Vzájemná součinnost obou složek začala již před podpisem nechvalně známého paktu Ribbentrop–Molotov v srpnu 1939. Majoritně se jednalo o deportace občanů německého původu. Jinými slovy šlo o jednosměrné vydávání politických nepřátel NSDAP, neboť po požáru Reichstagu v únoru 1933 a započatém pronásledování německých komunistů jich řada emigrovala právě do SSSR. Země, ve které hledali naději na nový život, je však využila jako jeden z prostředků pro hledání diplomatických východisek v nepřehledném politickém bludišti tehdejší Evropy. Stalinův režim neměl prakticky žádný zájem politické exulanty chránit a některé z nich dokonce NKVD zlikvidoval sám ještě předtím, než o jejich vydání stihla třetí říše zažádat.
Z gulagu do koncentráku
Rozsah těchto jednosměrných výměn politických nepřátel není dodnes přesně znám. Nicméně protokol, který mezi sebou represivní orgány obou totalitních režimů podepsaly 5. ledna 1938, uvádí jména 45 občanů Německa, Rakouska a dalších zemí odsouzených k deportaci ze SSSR do Říše. Po roce 1939 se počet deportovaných ze Sovětského svazu navýšil natolik, že do léta 1941 NKVD předal gestapu dalších několik stovek lidí jakožto projev určité náklonnosti jedné vůči druhé.
Například německý komunista a šéfredaktor stranických novin Die Rote Fahne Heinz Neumann (1902–1937) byl roku 1935 spolu se svou přítelkyní Margarete Buber-Neumann (1901–1989) vypovězen z vlasti. Partneři odešli do SSSR, kde je již o dva roky později během stalinistických čistek zatknula NKVD. Neumanna ve vykonstruovaném procesu obvinili ze špionáže a následně jej nechali popravit. Jeho družku jako „společensky nebezpečný živel“ odsoudili k pěti letům nucených prací v gulagu v Karagandě (dnešní Kazachstán). Roku 1940 však byla deportována zpět do Německa, kde jako komunistka dostala dalších pět let vězení a zbytek války strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. Zážitky z obou lágrů pak vylíčila ve své knize Zajatkyní Stalina i Hitlera: svět v temnotě.
Publikace poprvé vyšla v roce 1949 a autorka v ní podala následující svědectví: „Náš vlakový transport dorazil do Brest-Litevsku 3. února 1940. Ocitli jsme se na demarkační linii dělící Polsko na sovětskou a německou okupační zónu. Důstojník NKVD se skupinou vojáků nás eskortoval k železničnímu mostu přes řeku Bug. Na mostě jsme uviděli, jak se k nám z opačné strany blíží lidé v uniformách SS. Důstojník NKVD a jeho německý kolega se srdečně pozdravili. Poté sovětský důstojník vytáhl seznam a začal vyvolávat jména. Tři muži z naší skupiny prosili důstojníka, aby je neposílal přes most. Jedním z nich byl Bloch, který do roku 1933 pracoval jako redaktor německých komunistických novin. Pro něho přechod mostu znamenal jistou smrt. Stejný osud čekal mladého dělníka, který emigroval do SSSR, a v Říši jej mezitím v nepřítomnosti odsoudili k trestu smrti. Ty tři muže museli nakonec na druhou stranu mostu tahat násilím. Tam si je z rukou stalinistického NKVD převzali příslušníci hitlerovského gestapa.“
Mezi významné „soudruhy“, kteří hledali politický azyl v SSSR, patřil i Ernst Fabisch (1910–1943) – člen organizace Komunistická opozice mládeže. Po nástupu národních socialistů k moci se stal jedním z předních vůdců protifašistického odboje. Gestapo jeho protirežimní činnost rychle odhalilo a vydalo na něj zatykač. Fabischovi se ale shodou okolností a šťastných náhod podařilo v roce 1934 uprchnout nejdříve do Československa a poté do SSSR. Pracoval na výstavbě elektráren ve Stalinsku (Novokuzněck) a Moskevské oblasti. V dubnu 1937 jej „sebralo“ NKVD, strávil šest měsíců v sovětských věznicích a v lednu následujícího roku ho Moskva vydala do Říše. Zemřel o pět let později v koncentračním táboře Osvětim.
Deportace ze SSSR se „dožil“ také Žid Max Zucker (1871–1941). Po Hitlerově nástupu emigroval za svým synem do Sovětského svazu, tam se však dostal do hledáčku tajné policie, která jej roku 1937 zatkla a obvinila ze špionáže. Po téměř dvouletém věznění putoval zpátky do nacistického Německa. Jeho útrapy skončily 3. října 1941 na ulici varšavského ghetta, kde ho brutálně ubili příslušníci SS.
Kulaté stoly zla
Ráno 17. září 1939 zaútočila Rudá armáda na slabě bráněné východní hranice polského státu, který v té době čelil nacistické invazi. O 11 dní později byl osud země zpečetěn a dobyté území si mezi sebou rozdělilo Německo a Sovětský svaz. Záhy po obsazení se však začal v obou částech bývalé Druhé polské republiky formovat domácí odboj. Jeho cílené zničení spolu se snahou zlikvidovat polskou národní identitu donutilo pracovníky NKVD a gestapa usednout ke společnému stolu. V říjnu se zástupci obou stran sešli ve Lvově a 27. listopadu 1939 v Brestu, poté se jednání plynule přesunula do Přemyšlu. Přesné datum a náplň první lvovské schůze Rusové nikdy nezveřejnili; na základě jejích výsledků ale nejvyšší komisař NKVD Lavrentij Berija podepsal dekret nařizující přesun 42 492 polských válečných zajatců do Říše. Předání proběhlo mezi 24. říjnem a 23. listopadem 1939. Němci naproti tomu „darovali“ Sovětům 13 757 zajatých vojáků z východního pohraničí Druhé polské republiky. Přemyšlská jednání se ale patrně týkala i výměny 150 konkrétních politických vězňů, které měl Kreml vydat nacistům.
Dále se obě strany dohodly mimo jiné také na tom, jak naloží s polskými důstojníky a příslušníky inteligence. Již 28. září se zástupci NKVD a gestapa předběžně usnesli, že „obě strany nebudou na svých územích tolerovat žádnou polskou propagandu, která se týká území druhé strany. Budou potlačovat všechny počátky takové propagandy na svých územích a vzájemně se informovat o vhodných opatřeních za tímto účelem“. Začátkem února 1940 se pak měli podle dosud dostatečně neověřených tvrzení na loveckém zámečku Hermanna Göringa v Romintenu sejít Heinrich Himmler a Lavrentij Berija. Během schůzky údajně probírali možnosti spolupráce mezi oběma bezpečnostními složkami v oblasti potlačování polského hnutí odporu.
Cesta ke Katyni?
Dne 20. února pak zástupci gestapa a NKVD zasedli k jednacímu stolu v Zakopaném na konferenci, jejíž program trval až do 2. března. Za německou stranu vedl jednání jeden z hlavních iniciátorů holokaustu Adolf Eichmann, Sověty zastupoval Grigorij Litvinov. Dokumenty týkající se tohoto rokování však nebyly dodnes zveřejněny a nad celou konferencí visí řada otazníků. Přesto se někteří historici na základě kroků, které sovětská strana záhy po konferenci podnikla, snažili obsah jednání alespoň částečně zanalyzovat. Například ruská historička Natalja Lebiediewa spolu se svým polským kolegou Wojciechem Materským ve sborníku Zeszyty Katyńskie uvádí: „Bezprostředně po třetí konferenci zvláštních služeb NKVD a gestapa v Zakopaném, v březnu 1940, proběhly druhé hromadné deportace a vraždění válečných zajatců ze tří speciálních táborů a také vězňů z tzv. Západního Běloruska a Západní Ukrajiny.“ Podle badatelů tedy konference v Zakopaném nejspíše vydláždila cestu ke katyňskému masakru. Tři dny po jejím skončení (5. března 1940) sovětští představitelé na zasedání Politbyra rozhodli, že polští důstojníci a příslušníci inteligence držení v táborech v Kozielsku, Starobielsku a Ostaszkowě budou zavražděni. Některé zdroje dodávají, že na této 3. metodické konferenci se rovněž projednával plán „likvidace“ neboli poněmčení a poruštění polského národa do roku 1975. Nakonec se vyjednavači NKVD a gestapa dohodli na pokračování v bilaterálních jednáních.
Ta proběhla v Krakově koncem března 1940. Hlavním předmětem rokování se stala výměna obyvatelstva, a to jak dobrovolná, tak i nucená. V případě té nucené se jednalo de facto o předání uprchlíků, kteří měli místo pobytu udáno na území protistrany. Za tímto účelem plánovaly obě okupační mocnosti zřídit tranzitní tábory pro vysídlované osoby a došlo také k upřesnění role bezpečnostních složek během plánované operace. Představitelé gestapa a NKVD se taktéž dohodli, že jejich společným cílem je definitivně zlikvidovat sílící polský odboj, pročež si měli vyměňovat patřičné informace. Krakovská jednání probíhala po dobu několika týdnů až do dubna 1940. Jednalo se o vůbec poslední setkání obou stran.
TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice
O tom, že tajné služby obou zemí v Krakově vyjádřily vůli k takové spolupráci, věděli ale i polští odbojáři. Tadeusz Komorowski, velitel organizace Svaz ozbrojeného boje (Związek Walki Zbrojnej, ZWZ) pro oblast Krakov-Slezsko, později vzpomínal: „To už NKVD vědělo, že polský ozbrojený odpor je centralizovaný a že operuje po celém Polsku pod velením jednoho hlavního štábu. (…) Někdy mi byly dokonce poskytnuty zprávy z těchto setkání, jména účastníků a jejich adresy. Metody boje proti našemu podzemnímu hnutí používané NKVD jednoznačně obdivovalo gestapo, které, jak vše nasvědčovalo, je chtělo převzít i pro německou okupaci.“ I přes snahu odboje chránit polské občany ilegální činností, Sověti do konce února zatkli více než 325 tisíc osob. Nejčastěji je deportovali do jednoho z nejkrutějších gulagů ve Vorkutě, nebo na poloostrov Magadan na Kolymě. Odhaduje se, že 140 až 200 tisíc Poláků za kruté zacházení zaplatilo svými životy.
Katolíky zatím ne!
Organizace NKVD nechtěla ponechat nic náhodě a na invazi do Polska se důkladně nachystala. Pro převzetí moci v polských okresních městech vzniklo celkem devět takzvaných Opergrup čítajících 60–70 důstojníků sovětské tajné policie. Ti později vedli vyčleněné oddíly armády o celkové síle zhruba 2 800 mužů. Po vpádu do Polska měli příslušníci Opergrup stanovený postup, v jakém sledu se mají zaměřovat na osoby dle jejich rolí v bezpečnostní a politické sféře. Jako první přišli na řadu členové rozvědky a kontrarozvědky, dále armádní důstojníci, policisté, starostové a úředníci, velkostatkáři a továrníci. Ti všichni skončili ve spárech NKVD. Nakonec tajná policie upřela svou pozornost na duchovenstvo. Berija sice nařídil „zatím je nezatýkejte, hlavně ne katolíky“. I přesto ale nakonec došlo k zadržení téměř 10 000 kněží.