Ve stopách legendy: Japonská stíhačka Micubiši A7M Reppú

Společnost Micubiši byla dvorním dodavatelem námořních stíhaček Japonského císařství už od 30. let. V polovině dekády zavedla do výroby první jednoplošník A5M, světovou proslulost jí ale vydobyla až stíhačka A6M, která od Spojenců dostala přezdívku Zero neboli nula. Tento lehký (1 680 kg) obratný stroj s dlouhým doletem se stal doslova symbolem císařského letectva. Slabinu nicméně představovalo absentující pancéřování, což již začátkem 40. let byla značná anomálie. Zero tvořilo páteř výzbroje japonského námořního letectva od léta roku 1940 až do kapitulace o pět let později. 

Koncepci obávaného stroje popsal její tvůrce inženýr Džiró Horikoši takto: „Stíhací piloti sami sebe přirovnávali  k dávným šermířům a chtěli letoun kvality japonských mečů z dílen starých mistrů. Výsledkem těchto požadavků se stal nejlehčí a nejobratnější stíhací stroj na světě.“ 

Velení japonského císařského námořního letectva totiž velmi dlouho setrvalo v představě, že stíhací stroj má být především obratný a stíhačky se budou střetávat výhradně v manévrových soubojích jeden na jednoho. Obratnost tak byla v japonském letectvu pokládána za nejdůležitější parametr.

Nositel tradic

Začátek války v Pacifiku jako by jim dal plně za pravdu. Lehká zera ničila v manévrových soubojích v zatáčkách americké warhawky a jejich piloti si získali aureolu neporazitelnosti. Proto když v dubnu 1942 začalo velení císařského námořnictva připravovat specifikaci pro novou stíhačku, u zvolené koncepce zůstalo. Požadovalo stroj schopný operovat z palub letadlových lodí, létající maximální rychlostí 640 km/h a vyzbrojený dvěma kanony ráže 20 mm a dvojicí kulometů kalibru 13,2 mm. Při hlídkování cestovní rychlostí měl ve vzduchu vydržet až dvě a půl hodiny a musel disponovat minimálně stejně tak dobrou obratností jako A6M. 

Společnost Micubiši dostala 6. července 1942 specifikaci nesoucí označení 17-Ši, která přesně odpovídala tomu, co vedení firmy očekávalo. Na podzim začal Džiró Horikoši pracovat na prototypu M-50. Za pohonnou jednotku zvolil hvězdicový motor Micubiši Ha-43, jehož vývoj ale ještě nebyl u konce. Agregát měl mít výkon až 1 641 kW a konstruktéři si od něj hodně slibovali. Stavba prototypu samotného letounu se ale neúměrně vlekla. Tým firmy Micubiši dával větší prioritu vývoji dalších verzí zera a také přepadové stíhačky J2M. Pohonná jednotka navíc nebyla k dispozici ani rok po začátku stavby prototypu nového stroje, jehož označení se mezitím změnilo z M-50 na A7M Reppú (Uragán). 

Nástupce zera měl být o dost větší než jeho starší bratr. Rozpětí činilo celých 14 metrů a délka 11,04 metru, což je pro srovnání více, než měl americký P-47 Thunderbolt, obecně považovaný za velmi mohutný! Vážil však jen zhruba 3 200 kg oproti přibližně 4 500 kg u amerického stroje. Dostatečnou obratnost A7M umožnilo křídlo s velkou plochou, které zajišťovalo malé plošné zatížení. Japonci se nicméně poučili z válečných zkušeností a ustoupili od extrémní úspory váhy na úkor odolnosti. Nový stroj proto dostal pancéřování pilotního prostoru a také palivové nádrže opatřené samosvornými obaly. Mírně lomená křídla se dala složit kvůli parkování v omezených prostorech hangárů letadlových lodí. 

Problémy s pohonem

Protože původně plánovaný motor nebyl stále k dispozici, vedení námořnictva vydalo rozkaz přepracovat A7M pro  agregát Nakadžima Homare Ha-45. Ten měl sice výkon jen 1 463 kW, jeho vývoj se však chýlil ke konci a počítalo se s ním i pro pohon námořní stíhačky Kawaniši N1K1 nebo armádní Nakadžimy Ki-84. Zástavbu tohoto motoru se podařilo dokončit teprve na jaře 1944 a k zalétání byl prototyp připraven 6. května. Za řídicí páku prvního A7M1 usedl zkušební pilot Eisaku Šibajama a po přistání nešetřil chválou. Oznámil, že stroj má vynikající ovladatelnost i obratnost ve všech režimech letu a je plně srovnatelný s mnohem menším zerem. 

Tady však pozitiva končila. Následné testy totiž ukázaly, že stroj dokáže letět maximálně rychlostí 575 km/h, což bylo jen o málo více, než zvládala zera posledních verzí. Americké P-47D Thunderbolt a P-51D Mustang vyráběné koncem jara 1944 přitom létaly o zhruba 100–120 km/h rychleji než nový A7M1, jehož sériová produkce ještě ani nezačala. Firma v létě připravila druhý prototyp a další čtyři se nacházely ve stavu krátce před dokončením. Pak ale 30. července 1944 přišla ledová sprcha. Námořnictvo dospělo k názoru, že výkony nové stíhačky jsou nedostačující, a přikázalo vývoj zastavit. 

U firmy Micubiši se ale nehodlali vzdát. Hlavní konstruktér Džiró Horikoši byl přesvědčen, že na vině je slabá pohonná jednotka. A protože vývoj původně plánovaného agregátu Micubiši Ha-43 mezitím pokročil a podařilo se vyřešit většinu potíží, začaly v létě práce na jeho zástavbě do šestého prototypu A7M1.

Nešlo zrovna o maličkost, neboť byl nejen těžší, ale měl také větší průměr než Nakadžima Homare Ha-45. Konstrukční tým proto musel příď letounu zcela přepracovat, což trvalo až do podzimu. Nová verze dostala označení A7M2 a poprvé se od země odlepila 13. října 1944. Naprosto splnila veškeré naděje a další testy potvrdily nárůst maximální rychlosti na 628 km/h. Vynikající obratnost přitom zůstala zachována.

Názor experta

I když stroj znatelně zaostával za výkony nejlepších amerických letounů té doby, šlo o velký skok proti stále ještě vyráběnému zeru, což ocenili všichni, kteří měli možnost si s některým z prototypů zalétat. Slavné stíhací eso Saburo Sakai později vzpomínal: „Kolem nového letadla se rozšířily fámy, že reppú je nejlepší letadlo, jaké kdy vzlétlo. Trásl jsem se nedočkavostí dostat jej do ruky a prověřit oprávněnost těchto pověstí. Taková stíhačka by  pro nás byla požehnáním. Všechny zkazky se skutečně potvrdily. Reppú bylo senzační letadlo. Nejrychlejší, se kterým jsem kdy létal. Svou rychlostí mi vyrazilo dech a jeho stoupavost byla nepřekonatelná. Se silným motorem, čtyřlistou vrtulí a novým kompresorem nechával reppú ve vzduchu všechny daleko za sebou. A bylo jedno, jestli Japonce nebo Američany. Stroj mohl kroužit a stoupat za hellcaty a mustangy a technici mi řekli, že je schopen bojovat i ve výšce okolo 12 000 metrů.“

Sakai sice přeháněl, přesto Japonci v reppú získali výkonný stroj a začali proto připravovat sériovou výrobu. Pak ale přišla 7. prosince 1944 nová katastrofa v podobě silného zemětřesení v oblasti města Nagoja, které továrnu chystající výrobní linky těžce poškodilo. Některé zdroje tvrdí, že při něm byla zničena i veškerá výkresová dokumentace a musela se kreslit znovu. Zároveň se pracovalo na vylepšeních. Výzbroj měla být posílena nahrazením velkorážních kulometů za druhou dvojici kanonů ráže 20 mm a pod křídla se měly montovat závěsníky na dvě pumy do váhy 250 kg. 

Začal vznikat i prototyp pozemní přepadové verze Otsu s turbokompresorem, čtveřicí kanonů ráže 30 mm v křídlech a dalšími dvěma montovanými v trupu za kabinou, mířícími šikmo vzhůru. S jejich pomocí měli přepadoví stíhači útočit na břicha výše letících bombardérů B-29 Superfortress, obracejících na konci války japonská města v moře trosek.

Nekončící problémy

Během jara 1945 probíhaly přípravy na sériovou výrobu reppú jen velmi pomalu. Jeden prototyp byl zničen při nezdařeném přistání a několik jich padlo za oběť nepřátelským náletům. Další rána postihla celý projekt 11. března, kdy nálet superfortressů srovnal se zemí závod Daiko, vyrábějící motory Micubiši Ha-43. Ani produkce samotných draků nešla vůbec podle plánu a do japonské kapitulace 2. září 1945 se podařilo dokončit jediný sériový kus. Ten po válce ukořistili Američané, kteří ještě stroji přidělil kódové označení Sam, už ale spíše z administrativních důvodů, neboť Spojenci odmítali používat originální japonská jména letadel. 

Tady ale zmínky o A7M končí. Neexistuje jediná zpráva o tom, že by byl Američany testován či převezen do USA. Zdá se tedy, že všechny stroje v různém stadiu rozpracovanosti i letuschopné prototypy skončily v tavicích pecích jako tisíce dalších už nepotřebných strojů japonského císařství. Obecně šlo o povedenou konstrukci, rozhodně ale ne o nějakou „superstíhačku“, jak bývá někdy prezentována. Jednalo se o důstojného nástupce legendárního zera, sázejícího především na obratnost při manévrových soubojích. Vývoj stíhaček šel ale už jiným směrem a výsledky války ukázaly, že mnohem účinnější jsou rychlé přepady s taktikou „udeř a uteč“. 

---

Čtěte také:

Neohrožený proti Nule (1): Duel SBD Dauntless vs. A6M Zero-sen

Na tichomořském válčišti se odehrálo několik velkých utkání amerických a japonských námořních sil, během nichž se samotné lodě vůbec nedostaly na dohled. Boj totiž sváděly především palubní...