Umění milovat: Jak na „to“ aneb sexuální výchova v antice

Dílo Umění milovat z pera slavného římského básníka Ovidia bylo zatracováno jako pornografické, obscénní a nechutné. Stejně tak by však mohl být popsán sexuální život celého antického Říma!

08.05.2024 - Adéla Klečková



Přes dřívější odpor nelze Ovidiovu knihu popsat pouze jako souložící manuál, obsahuje také filozofické traktáty o životě, mužích a ženách a jejich vzájemném soužití. Ve své podstatě je kniha neskutečně aktuální a ještě tisíce let po své smrti nabízí antický básník cenné rady, „jak milovat“. 

Říkejte mi Ovid 

Cesty osudu jsou v případě valné většiny významných historických osobností nevyzpytatelné a v Ovidiově případě to platí dvojnásob. Jak jinak by se také muž, svou rodinou a stavem předurčený na dráhu státního úředníka, mohl stát největším římským playboyem a miláčkem davu? Publius Ovidius se narodil 20. března 43 př. n. l. v Sulmoně. Přízvisko „Naso“ neboli nosatý získal až během života a každý, kdo si prohlédne některou z jeho dobových podobizen, rychle pochopí, že svému jménu dělal skutečně čest. 

Bohatý a vlivný otec chtěl mít z Ovidia někoho podobně vlivného a bohatého. Poslal proto syna na studium do Říma. Vzdělával se v umění rétoriky, což bylo podle tamějších poměrů vnímáno jako nejvyšší stupeň školní výchovy a což pro státního úředníka byla schopnost zcela nezbytná. Při studiu projevoval značnou bystrost a talent. Rozvláčné řečnění, unylý styl řeči, jakož i konstrukce rétorických proslovů ho však spíše unavovaly a hlavně nudily. Rozhodl se tedy nakonec, rodovým předpokladům navzdory, odklonit od předem připravené dráhy perspektivního státníka a dále studoval jen literaturu. Jeho učitelem byl další antický velikán dramatik Euripides

O vousech a poezii 

Za průlom ve své tvorbě sám Ovidius považuje dobu, kdy si podruhé ostříhal vousy. Tehdy už svému básnickému talentu důvěřoval natolik, že se nezdráhal recitovat své verše na veřejnosti. Navzdory svému sebevědomí a nadání Ovidius dlouho váhal, než se definitivně rozhodl stát se profesionálním poetou. Problémem byly, tradičně až na prvním místě, peníze. Ani ten nejúspěšnější básník nebyl schopen si vydělat na živobytí skládáním veršů, a byl proto téměř zcela odkázaný na dobrodiní svého mecenáše. Tedy za předpokladu, že si nějakého našel. Tím se nakonec, v Ovidiově případě, stal sám císař Augustus. Ovidius spolu s dalšími zástupci antické literární elity mu měl svou tvorbou pomoci k získání popularity a prosazení císařství proti republice. 

Císař se zlobí 

Proč se vlastně císař Augustus na Ovidia v roce 8 n. l. tolik rozzlobil, že musel básník město opustit, nikdo s jistotou neví. Faktem však zůstává, že Ovidius skončil ve vyhnanství v Tomech v dnešním Rumunsku a domů se už nikdy nepodíval. Císař Augustus i jeho nástupce Tiberius stoicky odolávali úpěnlivým prosbám v Ovidiových dopisech i poezii z vyhnanství a nedovolili mu se do Říma vrátit ani ho na jeho půdě nechat po jeho smrti roku 18 n. l. pohřbít! 

Přesné příčiny roztržky mezi císařem a básníkem sice neznáme, to ovšem neznamená, že neexistuje celá řada teorií. Asi nejuvěřitelnější z nich se odkazuje právě na básníkovu nejznámější sbírku Umění milovat. Augustovi prostě vadilo, že se římské mládeži dostává sexuální výchovy z takto státem neschválené příručky. A tak se rozhodl, že Ovidiovu demoralizaci společnosti ukončí jednou provždy. Proč se však z Říma rozhodl vykázat samotného básníka, a nikoli onu zavrženíhodnou knihu, která byla i nadále veřejně dostupná a trhala rekordy v prodeji, zůstává i nadále záhadou. 

Jak tedy milovat? 

Ovidius nebyl pouhým teoretikem lásky, celý život byl i nadšeným praktikem. Měl dvě manželky, proslýchá se však, že v otázkách životního stylu nebyl striktním vyznavačem monogamie. Nevyhýbal se však údajně ani stejnému pohlaví, což ovšem na poměry tehdejší římské společnosti zdaleka nebylo nic tak skandálního ani netradičního, spíše naopak. 

Své nejznámější dílo, Umění milovat (Ars Amatoria), vydal během roku 1 n. l. Sbírka je rozdělena do tří částí: první uděluje rady mužům, druhá ženám a třetí pod titulem Jak léčit lásku (Remedia amoris) pomáhá čtenářům překonat milostné strasti, do kterých je dostaly dva výše uvedené svazky. 

Ve svých básních staví Ovidius sám sebe do role učitele, tedy někoho staršího a zkušenějšího, kdo na základě osobní bohaté praxe vysvětluje mladším či nezkušenějším, „jak na to“. Tím „to“ je však myšleno komplexní umění lásky a ne pouhá soulož! 

Sex na míru 

Ovidiův receptář je velmi komplexní a genderově vyrovnaný. Mužům radí, jak dbát o svůj zevnějšek a osobní hygienu, aby byli pro dívky přitažliví. Rozepisuje způsoby, jak si nejlépe muž má dívku vybrat, kde se s ní může seznámit a jakou taktikou si ji pak nejlépe získá. Jak se ženou hovořit a o čem, jaké dopisy jí psát, jaké dárky jí nosit a jak nejefektivněji zvýšit její žádostivost. Nabádá také muže, aby se nenechali odradit prvním odmítnutím a že správným postupem se každé razantní „ne“ dá pozvolna změnit ve sladké „ano“. 

Pragmatik Ovidius předpokládá, že objektem touhy celé řady jeho čtenářů nejsou jejich vlastní manželky a rozhodně se tím nenechává rozházet. Naopak, s chladnokrevnou rozvahou potenciální cizoložníky na celou situaci připravuje a udílí jim rady, jak si v případě přistižení počínat. 

Rady pro ženy se z významnější části týkají úpravy zevnějšku. Radí dívkám, nejen jak se správně upravit a oblékat, ale i v jaké sexuální pozici se partnerovi nabídnout tak, aby ty nejatraktivnější části jejího těla co nejvíce vynikly. Podle Ovidia by tedy ženy s pohlednou tváří měly přemluvit svého partnera k misionářské poloze, ženy s pevnými ňadry by se zase na partnera měly posadit a ty, co v obličeji sice mnoho krásy nepobraly, ale zato se pyšní výstavním pozadím by měly partnerovi nabídnout laškování zezadu. 

Ovidius však sám zdůrazňuje, že krása není všechno. Láska podle něj zraje a s postupem času malé nedokonalosti získávají na kráse a co na počátku v milenci budilo rozpaky, může se pozvolna stát objektem jeho největšího zbožňování. 

Mnoho podob lásky 

Nejspíše nikoho nepřekvapí, že nejčastějším slovem v díle Umění milovat je právě „láska“. Za zamyšlení však stojí hlubší význam tohoto slova v daném kontextu. V moderní společnosti má slovo „láska“ velký význam a naznačuje, že člověk, kterému lásku vyznáváme, je pro nás velmi důležitý a chováme k němu hluboké a silné pouto. Slovům „miluji tě“ je přisuzována váha a mají symbolicky téměř až zavazující se podtext.

Ovidius vnímá lásku daleko lehkovážněji. Pro něj je to cit, kterým zahoří člověk okamžitě, silně a může trvat desítky let stejně jako pár minut. Z básníkova vyprávění však jasně vyplývá, že druhý případ je daleko častější. Mluví o vyznání lásky v dopisech dříve předtím, než si pisatel s objektem své touhy vůbec může promluvit či se jej dotknout! Láska v Ovidiových očích je cit daleko poetičtější, vznešenější a svým způsobem čistší než velmi prozaický význam, který je jí přisuzovaný dnes. V jeho světě by měl muž ženu uctívat, zbožňovat, věnovat jí každý kousek svého srdce a každou myšlenku svého dne. 

Na druhou stranu láska takto dokonale posvátná by neměla nikdy být obtěžkaná každodenními starostmi či spory. Ovidius věří, že než „pošpinit“ nedotknutelnost lásky něčím jiným než je vášeň a zbožňování, je lepší vztah ukončit a jít milovat zase o dům dál.

Ovidiova moudra

  • Láska se podobá vojně: kdos váhavý, na ústup dej se!
  • Nesmí praporů lásky hájiti bázlivý muž!
  • Zima a noc a daleké cesty a útrapy kruté v něžném tom táboře jsou, jakož i všeliká strast.
  • Kdo ukradl polibek a nevzal všecko, zaslouží si, aby ztratil i to, co získal.
  • Poctivou je jen ta, kterou nikdo nechtěl!
  • Ustup ženě, když vzdoruje, sám pro sebe budeš vítěz!

Další články v sekci