Ve stopách Dian Fosseyové: Na skok u horských goril, za které položila život

Populace východních horských goril (Gorilla beringei beringei), které jsou poddruhem gorily východní (Gorilla beringei) a zjednodušeně se jim prostě říká gorila horská, se po desítkách let opět dostala nad hranici tisíce jedinců a je tak jediným podruhem goril, který za poslední léta početně roste. Tzv. Červený seznam IUCN dokonce překlasifikoval gorilu horskou z „kriticky ohrožené“ na „ohroženou“. Za posledních přibližně deset let se počet těchto primátů v národních parcích v pohraničí Rwandy, Ugandy a Konga zvýšil ze čtyři sta osmdesáti na šest set. Kolem čtyř stovek pak hlásí ugandský Národní Park Bwindi. Přesto jsou gorily bez výjimky nadále ohroženy ozbrojenými střety, pytláctvím, nemocemi i změnou klimatu. Nebezpečí pro životní prostředí goril v posledních letech představuje také značné úsilí o těžbu ropy ve východní části Konga!

Proč se vydat do pralesa

Jako fotografa a milovníka divoké přírody mě samozřejmě neminul příběh Dian Fosseyové a „jejích“ goril. V duchu jsem se na místa jejího působení už roky chystal, ale vyšlo to až nedávno, kdy jsme dali dohromady partu nadšenců a vyrazili směr Rwanda a Uganda. Jedním ze členů našeho týmu byl i Marek Ždánský, bývalý dlouholetý ošetřovatel primátů v pražské zoo. Člověk, který má gorily v srdci.

U hrobu Dian Fosseyové. Té, která inspirovala Hollywood i ochránce přírody po celém světě a která zasvětila svůj život horským gorilám. (foto: Vladimír Čech ml. - se souhlasem k publikování)

Marek již po několika dnech ve Rwandě naši cestu komentoval v tom smyslu, že jej výprava za těmito nádhernými tvory příjemně překvapila. Mohl se totiž na vlastní oči přesvědčit, jak dobře funguje ochrana goril a pralesa. Mimo jiné proto, že jsme během expedice mohli navštívit také základnu organizace Gorilla Doctors, což je unikátní seskupení místních i mezinárodních veterinářů, kteří se věnují výhradně gorilám! Taky vyzdvihl skutečnost, že tento podruh goril nenajdete v žádné zoologické zahradě a doufá, že to i tak zůstane. Člověk má tím pádem o jeden důvod navíc přijet se za gorilami podívat přímo do pralesa. Tím hlavním je fakt, že chvíle, jaké zažijete s volně žijícími gorilami přímo v pralese, jsou naprosto ohromující.

Vyhnáni do dospělosti

Gorily jsou velmi společenská zvířata. Žijí ve skupinách, které se skládají z několika nepříbuzných samic a jednoho dominantního samce, jemuž se říká „silverback“, tedy stříbrohřbetý. Když vůdce tlupy zestárne a zeslábne, nahradí ho většinou mladší následovník. Abyste mě správně pochopili: Nechci říct, že by ve skupině nemohlo žít více samců a dokonce i „stříbrohřbetých“ spolu. Existuje několik takových skupin, ale dominantní je v nich vždy jen jeden samec. Ostatní „podřízení“ jedinci mají jen málo možností, jak se dostat k moci. Mohou vyzvat a v boji úspěšně sesadit dominantního soka. Anebo skupinu opustí, žijí samotářsky a pokud se naskytne šance, zkusí štěstí jinde. 

Každá rodinná skupina žije na poměrně malém území, ale stává se, že se teritoria hned několika skupin vzájemně překrývají. Mezi takovými tlupami však zpravidla nepanuje žádná nevraživost. Co se rozmnožování týče, tak u goril neexistuje žádné klasické „období říje“. Mohou se pářit prakticky kdykoliv během roku. Po dosažení dospělosti porodí samice většinou čtyři nebo pět mláďat za život, obvykle rodí jediné mládě přibližně jednou za čtyři roky. Téměř polovina narozených mláďat však umírá velmi brzy a dospělosti se jich tedy dožije jen menší část.

Mladá gorila zůstává ve skupině s rodiči zhruba tři roky. Marek k tomu dodává: „Mláďata jsou ve skupině do doby dospívání, poté ji musejí opustit. Vazby mezi rodiči a mláďaty s dospíváním zanikají. Mláďata přitom neodcházejí dobrovolně, ale bývají vyhnána. U samců se tak děje ve věku kolem 7–9 let, u samic jde o věk 7–8 let. Samce vyhání otec, samice pak matka. To proto, aby nedocházelo k inbreedingu, tedy ke křížení mezi členy rodiny. Úkolem mladých goril je přivést na svět další mláďata, ale v jiné skupině, kterou si musejí samy najít nebo vytvořit.“

Boj na život a na smrt

Své prohlášení o mírumilovnosti goril z úvodu článku měnit nebudu, ale je fakt, že je potřeba toto tvrzení doplnit. Zejména dominantní silverback totiž umí kolikrát při „výměně názorů“ ve své tlupě dost přitvrdit. Anebo alespoň naznačit, že je toho schopen. Je to logické – právě proto se stal dominantním samcem! Pokud se ve skupině nečekaně objeví cizí samec, může to vyvolat bouřlivou reakci u vedoucího stříbrohřbetého samce. V 99 % případů se tak i stane… 

Vůdce nejprve vydá několik varovných výkřiků, které postupně získávají na intenzitě a hlasitosti a končí ohlušujícím řevem, při němž tuhne krev v žilách. Výstup vrcholí okamžikem, kdy se samec vztyčí na zadní, zpřeráží blízké stromky, větvě, prostě vše, co má momentálně v dosahu, a začne si roztaženýma rukama bubnovat na prsa. Pokud ani tohle divadlo nepřiměje narušitele k ústupu, následuje výpad, při kterém se vůdce tlupy zastaví prakticky na dosah svého protivníka. Toto měření sil většinou skončí okamžikem, kdy to slabší povaha vzdá a odejde. V krajním případě dochází ke skutečnému boji na život a na smrt, při němž si samci dokážou zuby zasadit skutečně děsivé rány. 

O gorilách a lidech

Vyjma konfrontací mezi samci v rámci jedné skupiny je povaha těchto obrů opravdu mírumilovná. I to je důvodem, proč se mnoho odborníků zaměřilo na vypracování různých studií o sociálním chování horských goril. Potřeba takových výzkumů pak položila základy tzv. habituace, což je postupné přivykání divokých gorilích tlup na člověka. S rozvojem ekoturismu jsou právě tyto habituované skupiny jedním z hlavních důvodů, proč populace horských goril roste.

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Finanční přínos ekoturismu je podle mne zejména ve Rwandě do očí bijící a to v dobrém slova smyslu! I Marka příjemně překvapila výborná organizace, která udělala z výpravy za gorilami nezapomenutelný zážitek. Pravdou je, že taková cesta rozhodně není laciná záležitost. Na druhou stranu právě zásluhou toho, jak drahá jsou povolení umožňující dostat se až k habituovaným gorilím tlupám, jsou gorily nejen „na oko“, ale skutečně chráněny. Místní obyvatelé jsou patřičně hrdí, že mají „doma“ něco skutečně unikátního, na co mohou být hrdí a co jim ve finále zajistí i živobytí.