Ušatí rváči našich polí: Stále vzácnější zajíci polní jsou boxeři k pohledání

Zajíc je prapůvodně stepní živočich a jeho šíření po Evropě napomohl rozvoj zemědělství už od doby neolitu, kdy lidé mýtili lesy a zakládali polnosti. Zajíci totiž milují louky a pole s remízky a křovinatými mezemi, vyhledávají slunné paseky. Vyhýbají se hustým lesům, ovšem místy stoupají docela vysoko do hor. V létě se pohybují především otevřenou krajinou, zatímco v zimě se skrývají v křovinách a na okrajích lesů.

Sprinteři s bystrými smysly

Zajíci polní (Lepus europaeus) jsou vybavení vynikajícími smysly. Díky dlouhým boltcům mají skvělý sluch, ale velmi bystrý je i jejich zrak. Často panáčkují právě proto, aby měli dobrý rozhled. Druhým důvodem pro „stoj na zadních“ je snaha imponovat. Neobvyklé je, že vidí lépe za šera než za plného světla. K výborným smyslům je nutné přičíst velmi dobrý čich a hmat (zprostředkovaný dlouhými hmatovými vousy). Díky této smyslové výbavě je máloco překvapí a snad proto vznikla úsměvná pověra, že spí s otevřenýma očima.

Hnědaví ušáci jsou také výbornými běžci, kteří běžně dosahují rychlosti 40 km/h. V nebezpečí, zejména při běhu o život, mohou ovšem vyvinout rychlost až 74 km/h! Poněvadž mají přední nohy výrazně kratší než zadní, jsou lepší při běhu do kopce. Při prudkém úprku z kopce často klopýtají, nebo dokonce metají kozelce. Umí vyskočit i metr do výšky a až šest metrů do dálky.

Zaslepení milovníci

Během léta požírají zajíci různé byliny a zbytky plodin. Přes zimu okusují větve a na jaře s oblibou mlsají mladé pupeny. Svou potravu tráví dvakrát – poprvé nedokonale a vykálený kašovitý trus znovu sežerou. Teprve pak je potrava strávena dokonale a její zbytky zajíci vyloučí v podobě známých kulatých hnědých bobků. 

Zajíci se sdružují jen v době páření (honcování). Za teplých zim ovšem může tohle období odstartovat už prosinci nebo v lednu a trvá do srpna nebo až do září. Při honcování hopká vpředu zaječice a za ní houf „zamilovaných“ samců, kteří se mezi sebou při milostném poblouznění často perou – stojí na zadních a předníma nožkama si zasazují rány jako boxeři v ringu. Poblouznění samci jsou láskou jakoby zaslepení. Mnohokrát jsem sledoval psa, který štval zaječího samečka. Když ho to přestalo bavit a otočil se, aby se vrátil k pánovi, poblázněný ušák začal psa pronásledovat, jako by to byla jeho vyvolená.

Zranitelný zaječí dorost

Malí zajíčci se rodí plně osrstění, na rozdíl od mláďat králíka divokého ihned vidí a mají vyvinutou termoregulaci. Proto je zaječice zanechává v pelechu a navštěvuje je pouze proto, aby je nakojila. Po pouhých dvou týdnech již přecházejí malí zajíčci na pevnou stravu a po měsíci se již osamostatňují. Matky zaječice se měsíc po porodu již opět znovu páří, do roka mívají tři až čtyři vrhy. Samci o mláďata nepečují vůbec, naopak mohou být vůči nim i agresivní.

Především za vlhkého počasí mnoho mláďat uhyne, ale i za příznivých okolností se dospělosti dožije jen několik z nich. Provizorní chov mláďat v zajetí (např. v záchranných stanicích) je velmi obtížný. Jako náhražka kojení se většinou používá sušené mléko pro štěňata (kravské mléko je nevhodné). Malí zajíčci vyžadují kvůli své lekavosti mimořádně velký prostor a i vůči sobě navzájem dokážou být velmi agresivní. 

Dupající samotáři

Mimo období páření žijí zajíci samotářsky a obhajují své teritorium, které může mít rozsah 7–50 hektarů. Území, které si nárokují, značí sekretem pachových žláz a udržují si zde cestičky. Velmi jim totiž vadí promáčení srsti, proto z cestiček odstraňují rostliny, aby se o ně v mokru neurousali. Po deštích rádi běhají po silnicích, což je ovšem nezřídka stojí život. Na svém teritoriu mají hned několik pelechů – většinou pod keřem či u nějakého drnu. 

Zajíci většinou neužívají hlasových projevů a před nebezpečím varují dupnutím (stejně jako králíci divocí). Pokud jsou ale zraněni nebo ohroženi na životě, mohou vřeštět. Toho využívají myslivci, kteří na vábničku zaječí vřeštění napodobují, když chtějí přivábit lišku.

Přirození nepřátelé a ekologické hrozby

Vedle lišek patří mezi přirozené predátory zajíců vlci a také větší dravci – jestřábi, orli a výři. Dnes však zajícům škodí především moderní způsob zemědělského hospodaření s využíváním pesticidů, rozorávání mezí a především pěstování monokulturních plodin – především řepky a kukuřice. Po žních, kdy jsou naráz sklizeny obrovské polní plochy, zajíci často trpí hladem.

Dříve bylo velkým problémem pro zajíce rozprašování desikantů (používaných především k rychlému vysušení bramborových natí, případně i jako pesticidů), protože zajíci po proběhnutí daným úsekem pole oslepli. Zajíce také ohrožují mnohé nemoci – např. tularémie, brucelóza a kokcidióza. Je zajímavé, že parazité ušáky napadají poměrně zřídka.

Úbytek a částečný návrat

Kvůli novým postupům v zemědělství v mnoha evropských státech počty zajíců ve druhé polovině 20. století dramaticky poklesly. Zajíc je ovšem také oblíbené „myslivecké zvíře“. Počátkem 70. let 20. století se v České republice běžně ulovilo více než milion zajíců ročně, o deset let později šlo již jen o 100 tisíc exemplářů a zaječí populace nadále měla rapidně klesající trend (v roce 1993 se ulovilo jen pouhých 37 500 kusů). 

Teprve v posledních desetiletích se prudký pokles zaječí zvěře podařilo poněkud zastavit a dnes myslivci opět uloví přibližně 70 000 zajíců za loveckou sezónu. Zajíci se loví od 1. listopadu do 31. prosince zejména na společných honech, ovšem lov je povolen i se sokolnickými dravci (v tomto případě se užívají samičky jestřábů nebo orlů). Živí zajíci se také chytají do tenat, v minulosti jsme české ušáky horlivě exportovali nimrodům např. do Francie.

Pověry a symbolika

Zajíc byl kdysi spojován s čarodějnictvím a podsvětím, ale také s plodností. Staří Baltové a Slované věřili, že zajíc, který člověku přeběhne přes cestu, přináší smůlu. Za obzvlášť ošidné se považovalo, když zajíce potkal svatební průvod cestou z kostela. Prý také nebylo radno zajíce oslovovat jeho jménem, proto se mu v Česku říká mnoha zástupnými jmény: např. janek, macek, ušák, ušatec, polňák atd.

TIP: Zajíci a drůbež byli v Británii dlouho posvátní. Za Římanů se z nich stalo jídlo

Zejména ve Velké Británii je zajíc symbolem Velikonoc. Pramení to z kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, kterou doprovázel zajíc. Zajíc je také čtvrtým zvířetem čínského zvěrokruhu. Číňané i Aztékové mají mýtus o zajíci, který sídlí na Luně, poněvadž jim tvar měsíčních skvrn připomínal zaječí siluetu. V afrických a vietnamských bajkách vystupuje zajíc jako šibal, který napálí ostatní zvířata. V Ezopově slavné bajce však nafoukaného zajíce předstihne pomalá, ale vytrvalá želva. V období gotiky se v církevním umění často objevuje symbol tří zajíců v kruhu, jejichž uši tvoří uprostřed trojúhelník – je to odkaz na trojjedinou podstatu Boha.