Upíři řek a moří: Parazitičtí obratlovci sající krev
Přestože patří životní strategie cizopasníka mezi živočichy k hojně rozšířeným, mezi obratlovci velkého rozmachu nedosáhla. Parazitičtí obratlovci patří mezi svými příbuznými k bílým vránám. Jednou z mála výjimek jsou mihule.
Larvy mihulí, tzv. minohy, žijí zavrtané v bahně a živí se drobnou potravou, kterou filtrují z okolní vody. Dospělé mihule mají kruhovitý ústní otvor vybavený ostrými zoubky. Přisávají se na tělo ryb a obětem sají krev. Kromě toho se živí i tkáněmi z rány. Oběť mihule nemusí na následky útrap způsobených cizopasníkem zahynout, přesto dokážou mihule napáchat na populacích ryb velké škody.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčili ve 20. letech minulého století rybáři z Velkých jezer na pomezí USA a Kanady. Po otevření Wellandského plavebního kanálu, kterým byla jezera spojena s Atlantikem, pronikly z moře do jezer mihule mořské (Petromyzon marinus) a zdevastovaly tam populace lovených ryb, především sivenů. Rybolov na jezerech zkolaboval. Bankrotovali i výrobci člunů, sítí a dalších rybářských potřeb. Stejně se vedlo firmám, které úlovky ryb z Velkých jezer zpracovávaly.
Kruhovitý ústní otvor mihule mořské (Petromyzon marinus) je v porovnání s mihulí říční vybaven větším množstvím ostrých zoubků. (foto: Shutterstock)
Cizopasné mihule jsou kočovníci. V raných fázích života migrují po proudu řek do jezer nebo až do moře. Před završením dospělosti se vracejí na horní toky řek. Netáhnou přímo na místa vlastního zrodu. Při výběru řeky, do níž vplují, se řídí čichem. Pokud k nim voda přináší molekuly vylučované minohami, mohou se spolehnout, že vzhůru proti proudu jsou zcela jistě místa, kde jejich potomstvo najde příhodné podmínky k životu. K boji s mihulemi se dnes používají toxiny, které neškodí jiným vodním organismům. Vyvinuty byly i lapáky nastražené na migrující mihule. Jako návnady se v nich využívají synteticky připravené molekuly vylučované minohami.
TIP: Nebezpeční a přesto krásní: Jak vypadají paraziti pod mikroskopem
Z parazitických druhů mihulí se vyvinuly i druhy neparazitické. Ty nemigrují a v dospělosti vůbec nepřijímají potravu. Takovou dvojici „satelitních“ druhů jsme mohli dříve potkat i v našich vodách. Protějškem parazitické mihule říční (Lampetra fluviatilis) je neparazitická mihule potoční (Lampetra planeri). Dnes se v české přírodě vyskytuje jen mihule potoční. Mihule říční stejně jako mihule mořská už u nás nežijí.
