Václav Budovec z Budova: Humanista u sultánova dvora (2.)
Po návratu z Cařihradu zamířil Budovec do politiky
Vzdělaný Budovec často jednal se zahraničními poselstvy přicházejícími do Prahy. Zároveň působil jako královský úředník a v této funkci se účastnil i zemských sněmů. Když ale císař Rudolf II. vydal roku 1602 mandát proti Jednotě bratrské, vystoupil Budovec na sněmu jako obhájce jejích práv.
TIP: Přečtěte si, jak se český šlechtic dostal do Cařihradu
Kariéra u dvora
U vrtošivého Rudolfa II., sice načas upadl v nemilost, ale už roku 1608 se snažil usmířit císaře s jeho ambiciózním bratrem arcivévodou Matyášem. Mír, který byl mezi nimi uzavřen na zámečku v Libni u Prahy 25. června 1608, se nazývá mírem libeňským. Budovec tehdy podpořil Rudolfa II. a významně se zasloužil, aby se k němu přiklonili čeští stavové. A tak si mohl dovolit vyjednávat i o tak ožehavých záležitostech, jako bylo uzákonění náboženské svobody v Čechách. Budovcem sepsaný text se stal základem Rudolfova majestátu z roku 1609. Několikrát se mu podařilo zažehnat hrozící nepokoje a obratně manévroval i ve složité situaci za vpádu Pasovských a následné Rudolfovy abdikace. Po vydání Majestátu se stal také jedním ze stavovských defenzorů, kteří měli dohlížet na dodržování náboženských svobod.
Budovec se účastnil politického dění i v dalších letech, snažil se usmiřovat rozhádané představitele a jeho sídlo na Mnichově Hradišti se stalo jedním z center Českých bratří. Přestože se jejich politické názory v mnohém rozcházely, udržoval kontakty s Karlem starším ze Žerotína, neformálním vůdcem moravské šlechty, i s předáky uherských stavů. Zároveň se začal hojně věnovat literatuře. Právě do let krátce po Majestátu spadá i vydání Antialkoránu a dalších Budovcových spisů, ale také sepsání jeho pamětí na události dramatických let 1608–1611.
Obhájce stavovské cti
Události ale nakonec byly rychlejší, než se kdo nadál. V roce 1618 se stal Václav Budovec jedním z hlavních hybatelů českého stavovského povstání. Dne 23. května 1618 sděloval právě on místodržícím Slavatovi a Martinicovi obvinění z porušení zemského zřízení. Ve stavovské vládě byl jedním z třiceti direktorů, bylo mu také svěřeno řízení apelačního soudu, který však v době povstání nezasedal. Byl i autorem jedné z apologií na ospravedlnění postoje stavů a napsal právní rozklad, podle něhož nebyl habsburský kandidát Ferdinand II. na český trůn řádně dosazen – i když v roce 1617 Budovec Ferdinandovu nástupnictví nijak neodporoval.
Po bitvě na Bílé hoře zajistil své rodině odchod do ciziny, sám se ovšem nechal v únoru 1621 jako „ochránce korunovačních klenotů“ zatknout císařskými a byl uvržen do Bílé věže Pražského hradu. Po rozsudku se stal jedním z 27 vůdců stavovského povstání, jejichž život skončil 21. června 1621 popravou na Staroměstském náměstí. Budovec měl být původně zaživa rozčtvrcen, ale na konci května dostal „milost“ a kat Mydlář jej tak pouze sťal. Jeho hlava pak byla spolu s dalšími pověšena na Staroměstské mostecké věži. Před smrtí se ho mniši pokusili přesvědčit, aby přešel na katolickou víru, přemlouvání jezuitů ale Budovec nepodlehl a zůstal věrný Jednotě.
