Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Po skončení druhé světové války se Polsko ocitlo spolu s ostatními východoevropskými zeměmi v zájmové sféře Sovětského svazu. Vlády v zemi se chopili polští komunisté, kteří nastolili rudou totalitu. Odpůrci režimu byli uvězněni nebo deportováni do pracovních táborů v SSSR. Možnost legální emigrace neexistovala, suchozemské hranice byly v podstatě uzavřeny, postupně se zdokonalila i ostraha na pobřeží Baltu.

Když se uprchlíkům z Polska přestalo dařit dosáhnout břehů skandinávských zemí po moři (což byla relativně nejsnazší cesta do emigrace), začalo být zřejmé, že jedinou realizovatelnou cestou ke svobodě je využití letadla. Ani v tomto případě se nejednalo o snadnou záležitost – jak letouny v aeroklubech, tak stroje provozující vnitrostátní leteckou dopravu měly v nádržích vždy jen tolik paliva, aby nestačilo k letu na Západ.  

Na ostrov Gotland

K jedněm z nemnoha cest k ilegálnímu opuštění Polska patřila dezerce na palubě vojenského letadla. Této možnosti úspěšně využilo relativně velké množství příslušníků polského vojenského letectva. Prvním příslušníkem polského letectva, který zběhl na Západ, byl Arkadiusz Korobczyński, narozený v roce 1921 v Rusku, který ve svých dvaadvaceti letech využil možnosti vstoupit jako etnický Polák do Sověty organizovaného polského „lidového“ vojenského letectva.

Po skončení války setrval v jeho řadách, přestože z pohledu Sovětů byl nadále státním příslušníkem SSSR. Později vstoupil do polského námořního letectva, jež v té době sestávalo ze samostatné eskadry, která se dělila na čtyři operační a jednu spojovací letku. Výzbroj bojových letek tvořily jednomotorové dvoumístné bitevní letouny Il-2m3 Šturmovik. Na sklonku čtyřicátých let působil Korobczyński v hodnosti podporučíka na letecké základně Wicko Morskie ležící na pobřeží Baltu.

Jednadvacátého března 1949 odstartoval na rutinní cvičný let z domovské základny. Na místě zadního střelce tehdy seděl mechanik Zbigniew Kaczorowski. Aniž jej Korobczyński předem informoval o svém záměru, ihned po vzletu nalétl nad moře a pokračoval ke švédskému ostrovu Gotland, kde bezpečně přistál a požádal o politický azyl.

Vděk za návrat

Naopak Kaczorowski projevil zájem vrátit se do Polska, kam odcestoval následující den. Doma na něho čekali příslušníci vojenské kontrarozvědky, kteří jej zatkli. Ke svému útvaru se již nikdy nevrátil. Kromě toho byl zatčen velitel eskadry Aleksander Majewski spolu s velitelem 1. letky poručíkem Laskowským. 

Brzy následovaly další čistky v řadách létajícího personálu útvaru. Letoun Il-2m3 ve Švédsku naložili na loď a do Polska dorazil za tři týdny. Korobczyński ze Švédska odeslal dopis adresovaný kolegům u útvaru, v němž vysvětloval svůj čin. Dezertoval proto, že jako občan SSSR neměl možnost získat plnohodnotné polské občanství. Následkem toho mu reálně hrozilo, že jeho kariéra v polských ozbrojených silách skončí a on bude nucen vrátit se do Sovětského svazu.

V takovém případě by bylo velmi nepravděpodobné, že by mohl dále působit jako vojenský pilot. Ve Švédsku se živil jako zámečník, oženil se a měl syna. V roce 1972 již jako švédský státní příslušník odcestoval na návštěvu Polska, kde byl zatčen a odsouzen na 15 let odnětí svobody. Jeho manželka se obrátila se žádostí o pomoc na švédského premiéra Olofa Palmeho, díky jehož intervenci u polských úřadů byl zhruba po dvou letech propuštěn na svobodu.

Cílem je Bornholm

Dánský ostrov Bornholm leží asi sto kilometrů severně od Polska. S příchodem proudových letounů MiG-15 do výzbroje polského letectva bylo dosažení Bornholmu otázkou několika minut letu. Není proto divu, že se stal cílem dezerce hned tří polských vojenských pilotů.

Franciszek Jarecki se od dětství toužil stát letcem. Aby mohl absolvovat pilotní výcvik v aeroklubu, vstoupil po válce do komunistické mládežnické organizace ZMP. V patnácti letech se stal frekventantem plachtařského kursu – aby byl přijat, zalhal o svém věku a uvedl, že je mu 16 let. V roce 1950 nastoupil na akademii vojenského letectva v Deblinu. Od roku 1952 byl členem komunistické strany a jako vynikajícího pilota ho vybrali k výcviku na letounech MiG-15.

Vedl si dobře, velitelé jej dávali ostatním za příklad. V úspěšné kariéře pokračoval u 28. stíhacího pluku na základně Slupsk ležící na baltském pobřeží. Velitelé jej považovali za spolehlivého, byl dokonce pověřen informovat příslušníky kontrarozvědky o úmyslech ostatních pilotů dezertovat. Shodou okolností právě v den Stalinovy smrti, tedy 5. března 1953, se Jarecki rozhodl uskutečnit svůj dlouho připravovaný úlet.

Mediální hvězda

Byl určen vedoucím čtyřčlenné formace letounů, které měly nacvičovat vzdušný boj. Stroje obdržely povolení ke vzletu krátce po deváté hodině ranní. Nad městem Kołobrzeg odhodil Jarecki přídavné nádrže, otočil nad moře a zahájil strmé stoupání. Ostatní piloti manévr zaregistrovali a vytušili kolegův úmysl. Když dezertér na frekvenci uslyšel příkaz velitelského stanoviště k jeho sestřelení, prudce klesl, aby se dostal mimo dosah radaru, a pokračoval maximální rychlostí v letu na sever.

Po dosažení Bornholmu ostrov obletěl a vyhledal letiště. Byl překvapen, že není vybaveno betonovou přistávací dráhou, nicméně bezpečně dosedl, aniž zničil podvozek. Bezprostředně po přistání požádal o politický azyl. Po několika týdnech se jeho letoun vrátil v částečně rozebraném stavu lodí do Polska, zatímco Jarecki odcestoval do USA.

Zastavil se v Londýně, kde jej přijal generál Władysław Anders (někdejší velitel polských ozbrojených sil v exilu), který ho dekoroval Záslužným křížem s meči. V USA absolvoval několik tiskových konferencí a návštěv leteckých základen. Stal se majitelem strojírenského podniku, oženil se a vychoval pět dětí. Zemřel v říjnu 2010.

Jareckého následovníci

Dalším pilotem, který se rozhodl dezertovat s letounem MiG-15 na ostrov Bornholm, byl podporučík Zdzisław Jaźwiński. Podle některých pramenů sloužil – stejně jako Jarecki – u 28. stíhacího leteckého pluku na základně Slupsk, jiné zdroje uvádějí, že byl příslušníkem 41. stíhacího leteckého pluku v Malborku. Jisté je jen to, že přelet k nepříteli uskutečnil 20. května 1953, kdy přistál na vojenském cvičišti poblíž kasáren Almegard u města Rønne.

Pak po nějakou dobu k žádné dezerci nedošlo, neboť byla zavedena přísná opatření. Bylo sníženo povolené množství paliva v nádržích a všechny stroje létaly vyzbrojeny ostrým střelivem, aby mohly okamžitě zakročit. Blízkost Bornholmu však stále lákala…

Uchránit kamaráda

Zygmund Gościniak byl přijat na leteckou akademii v Deblinu v roce 1952. Ještě během výcviku vstoupil do strany a po absolvování učiliště v roce 1956 byl odvelen k leteckému pluku na základně Zegrze Pomorskie, který byl vyzbrojen letouny MiG-15. Při plánování dezerce musel Gościniak vyřešit několik problémů. Bylo třeba promyslet, jak nepozorovaně opustit formaci i jak uniknout dvojici sovětských stíhacích letounů, které nepřetržitě hlídkovaly podél polského pobřeží.

Dne 25. září 1956 měly vzlétnout čtyři dvojice letounů, aby nacvičovaly vzdušný boj. Pluk tehdy disponoval převážně stroji typu MiG-15, pouze velitel útvaru a jeho sovětský poradce létali pravidelně s modernějšími a mírně výkonnějšími MiG-15bis. Toho dne byl velitel pluku nemocen a jeho stroj přidělili právě Gościniakovi.

Při prvním vzletu toho dne byl jeho partnerem jeden z jeho nejlepších přátel, který však o jeho úmyslu dezertovat nic nevěděl. Aby uchránil kamaráda nepříjemností s kontrarozvědkou, odložil Gościniak svůj plán na další vzlet. Půl hodiny po přistání startoval znovu, tentokrát ve dvojici se všeobecně neoblíbeným sovětským poradcem.

Sovětům pod nosem

Ještě před vzletem se setkal se svým mechanikem a bez ohledu na nebezpečí prozrazení mu věnoval své letecké hodinky se slovy, aby si je nechal na památku. Dvojice migů startovala v deset hodin, výcvik probíhal tak, že v první fázi představoval nepřítele Gościniak, pak došlo k výměně rolí. Na začátku druhého cvičného souboje zaujal Gościniak polohu za a pod letounem poradce tak, aby byl mimo jeho dohled, a přitom jej sám viděl.

Když Rus začal točit doleva, Gościniak ho nenásledoval, ale provedl zatáčku na opačnou stranu spojenou se strmým klesáním na maximální rychlosti. Tímto manévrem se blížil k pobřeží, aniž sovětský poradce znal jeho polohu, navíc let v přízemní výšce představoval účinnou obranu proti zachycení radarem.

Na poradcův dotaz, jaká je jeho poloha, odpověděl, že se ztratil a letí k bodu B. Jako bod B se zpravidla označovalo město Białogard, které leží západně od základny a nad nímž se obvykle setkávaly stroje po ztrátě orientace. Pro Gościniaka měl však bod B zjevně jiný význam – Bornholm. Asi po dvou minutách letu nad mořem se na letounu projevila závada kompasu, takže Gościniak byl nucen vystoupat nad (naštěstí pro něj nesouvislou) vrstvu mraků, odkud, jak doufal, zahlédne svůj cíl.

Vytoužená svoboda

Po více než šesti minutách letu skutečně uviděl Bornholm a jeho letiště Rønne. Už s vysunutým podvozkem zjistil, že na přistávací dráze se pohybují nějací lidé – byli to dělníci, kteří plochu právě upravovali. Vystoupal nad letiště a vystřelil všechny čtyři světlice, které měl k dispozici (žlutou, zelenou, modrou a červenou) v naději, že osoby na letišti pochopí jeho záměr přistát.

Když dělníci nereagovali, zasunul podvozek a přistál na břicho vedle dráhy. Při přistání si zranil hlavu o střelecký zaměřovač, nejednalo se však o nic vážného, letoun dokázal bez cizí pomoci opustit. Následná žádost Varšavy o vydání pilota byla dánskými úřady pochopitelně ignorována. 

Za děvčetem do Švédska 

Poručík Bogdan Kożuchowski měl k dezerci na Západ poněkud neobvyklý, nicméně vcelku pochopitelný důvod. Jednou se na dovolené kdesi v Polsku seznámil se švédskou dívkou, která byla na návštěvě jeho země. Kromě toho, že v sobě našli zalíbení, byl zřejmě konfrontován se západním životním stylem, který se dost výrazně lišil od toho, co dosud poznal.

TIP: MiG-15: Sovětská hvězda korejské války, která létá dodnes

Kożuchowski sloužil u 31. stíhacího leteckého pluku na základně Łask. K dezerci se rozhodl 7. listopadu 1957. Během přípravy na cvičný let si nenápadně zjistil, která z letadel jsou naplněna leteckým palivem „po špunty“, a jedno z nich si vybral. Vzlétl se strojem Lim-2 (tj. MiG-15bis licenčně vyrobený v Polsku) nesoucím na přídi červené taktické číslo 1919 a v přízemním letu se maximální rychlostí blížil k poměrně značně vzdálenému pobřeží Baltského moře.

Buď pro závadu kompasu, nebo v důsledku navigační chyby minul ostrov Bornholm a pokračoval dále na sever, až dosáhl jižního pobřeží Švédska, kde s téměř prázdnými palivovými nádržemi vyhledal vhodný terén a přistál na břicho. O dalším osudu Kożuchowského není nic známo. Vojenský soud jej odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti a říkalo se, že rozsudek provedli polští tajní agenti v zahraničí.