V srdci Dolního Slezska: Vratislav je plná mostů, řek a trpaslíků

Díky více než stovce mostů, které ve Vratislavi překlenují řeku Odru, se městu někdy přezdívá „polské Benátky“. Ovšem centrum Dolního Slezska má blíž k multikulturnímu Berlínu, jehož tvář formovala německá, polská i židovská kultura

28.06.2023 - Kamila Hamalčíková



Při toulkách ulicemi Vratislavi nemůžete minout sošky veselých trpaslíků, kterých v místní zástavbě momentálně „žije“ více než šest stovek. Nejedná se přitom o prvoplánové lákadlo na turisty: Trpaslík s květinou se tam totiž v 80. letech minulého století, tehdy ještě namalovaný na zdi, stal symbolem antikomunistického hnutí. Objevování a počítání nejdrobnějších obyvatel města patří mezi oblíbené aktivity snad každého návštěvníka.

V turistickém centru na Rynku, jak se jmenuje hlavní náměstí, si dokonce můžete koupit mapu, která vám při hledání desítek sošek pomůže. Jenže trpasličí populace se rychle mění: Zatímco nové figurky se stále objevují, některé staré se ztrácejí – třeba když zkrachuje nebo se přesune obchod, jenž nechal trpaslíka vyrobit. Počítejte tedy s tím, že mapa nebude zcela aktuální, a v žádném případě ani kompletní.

Trpasličí alternativa

Úplně první trpasličí socha se ve Vratislavi objevila v roce 2001: Jmenuje se Papa Krasnal, tedy „táta trpaslík“, a stojí na velkém pozlaceném kameni u podchodu na Świdnické ulici. Jde o největšího trpaslíka města a zároveň o památník hnutí Oranžová alternativa, jež se rozhodlo bojovat proti vládě nenáviděné komunistické strany humorem a nadsázkou. Začínalo jako studentský časopis v 80. letech 20. století a jeho přívrženci pod vedením Waldemara Fydrycha svůj odpor nejdříve vyjadřovali malováním trpasličích graffiti na místa, kde předtím policie nechala překrýt antikomunistická hesla.

Později začali pořádat poklidné demonstrace, kde provolávali zdánlivě nesmyslné slogany jako třeba: „Není žádné svobody bez trpaslíků!“ Strážníci přitom nemohli zasáhnout, protože k tomu neměli jediný pádný důvod. Jindy se zase lidé shromáždili ve vratislavské zoo a zpívali budovatelské písně u klece se šimpanzi. V roce 1988 pak městem prošel desetitisícový dav v oranžových kloboucích a dožadoval se revoluce pro trpaslíky.

Noviny z podzemí

Členové Oranžové alternativy útočili také satirou a parodováním: Organizovali například akce spočívající v rozdělování toaletního papíru, čímž poukazovali na problémy s nedostatkem hygienických potřeb. Protesty trpaslíků ve Vratislavi se nakonec staly tak populárními, že se rozšířily i do dalších polských měst. Dnes v metropoli každopádně panuje poněkud jiné klima a za populační explozí nejdrobnějších obyvatel stojí hlavně restaurace či obchody. Ty totiž pochopily, že hon na pidimužíky motivuje turisty k návštěvě nejrůznějších zákoutí, načež si rádi zajdou něco koupit nebo si sednou do blízké kavárny.

Díky nabídce některých podniků lze přitom paradoxně zažít výlet do komunistické historie. Na pirohy či jinou typicky polskou dobovou pochutinu můžete vyrazit do restaurace Konspira na Solném náměstí. Zpátky do 80. let vás přitom přenese nejen výzdoba interiéru: Tamní menu připomíná noviny undergroundového odboje a kromě výběru jídla v něm najdete i různé zajímavosti o hnutí Solidarita.

Budiž světlo!

Výlet do minulosti se dá ve Vratislavi zažít také za soumraku nebo ráno na Tumském ostrově poblíž katedrály sv. Jana Křtitele. V jejím okolí totiž stojí přes sto plynových lamp, které chodí každý den rozsvěcet muž v klobouku a černém plášti. Tzv. vratislavský lampář zažehává svítilny pomocí dlouhé tyče jako za časů před Edisonovou revolucí a pohled na jeho práci je opravdu jedinečný. Vynechat byste však neměli ani prohlídku samotné katedrály: Gotická stavba i její interiér působí značně okázale a mimo jiné se pyšní největším počtem vitráží v celém Polsku. Kousek od svatostánku navíc najdete nejvyšší sochu Jana Nepomuckého na světě.

Tumský ostrov odděluje od většiny města řeka Odra a jde o nejstarší část Vratislavi. Lidé se tam usadili už v 10. století, kdy se opravdu jednalo o kus země obklopený vodou. Koryto se však od té doby posunulo a dnes je čtvrť spojená s pevninou. Ve Vratislavi se nicméně nachází 21 skutečných ostrovů a přes tamní vodní plochy vede více než sto mostů, přičemž před druhou světovou válkou jich byl dokonce trojnásobek. Mnohé z ostrovů ovšem leží relativně nízko, a pokud přijde velká voda, zaplaví veškerou tamní zástavbu. Modlitby k soše Jana Nepomuckého tak mají zcela praktický význam: Svatý muž, kterého dal český král Václav IV. utopit ve Vltavě, je totiž ochráncem před povodněmi a utonutím.

Silnější než Berlín

Ačkoliv se Vratislavi přezdívá „polské Benátky“, z historického hlediska se podobá spíš některé z kosmopolitních metropolí, v nichž se míchaly vlivy různých národností a etnik. Coby součást jantarové stezky obec obchodně vzkvétala: Ve středověku tam vládli čeští i polští králové a později Habsburkové. Před připojením k Prusku v roce 1741 byla Vratislav dokonce dvakrát bohatší než tehdejší Berlín.

Za druhé světové války spočívala v rukou nacistů, kteří ji nazývali Breslau a vyhnali odtud početnou židovskou komunitu. Poté z města učinili pomyslnou pevnost a za žádnou cenu se jí nehodlali vzdát. Obléhání Vratislavi na konci války trvalo tři měsíce a Němci kapitulovali až 7. května 1945, tedy o pár dní později než v Berlíně. Do rozbořené zástavby se nastěhovali lidé, kteří byli přinuceni opustit své domovy v různých částech předválečného Polska. Po konfliktu se navíc překreslovaly hranice a země se „posunula“ víc na západ. Do Vratislavi tak přišli noví obyvatelé z dnešní Ukrajiny, Litvy a Běloruska – konkrétně ze Lvova, Vilniusu či Grodna.

Příliv umění

Polskou identitu sice značně formovala katolická církev, nicméně ve Vratislavi má její vliv o poznání menší sílu. Město patřilo po značnou část své historie k baštám protestantů, a konzervativní myšlení tam tudíž nezakořenilo tak pevně jako v jiných regionech. Místní obyvatelé jsou považováni za velmi vstřícné k cizincům i globalizaci, a také proto zamířilo do Vratislavi po vypuknutí války mnoho Ukrajinců.

Uprchlickou sstopu, i když o něco starší, nese i druhá největší knihovna v Polsku, vratislavský Národní ústav Ossolinských. Zmíněná rodina žila původně ve Lvově, kde shromáždila mnoho literárních památek v polštině. Při nuceném exodu do Vratislavi s sebou sice vzala jen část sbírky, přesto se v ní nachází řada pokladů – od básní Adama Mickiewicze přes texty Mikuláše Koperníka až po Rembrandtovy obrazy. Do knihovny se dostanete zdarma, a pokud vás právě nelákají staré spisy, můžete obdivovat alespoň působivou přilehlou zahradu. 

Anonymní chodci

Ve vratislavských ulicích narazíte kromě všudypřítomných trpaslíků i na jiné zajímavosti: Nedaleko hlavního nádraží spatříte 14 bronzových soch v životní velikosti: Sedm osob se zdánlivě propadá do chodníku na jedné straně křižovatky, zatímco další sedmičlenná skupina se vynořuje na straně druhé. Dílo Jerzyho Kaliny z roku 2005 nazvané Anonymní chodci nebo také Podchod odkazuje na Poláky, kteří beze stopy zmizeli za stanného práva v letech 1981–1983.

TIP: Perla nad Vislou: Jak se do dějin Wawelu zapsali Přemyslovci? 

Příběhy obyčejných Vratislavanů vypráví také pomyslná venkovní galerie poblíž nádraží Nadodrze. Zdi tamních paneláků zdobí napodobeniny slavných děl, od maleb z pravěkých jeskyní či egyptských pyramid až po moderní tvorbu Picassa či Mondriana. Nechybějí však ani portréty místních, kteří žijí v domech kolem Rooseveltovy ulice. Obrazy si nicméně musíte „najít“, protože se ukrývají na vnitřních dvorech bytovek. 


Další články v sekci