Veselá běhna, svatá děvka: Čím přitahovala Elisabeth Lambertová urozené milence?

Vlastně se jmenovala úplně jinak. Jane Shoreová se narodila roku 1445 do rodiny londýnského kupce jako Elisabeth Lambertová. Jméno Jane získala až v 17. století! Jeho autorem je anglický dramatik a herec Thomas Heywood, který se nehodlal smířit s faktem, že jméno slavné královy milenky bylo během 16. století opomíjeno, až na něj nakonec všichni zapomněli. Stvořil tedy Jane a podal jí záchrannou ruku do hlubin historie, odkud ji vytáhl do světla zájmu svých současníků. 

Terčem posměchu 

Mladá kráska se halí do závoje dlouhých světlých vlasů, aby zakryla svou nahotu. Průsvitný bílý šat jen stěží brání tomu, aby pod ním všudypřítomní mladíci i starci tušili křivky jejího těla. Elisabeth kráčí bosa špinavou městskou dlažbou. Vyhýbá se zvědavým pohledům lidí kolem sebe a znovu si připomíná, co ji do téhle nepříjemné situace dostalo. Lidé na ni pískají a pokřikují, kdosi se rozmáchne. Na hruď jí dopadne shnilé jablko a rozplácne se jí na šaty. Do očí se jí derou slzy ponížení, téměř podléhá dojmu, že si tohle všechno zaslouží. 

Ale pak si odhrne vlasy z obličeje, odlepí oči od země a přítomné si přeměří vyčítavým pohledem. Není přece zločincem. To on, Richard, uzurpátor trůnu a její úhlavní nepřítel, by teď měl být na jejím místě, vystaven posměchu a pohrdání. „I tvůj čas se blíží, Richarde,“ pomyslí si Elisabeth a na tváři se jí objeví úsměv. Jde zlehka a skoro radostně. „Tvůj konec je blízko, falešný králi,“ opakuje si možná pro sebe neslyšně. 

Žena, která se proslavila hlavně svým nechvalně známým trestem, měla mnohem bohatší a radostnější život, i když se, pravda, skoro celý točil kolem mužů. Silná a odhodlaná bojovat proti osudu všemi možnými prostředky, přežila Elisabeth jedno z nejpohnutějších období anglických dějin s grácií. 

Budu jako ony 

Elisabeth nasadila vážnou tvář. Strnulý výraz zafixovala bohatou dávkou třpytivého pudru. Na rty nanesla korálově červenou barvu. Stěží potlačovala smích, když se spatřila v zrcadle, ale rozhodla se přípravy dotáhnout do konce. Schovaná za policí s drahými látkami, pozorovala starší ženu, která se neobratně pohybovala mezi záplavou skleněných lahviček s parfémy a miskami se sušenými květy. Urozená paní zvedla ruku v gestu hlubokého zamyšlení a všímavá Elisabeth pohyb ihned napodobila. Když paní pootevřela ústa v laškovném úsměvu, objevila se stejná grimasa i na tváři sotva desetileté dívenky. 

Holčička se odmalička motala v otcově obchodě, kam často přicházely urozené ženy, aby zde trávily dlouhé hodiny vybíráním luxusního zboží. Elisabeth je dlouho pozorovala a snad už tehdy snila o tom, že jednou to bude ona, kdo bude utrácet peníze za krásné šaty a šperky. Snažila se napodobit jejich pohyby, jejich řeč, chování i smích, kterým okouzlovaly své mužské protějšky. Dospívající slečna postupně svůj repertoár naučených obličejů, pohybů a gest rozšiřovala a přirozeně je přijímala za své. Nikdo by nehádal, že nemluví se šlechtičnou, ale s dcerou kupce.

Za maskou bohaté dívky, kterou přijala za svou vlastní, se ale stále skrývala veselá a dobrosrdečná dívenka, jejíž zvonivý smích dokázal posluchače nakazit. Právě jím si získávala většinu svých nápadníků. V její společnosti se každý den jevil o něco hezčí, jasnější a veselejší. Elisabeth byla velmi inteligentní, a tak se jí dostalo nebývale vysokého vzdělání. Mezi ostatními dívkami svého stavu rozhodně čněla. Údajně se jí pro její půvabnou tvář i ladnost pohybů, kterými dokázala tak věrně napodobit urozené dámy, začalo říkat Růže Londýna.

Manželství 

O nápadníky tato květinka nouzi neměla. William Hastings, přítel a důvěrník krále Eduarda IV., k ní zahořel spalující láskou. Nebyla to jen její krása, která ho tak poblouznila. Elisabeth byla veselá, milá a laskavá a ve společnosti velmi oblíbená. Obdiv a náklonnost, které v mužích vzbuzovala, neušel zraku jejího otce. Její cena na trhu s nevěstami prudce vzrostla a bylo jen otázkou času, kdy přijde lukrativní nabídka k sňatku. 

Jednu takovou učinil úspěšný obchodník a častý návštěvník domu Lambertů William Shore. Byl o patnáct let starší než Elisabeth, a přestože byl hezký a zdvořilý a hlavně se líbil jejímu otci, dívčino srdce si nezískal. Její ruku však ano. Jenže ne na dlouho. Manželství bylo nakonec na Elisabetinu žádost anulováno. Jako důvod uvedla Williamovu neplodnost. Rozvod ale ani za takových okolností neprobíhal jednoduše. Do případu se nakonec vložil papež Sixtus IV., který rozhodnutím pověřil tři své biskupy. 

Favoritka 

K milostnému vzplanutí mezi Elisabeth a samotným králem došlo roku 1476 po jeho příjezdu z Francie. Přelétavý monarcha ji nezavrhl tak, jak to udělal se svými ostatními milenkami brzy poté, co ho omrzely. Velmi si jí vážil a Elisabeth na něho měla i později velký vliv. Nezneužívala ho k dosažení vlastních cílů. Naopak, snažila se pomáhat ostatním a přízeň, kterou jí král prokazoval, zprostředkovávala i těm, kteří zrovna upadli do nemilosti. Na dárky si Elisabeth buď nepotrpěla, nebo nejrůznější pozornosti od květin přes střevíce až po šperky nehrály ve vztahu kupecké dcery a krále důležitou roli. Podle tehdejších svědectví si jich neužívala tolik jako její sokyně – královy ostatní milenky. 

O to pevnější ale jejich svazek byl. Elisabeth a Eduard spolu udržovali důvěrný poměr až do jeho smrti v roce 1483. Tak, jak král nebyl věrný jí, neostýchala se ani ona. Měla další dva milence! Ve výběru se ale ode dvora příliš nevzdálila. Jedním byl Thomas Grey, králův nejstarší nevlastní syn, a druhým Eduardův přítel, už zmíněný William Hastings. A aby to nebylo málo komplikované, Greyova právoplatná manželka byla Hastingsovou nevlastní dcerou. 

Král ovšem zemřel a lordem protektorem se stal Richard, vévoda z Gloucesteru, budoucí král Richard III. Elisabeth v té době proti Richardovi dojednávala spojenectví rodu Hastingsů a Woodvillů. To se jí povedlo. Richardovi se to ovšem vůbec nezamlouvalo. Nakonec ji společně s Hastingsy i Woodvilly obvinil ze spiknutí proti vládě. 

Mocenské boje 

Richard a Elisabeth si nesedli od úplného začátku. A její blízké styky s oběma rody poskytly dobrou záminku pro to, aby známou volnomyšlenkářku mohl přísný a neoblomný protektor potrestat a ponížit. Richard pro Elisabeth vymyslel vskutku originální trest. Veřejně měla učinit pokání poté, co bez šatů, jen ve spodničce, projde rušnou ulicí. Elisabeth potupu snášela hrdě a se vztyčenou hlavou procházela městem doprovázená pohledy svých nepřátel i mužů, kterým krása jejího téměř odhaleného těla učarovala. Poté Elisabeth uvěznili. A i ve vězení k sobě dál lákala mužské pohledy. 

Ženu v nesnázích se rozhodl zachránit Thomas Lynom, Richardův právní poradce. Usmyslel si, že ji pojme za manželku, a tak ji vysvobodí z žaláře. Richard se mu to snažil rozmluvit, ale pozdě. Thomas, tak jako mnoho mužů před ním, už se topil v hlubokých očích roztomilé Elisabeth. 

Proběhla svatba a manželství požehnalo narození dcery. Přestože Thomas ztratil své výsostné postavení po bitvě na Bosworthském poli, kdy byl Richard ve Válce růží poražen a novým králem se stal Jindřich Tudor, dokázal se uchytit i na dvoře nového panovníka. Stal se respektovaným úředníkem. Ještě ve velmi vysokém věku vzpomínal na dřívější krásu své ženy a tvrdil, že citlivý pozorovatel může spatřit důkaz o neobyčejném půvabu i v Elisabetině vráskami poseté tváři.