Unikátní vozidla ve službách kosmonautiky: Supersilný kabriotahač

NASA v minulosti mnohokrát použila netradiční způsob, jak něco otestovat, vyvinout, či dokonce vyrobit. V roce 1963 hledala americká kosmická agentura dostatečně efektivní, a přitom nepříliš složitý stroj, jenž by dokázal dostat do vzduchu regulérní vztlakové těleso – tedy malé letadlo s krátkými křídly, či dokonce bez nich, neboť významnou část vztlaku vytváří už samotný tvar trupu. Ten má řadu výhod a dodnes se využívá v letectví i kosmonautice: Zmíněná tělesa totiž nabízejí dobrý vztlak při překročení vysokých nadzvukových rychlostí. 

Program vztlakových těles NASA započal konceptem, který navrhl letecký inženýr Robert Dale Reed z Armstrongova výzkumného střediska. První výtvor představovalo bezmotorové těleso M2-F1 sestavené z podvozku Cessny 150 (později typ 180). Podivně vyhlížející letoun se stal ve skutečnosti prvním realizovaným vztlakovým tělesem na světě. A protože neexistovala absolutně žádná data, bylo nutné provést mnoho testů včetně stavby řady modelů pro aerodynamické tunely – a přesvědčit vedení NASA, že podobné stroje mají smysl. 

Nakonec se ještě muselo vyřešit, jak tu „zatracenou věc“ dostat do vzduchu. Vyžadovalo to rychlost a hodně síly, kterou tehdy disponovala buď letadla, nebo výkonná auta. A jelikož šlo o program v počátku nízkorozpočtový, letouny byly ze hry. Tudíž nezbývalo než najít dostatečně rychlý a silný automobil. 

Závodní kabriolet

Dick Eldredge, který převedl Reedův koncept do reality, rychle spočítal, že si vlečení M2-F1 vyžádá rychlost 225–240 km/h a velkou tažnou sílu. Měl štěstí, protože bývalý technik údržby letectva Walter Whiteside o jednom voze věděl: Vybral Pontiac Catalina Convertible 421 a ve volném čase jej upravoval a zkoušel. Šlo o osmiválcovou variantu Cataliny o objemu 6,9 l, přičemž zmíněný motor se tehdy používal v závodech NASCAR. „Convertible“ pak značilo dvoudveřovou verzi se stahovací střechou, tedy kabriolet. Volba na ni padla kvůli dobrému výhledu do okolí i na vlečený letoun za vozidlem. 

Už tedy stačilo jen přesvědčit konzervativně smýšlející Kongres, aby na luxusní vozidlo o síle 380 koní uvolnil finance. Tým šikovně zdůvodnil, že letoun nemá motor, a požádal tedy o peníze na pohon pro svůj stroj, nikoliv na špičkové auto. Plán vyšel a Pontiac Catalina Convertible se stal oficiálním testovacím vozem NASA i „motorem“ letounu M2-F1.

Jen nepoutat pozornost

Už tak dost silné auto upravil Whiteside na tzv. hot rod, tedy pro co nejvyšší rychlost na rovných tratích. Původní čtyřstupňovou převodovku nahradil za novou, výrazně odlišnou od tehdy běžně dostupných typů. A po nasazení správných pneumatik dokázalo vozidlo na vyschlém jezeře základny údajně zrychlit za 30 sekund z 0 na 177 km/h, a to i s letounem o hmotnosti 450 kg v závěsu! Spotřeba paliva činila přibližně 63 litry na 100 km. 

Úpravy se dotkly také bezpečnosti a došlo ke zpevnění karoserie. Whiteside odebral zadní sadu sedadel a jedno vrátil otočené zpět, stejně jako přední sedadlo spolujezdce, a to kvůli neustálému dohledu na dění za vozidlem. Bílá barva automobilu byla zvolena s ohledem na viditelnost, přičemž podle požadavků NASA měl vypadat jako řadový vůz, a nepoutat tak zbytečnou pozornost – i kvůli případné špionáži. Zadání se povedlo dodržet: Kabriolet na první pohled nepůsobil nijak výjimečně.

Upravený Pontiac poprvé táhl stroj M2-F1 prvního března 1963 a do konce dubna stihl tým 48 pokusů. Za šest měsíců absolvovala Catalina 400 pozemních testů a NASA demonstrovala funkčnost i smysl programu vztlakových těles. Ten tak získal důvěru, a hlavně mnohem víc peněz, takže k následujícím zkouškám už bylo možné použít letoun C-47 Cargo.

Catalina se v roce 1963 přesunula do NASA Langley Research Center ve Virginii a sloužila k dalším testům na ostrově Wallops. Okolo roku 2016 se objevila v Georgii a podle posledních zpráv probíhá renovace. Poté vůz zamíří do muzea letectví na Edwardově letecké základně, kam právem patří.