V křehkém objetí: Které objekty Sluneční soustavy mají prstence?
Prstence obklopují všechny plynné obry ve Sluneční soustavě – a nejen to. Nedávno se podařilo zmíněné ozdoby objevit také u asteroidu a trpasličí planety
Jupiter: S prachovou obručí
Největší oběžnici našeho solárního systému obepíná soubor prstenců sestávající ze tří částí: z vnitřního toroidu částic známého jako halo, z relativně jasného hlavního prstence a z dvojice vnějších a slabších „pavučinových“ prstenců. Na rozdíl od Saturnu však Jupiterovu ozdobu netvoří led, nýbrž prachové částice. Hlavní prstenec „krmí“ prach z měsíců Adrastea a Metis, zachycený gravitací obří planety, a na něj navazují široké prstence s původem v souputnících Thebe a Amalthea. Hlavní prstenec odhalila sonda Voyager 1 při průletu v roce 1979, zatímco jako poslední byl objeven retrográdní prstenec sahající do vzdálenosti 1 126 000 km, jehož původ zůstává nejistý. (UC, Stephen Kane, CC BY-SA 4.0)
Saturn: Jako gramofonová deska
Za nejkrásnější planetu obdařenou prstenci obvykle považujeme Saturn. Jeho „obruče“ se rozpínají do vzdálenosti asi 483 000 km a až na výjimky dosahují tloušťky maximálně několika stovek metrů. Vzhledem k postupnému objevování se hlavní prstence označují v pořadí od centra „na přeskáčku“ písmeny D, C, B, A, F, G a E a oddělují je mezery. Například prstenec F přitom z obou stran „hlídají“ tzv. pastýřské měsíce Prometheus a Pandora. Prstence sestávají z těles různých rozměrů, od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů, a jedná se zřejmě o kousky hornin obohacené částicemi vodního ledu. Saturnovu nápadnou ozdobu poprvé pozoroval Galileo Galilei v roce 1610 a do roku 1977 zůstával plynný obr jediným známý tělesem se soustavou prstenců. (zdroj: NASA/JPL/Space Science Institute, CC BY 4.0)
Uran: Hvězdný objev
První prstence Uranu objevili astronomové 10. března 1977 na základě pozorování zákrytu hvězdy planetou. Opakující se poklesy jasnosti stálice vysvětlila právě přítomnost prstenců, zeslabujících její svit. V současnosti známe u ledového obra 13 prstenců: Jsou mimořádně tmavé a obsahují především vodní led obalený prachem. Jejich poloměry začínají na 38 000 km, končí ve vzdálenosti 98 000 km a většina z nich dosahuje šířky pouhých několika kilometrů – výjimku tvoří prstenec epsilon široký až 100 km. (zdroj: NASA/JPL/STScI, CC BY 4.0)
Neptun: Téměř neviditelné
Neptunovy prstence pozorovali astronomové poprvé 22. července 1984 při zákrytu hvězdy planetou jako „oblouky“. Definitivní potvrzení jejich existence poskytl Voyager 2, který pomohl objevit trojici prstenců. Jsou velmi nevýrazné, tenké a podobně jako v případě Jupitera a Uranu značně tmavé. Sestávají z extrémně temného materiálu, zřejmě z organických sloučenin ovlivněných zářením. Nejvzdálenější z nich nese jméno Adams a vyniká tím, že ho doplňuje pět výrazných oblouků s největším nakupením hmoty, označovaných Fraternité, Égalité 1 a 2, Liberté a Courage. Snímek v infračervené oblasti, pořízený ze 12. července 2022 kamerou NIRCam teleskopu JWST, odhaluje nezřetelnou krásu prstenců Neptunu. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI; Joseph DePasquale, CC BY-SA 4.0)
Chariklo: Nejmenší s ozdobou
Kamenná planetka Chariklo o průměru 250–300 km krouží v prostoru mezi dráhami Saturnu a Uranu, přičemž Slunce oběhne jednou za 63 let. Jde o největší známý objekt mezi planetkami třídy kentaurů a zároveň o nejmenší těleso naší soustavy obklopené prstencem: Obepínají ho hned dva, o šířce 6–7 km, respektive 2–4 km, a dělí je mezera široká 9 km. Nacházejí se zhruba 400 km od středu planetky a povedlo se je objevit na základě pozorování zákrytu hvězdy planetkou 3. června 2013. (zdroj: ESO/L. Calçada, CC BY-SA 4.0)
Haumea: S měsíci i prstencem
Trpasličí planeta Haumea připomíná zploštělý míč, má průměr asi 620 km a byla objevena v roce 2004 v Kuiperově pásu. Slunce obkrouží jednou za 285 let a kolem vlastní osy se otočí za čtyři hodiny, takže patří mezi nejrychleji rotující tělesa naší soustavy. Tvar a rychlost otáčení svědčí o její srážce s jiným tělesem. Provázejí ji dva malé měsíce Namaka a Hi’iaka a v roce 2017 se u ní při pozorování zákrytu vzdálené hvězdy podařilo odhalit i prstenec, zřejmě o poloměru 2 287 km a šířce 70 km. (zdroj: IAA-CSIC/UHU, CC BY-SA 4.0)
