Tvorové (ne)dávné minulosti: Pes bojovný, bezelstný lupič z Falkland

Pes bojovný (Dusicyon australis) byl velký asi jako kojot, ale mnohem statnější. Zbarvení měl od žlutohnědého (podobně jako vlk evropský) po načervenalé (skoro jako liška) a čumákem připomínal vlka obecného. Špička jeho ocasu měla bílé zabarvení. Živil se pravděpodobně ptactvem, larvami a hmyzem.

Důvodem, proč začalo psů bojovných ubývat, byl jednak neopodstatněný strach farmářů, kteří ve snaze ochránit ovce vypalovali křoviska sloužící psům jako útočiště a kladli otrávené návnady, a také lov psů na kožešinu. Ten byl velmi snadný, protože psi bojovní neměli strach z lidí a rádi se nechali nalákat na kus masa. Darwin popisuje případy, kdy sami bez obav vešli k lidem do stanu, aby tam uloupili nějaké jídlo. Na svou krotkost nakonec doplatil, podobně jako například blboun nejapný.

Příbuzní z Jižní Ameriky

Když šelma vyhynula, přišly ostrovy o jediného původního savce – žádní jiní zástupci této třídy, dokonce ani hlodavci, totiž Falklandy neobývali. Vzdálenost ostrovů od pevniny, která činí 480 kilometrů, vyvolává nevyhnutelnou otázku, jak se sem psi bojovní kdysi dávno vůbec dostali. Došlo k tomu zřejmě těsně před koncem poslední doby ledové, což vylučuje možnost, že by psi byli dopraveni spolu s prvními osadníky.

Vědci se o původu psa bojovného dlouho dohadovali. Zdál se být příbuzný se psem domácím, kojotem prérijním, ale i s jihoamerickými druhy psů. Současné výzkumy ale prokázaly, že nejbližším žijícím příbuzným psa bojovného je pes hřivnatý (Chrysocyon brachyurus) – šelma s neobvykle dlouhýma nohama žijící v lesích a bažinatých savanách na území Brazílie, Argentiny, Paraguaye, Bolívie a Peru. Posledních jedenáct vycpaných exemplářů psa bojovného můžete vidět v Londýně, Stockholmu, Bruselu a Leidenu. Naposledy byl chován v zoologické zahradě v Londýně na začátku sedmdesátých let 19. století.