoušku zrcadlovým testem zdárně za sebou.
Zrcadlový test zvládají bez větších problémů šimpanzi, bonobové, gorily a orangutani a také mnohem menší jihoamerické opice kosmani. Podobně zdatně si vedou i někteří kytovci, především delfíni skákaví a kosatky dravé.
Malá sloní zrcadla a stračí nálepky
Sebeuvědomění bylo dlouho připisováno savcům, kteří mají velmi výkonný mozek a navíc žijí pospolitě ve složitě organizovaných skupinách. Není pochyb o tom, že v takovém prostředí je důležité, aby každé zvíře registrovalo reakce na své chování a přizpůsobovalo se jim. Základním předpokladem pro zvládnutí tohoto úkolu je uvědomovat si sebe sama. Proto ani tolik nepřekvapilo, když se k elitnímu klubu zvířat schopných sebeuvědomění připojili sloni. Tito savci vynikají inteligencí a zároveň žijí v rodinných společenstvech poutaných velmi košatou sítí vazeb.
Klíčový pokus uskutečnili američtí vědci v newyorské zoo v Bronxu. Slonům namontovali do výběhu obří zrcadlo s rozměry 2,5×2,5 metru. Sloni si prohlíželi obraz v zrcadle a bavili se tím, že před ním opakovali série některých pohybů. Důkladně zkoumali i vlastní zrcadlo. Využili také příležitosti prohlédnout si části těla, které obvykle nevidí, například vnitřek vlastní tlamy. Sloni zjevně nepropadali omylu jiných druhů zvířat, která vnímají svůj obraz v zrcadle jako cizího příslušníka vlastního druhu. Nakonec vědci namalovali slonům na čelo skvrnu, kterou zvířata bez zrcadla nemohla vidět. Někteří sloni si skvrny nevšímali, ale někteří jí v zrcadle věnovali zjevnou pozornost. Zaznamenali, že k nim nepatří.
Přitom byli sloni podobně testováni mnohokrát před tím, ale vždy bez úspěchu. Vedoucí výzkumného týmu Joshua Plotnik je přesvědčen, že příčinou bylo použití příliš malých zrcadel, v nichž slon viděl jen nepatrnou část svého obřího těla. Na základě fragmentu celkového obrazu se nedokázal identifikovat. Ostatně i my bychom asi měli velký problém poznat se v zrcadle, kde bychom viděli třeba jen centimetr čtvereční své tváře.
Okruh zvířat, jež úspěšně zvládnou Gallupův zrcadlový test, se v poslední době rozšířil i o tvory, u kterých bychom to nečekali. Nedávno se podařilo s pomocí tohoto testu prokázat sebeuvědomění u straky obecné. Ptáci si nejprve zvykli na to, jak vypadají v zrcadle, a pak jim vědci umístili pod zobák malou barevnou nálepku. Bez zrcadla straky nálepku nevidí. Když se s ní v zrcadle zahlédly, snažily se jí ze všech sil zbavit.
Pachová zrcadla zatím chybí
Už v osmdesátých letech minulého století upoutala velkou pozornost studie, ve které uspěli při zrcadlovém testu holubi. Dodatečně se však ukázalo, že úkol zvládli teprve po velmi náročném tréninku. Netrénovaní ptáci si při zkoušce sebeuvědomění ani „neškrtli“. I proto byl úspěch netrénovaných strak při Gallupově zrcadlovém testu obrovským překvapením.
Zkoušku sebeuvědomění zatím nesložili kočky a psi a podobných případů selhání zvířat při testech sebeuvědomění existuje nepřeberné množství. Nemusí to však nutně být chyba živočichů, ale těch, kdo je zkoušejí. Například kosmani měli s testem potíže, pokud skvrna namalovaná na jejich hlavě neporušila kontrastní vzor srsti různých barev. Pro rozeznání sebe sama je totiž pro tyto opice důležitý celkový obraz hlavy a nikoli jeho detaily. Omezená vypovídací schopnost Gallupova zrcadlového testu byla patrná i při pokusech s domácími prasaty.
Když dostanou prasata do výběhu zrcadlo, rychle poznají, že odraz není cizí zvíře. Dokonce zvládnou i úlohu, při které nevidí skrytou potravu přímo, ale jen díky odrazu v zrcadle. Prase je schopné si celou situaci srovnat v hlavě a potravu podle zrcadlového odrazu vyhledá. Když ale namalujeme praseti na záda barevnou skvrnu, ponechá je to naprosto chladným. Není divu. Podobných „fleků“ má na těle vzhledem ke své zálibě ve válení v blátě vždycky dost a navíc jsou skvrny pokaždé někde jinde. O jeden flek víc nebo méně – to pro prase nic neznamená.
Gallupův zrcadlový test je stavěn pro člověka. Lidská mysl je zařízena na příjem informací v obrazové formě, a tak vnímáme většinu světa kolem sebe a nakonec i sebe sama především zrakem. Podobně jsou na tom i lidoopi. Mnoho tvorů ale na zrak nespoléhá a řídí se čichem nebo sluchem. Je vysoce pravděpodobné, že také sebe sama vnímají jako soubor vůní nebo spektrum zvukových signálů. Pokud se změní jejich vzhled, nevěnují tomu valnou pozornost, protože pachový či zvukový obraz zůstal nenarušený. Vědci se snaží vyvinout pachové a zvukové obdoby zrcadlového testu a je téměř jisté, že s jejich pomocí se dozvíme o zvířatech spoustu nových a překvapivých informací.
