Překvapení: Obojživelníci si umí poradit s nebezpečným ultrafialovým zářením
Studie Wendy Palenové z Univerzity Simona Frasera v Kanadě vyvrátila původní domněnku vědců, že populace obojživelníků vymírají především v důsledku většího množství UV záření v atmosféře
Ve svém výzkumu se Palenová zaměřila na axolotla dlouhoprstého (Ambystoma macrodactylum), který je na UV záření obzvlášť citlivý, a na skokana kaskádského (Rana cascadae), jemuž UV paprsky vadí ze všech obojživelníků nejméně. Oba druhy zkoumala v jejich přirozeném prostředí na 22 líhništích ve washingtonském národním parku Olympic a dokázala, že ze zkoumaných pulců axolotla dlouhoprstého dostala smrtelnou dávku UV záření pouze necelá dvě procenta. Zárodky skokana kaskádského nebyly poškozeny vůbec.
Polenová nepopírá důležitost dřívějších experimentů, ale upozorňuje, že byly provedeny v přísných laboratorních podmínkách a připomíná, že obojživelníci si ve svém prostředí dokáží poradit mnohem lépe. „Náš objev nechce popřít stovky studií dokazujících škodlivost UV záření na organismus živočichů, včetně lidí,“ říká. „Chceme jen zdůraznit, že je potřeba lépe pochopit kde a kdy je toto záření škodlivé. Když provedeme jednoduché fyziologické testy na nějakém živočichovi mimo jeho přirozené prostředí, často dojdeme k mylným závěrům.“
TIP: Harpyje pralesní aneb Mýtická okřídlená stvůra z povodí Amazonky
Podle Palenové chrání obojživelníky v přírodě například rozpuštěná organická hmota obsažená ve vodě. Čím více zbytků listí a jiných organických částic ve vodě je, tím lépe jsou obojživelníci a jejich vyvíjející se potomci před UV zářením chráněni. Dokáží ale reagovat i na různé podmínky. V místech, kde je voda čirá, uloží vajíčka do stínu. „Konkrétní hrozby pro ekosystémy je potřeba kriticky zhodnotit, abychom mohli stanovit naše výzkumné a ochranné priority a pracovat na těch projektech, které opravdu pomohou obojživelníkům přežít,“ dodává Palenová.
