Vědecká revoluce: Kdo prosadil uznání heliocentrismu?

Vůdčím motivem vědecké revoluce byla nepochybně revoluce na poli astronomie, která vyvrátila teorii, že Země je středem vesmíru, a dokázala pravdivost heliocentrického modelu, v němž úlohu naší planety převzalo Slunce. Vše pak pomyslně uzavřelo slavné pojednání Isaaca Newtona Matematické principy přírodní filosofie z roku 1687, kde se poprvé objevil zákon gravitace a tři známé pohybové zákony, pro které sice Newtona školáci nenávidí, které mu ale umožnily dokázat, že pohyb vesmírných těles i předmětů na Zemi se řídí stejnými pravidly a že univerzum vlastně funguje jako jeden ohromný stroj.

Revolucionáři astronomové

Zásadní změny na poli astronomie jsou vedle Mikołaje Kopernika (1473–1543) spojeny se jmény Tycha de Brahe (1546–1601) jenž ke konci života působil na dvoře Rudolfa II. v Praze; Johanna Keplera (1571–1630), který rovněž působil v Praze; Galilea Galilei (1564–1642) a již jmenovaného Isaaca Newtona (1643–1727). Díky bystrosti a píli těchto mimořádných osobností se definitivně zhroutilo staré chápání vesmíru, jež skrze autoritu řeckého filosofa Aristotela a jeho krajana Klaudia Ptolemaia vládlo takřka dvě tisíciletí jako aristotelsko-ptolemaiovská kosmologie. 

Kopernik postavil do středu světa Slunce namísto Země (geocentrismus byl vystřídán heliocentrismem); Tycho de Brahe se vzdal představy o existenci materiálních (neviditelných) sfér, jež ve svém pohybu hýbají planetami, a nahradil ji moderním pojmem oběžné dráhy; Kepler předložil matematický popis kopernikovského systému a dokonalé kruhové pohyby nebeských těles vyměnil za eliptické trajektorie; Galileo svým pozorováním dalekohledem dokázal, že neexistuje žádný rozdíl mezi pozemskou fyzikou a fyzikou nebeských těles, jež měla být dokonalá, a konečně Newton díky své gravitační teorii sjednotil astronomické teorie Keplera a Galileia.

Věda versus církev?

Přinesla-li vědecká revoluce radikální změnu pohledu na svět, není divu, že narazila na odpor zvláště ze strany křesťanských církví. Bylo by však nesprávné hovořit o střetu mezi tmářskými, omezenými teology a vědeckými vizionáři. Je pravda, že když v roce 1615 Galileo marně v Římě obhajoval Kopernikovo heliocentrické učení, bylo mu kardinálem Bellarminem zakázáno veřejně tuto nauku šířit a obhajovat; Kopernikův spis byl dokonce dán v březnu 1616 na index zakázaných knih. Jádrem sporu však nebyl ani tak samotný heliocentrismus, jako spíše jeho určitá interpretace.

Se změnou pohledu na svět se samozřejmě změnilo i vnímání člověka a jeho postavení, což rovněž mohlo zneklidňovat zvláště věřící křesťany: neohrožuje snad heliocentrický model oběhu planet centrální postavení člověka ve vesmíru, jeho jedinečnost, jež se projevila i obětí Krista na Kalvárii? Není heliocentrismus v rozporu s církevní naukou založenou na Bibli? Pokud je Země jen jedním z podobných nebeských těles, nemohli by lidé existovat i na nich? Nenaznačují snad některé pasáže Bible, že se Slunce pohybuje kolem Země? Vždyť například ve starozákonní knize Jozue se píše, že Bůh zadrží Slunce a Měsíc, což naznačuje, že se obě tělesa pohybují kolem Země…

Změna optiky

Důvody střetu mezi Galileem a vzdělanci jeho doby jsou ale hlubší. Známý historik vědy Thomas Kuhn hovoří ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) o paradigmatech. Zní to nevlídně, ale je to prosté: paradigmata jsou, abychom použili jednoduchou metaforu brýlemi, jimiž vědci hledí na svět a ten se jim dává poznat v této optice (podobně jako když si nasadíme zelené brýle, vidíme svět zeleně): je to souhrn poznatků, metodologických postupů, obecnějších idejí.

Do vládnoucích vědeckých paradigmat jsme uváděni již v rámci výchovy ve škole a jejich vláda nad naší myslí je mnohem silnější, než si myslíme. Známé přísloví praví, že zvyk je železná košile. Podobně si zvykáme hledět na svět perspektivou určitého paradigmatu a těžko přijímáme možnost, že bychom na něj mohli hledět jinak.

Podobná změna je revoluční záležitostí a vědecká revoluce byla zvláště radikální, neboť se neměnila pouze stará aristotelsko-ptolemaiovská optika vesmíru, ale přetvářela se samotná povaha vědy. Nová věda, jež se vynořila z tohoto intelektuálního zápasu, už nebyla závislá na článcích víry nebo posvátných textech, neodkazovala se na autoritu starobylých filosofů či teologů. Směle se spoléhala na vlastní rozum a za jedinou autoritu považovala okolní svět. 

Věda jako experiment 

Vědec se od té doby aktivně táže světa, a to v jazyce matematiky a prostřednictvím experimentů. A právě důraz na experimentální povahu vědeckého poznání umožnil emancipaci vědy. Konečně věda se také stala veřejnou a kontrolovatelnou aktivitou. Vědec už nebyl osamělým filosofem, vykladačem Aristotela či posvátných textů jako dosud, zcela přirozeně začaly vznikat vědecké společnosti sdružující nezávislé osobnosti, které spoléhaly na rozum a experimentální metody a výsledky svých prací pravidelně publikovaly, což umožňovalo jejich kritické zkoumání. V roce 1660 byla založena Londýnská královská společnost, jež existuje dodnes, ve Francii založil roku 1666 Ludvík XIV. Akademii věd a další vznikaly velmi záhy.

TIP: Proroctví z nebes: Jak si lidé v Durynsku vykládali v roce 1581 pád meteoritu?

Mimořádným projevem vědecké revoluce byla také důvěra v přístroje. Představme si, že chceme pozorovat vzdálené objekty: jako nejjednodušší řešení zvolíme dalekohled. A když do něj hledíme, zcela samozřejmě předpokládáme, že nám zprostředkovává věrohodný obraz, že nešálí naše smysly. Když Galileo pozoroval měsíce Jupitera či povrch Měsíce, činil tak s důvěrou, která pro předcházející staletí nebyla vůbec typická.

Slavná historka, v níž se filozof Cesare Cremonini, vykreslovaný jako dogmatický zastánce starého Aristotelova učení, odmítne podívat dalekohledem na oblohu, ve skutečnosti vyjadřuje radikalitu Galileiova přístupu k vědeckému zkoumání. Je to právě díky toskánskému astronomovi, že přístroje získaly důvěru odborného světa. Přístroje byly uznány jako prostředky posilující lidské smysly a chránící experimentátory před možností omylu. Není divu, že právě v 17. století došlo k vynálezům mnoha přístrojů a jejich využití ve vědecké praxi.