Tupý nos na druhou: „Nový“ druh nosorožce tuponosého
Když přijde řeč na nosorožce, většině z nás se díky zoologickým zahradám a dokumentům vybaví buď „bílý“ nosorožec tuponosý nebo „černý“ nosorožec dvourohý. Ve skutečnosti ale v Africe neexistují jen dva, ale celkem tři druhy tohoto majestátního savce
Nosorožec dvourohý byl vědecky popsán v roce 1758, nosorožec tuponosý, jeho větší protějšek z jihu Afriky, paradoxně později – až v roce 1817. V této době žil jižní tuponosý nosorožec přirozeně jen jižně od řeky Zambezi a o jeho severním protějšku ze středu afrického kontinentu neměl nikdo tušení.
Fyzicky byl severní tuponosý nosorožec objeven až v roce 1898 majorem A. Gibbonsem, vědecký popis vytvořil v roce 1908 britský zoolog R. Lydekker na základě několika jedinců ulovených majorem P. H. G. Powell-Cottonem. Richard Lydekker ovšem nenašel mezi oběma tuponosými nosorožci žádné výrazné rozdíly, a tak byli považováni jen za poddruhy, které se liší svým rozšířením.
Výběrově zaměřená pozornost
Ačkoli se všeobecně předpokládá, že se zoologové systematicky věnují všem zvířatům rovnocenně, není to pravda. Některým druhům se zkrátka dostává větší pozornosti, na jiná se zapomíná. Nosorožci si na nedostatek zájmu nemohou stěžovat, ovšem značná část pozornosti se logicky točí kolem jejich ochrany. Na rozdíly mezi oběma tuponosými nosorožci se tak detailně za celou dobu od jeho objevení podívali pouze tři badatelé – Američan Edmund Heller v roce 1913, který s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem ulovil 22 severních tuponosých nosorožců, australský vynikající systematik savců Colin P. Groves v roce 1975 a francouzský paleontolog Claude Guérin v roce 1980.
Zvláště revize prof. Grovese ukázala, že se oba nosorožci liší více, než si do té doby všichni mysleli, nicméně také upozornila na to, že je třeba určité informace ještě prověřit či zjistit. Od té doby navíc do systematické zoologie vstoupily nové metody a přístupy, což v kombinaci s nově nashromážděnými údaji umožnilo oba tuponosé nosorožce posoudit znovu a důkladněji.
„Zrodil“ se nový druh
Před pár lety vznikl australsko-srílansko-český tým zahrnující prof. Colina Grovese, dr. Prithiviraja Fernanda a mě, tedy Jana Robovského z katedry zoologie PřF JU v Českých Budějovicích. Překvapivě se nám u tuponosých nosorožců podařilo zjistit celou řadu morfologických rozdílů, a to jak na kostře, tak v osrstění a vnějším vzhledu.
Severní tuponosý nosorožec je například celkově menší, má nižší korunky zubů a kromě odlišného tvaru zubů a patra má též méně klenutý profil hlavy a méně „propadlý“ hřbet za kohoutkovým hrbem. Nemá na kůži takové záhyby jako jižní tuponosý nosorožec, záhyb nad předníma nohama nemívá zcela vyvinutý. Jen těžko také na severních nosorožcích uvidíte zřetelné mezižeberní rýhy jako u jejich jižního protějšku. Určitou zajímavostí je, že severní tuponosý nosorožec nemá chlupy na bocích.
Výzkum jaderné i mitochondriální DNA potvrdil, že jsou severní a jižní tuponosí nosorožci odlišní, a prokázal stáří obou druhů kolem jednoho milionu let, což je na druh poměrně „slušná“ doba. Pokud byste naměřili určité konkrétní rozměry lebek, oba druhy též bezchybně rozlišíte. Výsledkem našeho snažení je nová revize, která na základě morfologických znaků i molekulárních dat konstatuje, že tak velká míra odlišnosti vyžaduje, aby poddruhy byly povýšeny na úroveň druhů – Ceratotherium simum a Ceratotherium cottoni, česky nosorožec tuponosý a nosorožec Cottonův.
Čekání na zázrak
To, že některé zmíněné morfologické znaky možná mají přímý vliv na evoluční schopnost tuponosých nosorožců, dokládá zřejmě i rozšíření obou afrických nosorožců. Zatímco se jižní tuponosí nosorožci vyskytovali a vyskytují v mnoha oblastech společně s nosorožci dvourohými, severní tuponosí nosorožci jsou si s nosorožci dvourohými zřejmě potravními konkurenty, protože se geografickým výskytem vylučují.
TIP: Tlustokožci ze zkumavky: Vědci vytvořili další dvě embrya ohrožených nosorožců
Doufáme, že naše revize zaktivuje ochranáře či jim pomůže sehnat více prostředků na záchranu nosorožce Cottonova – je třeba detailně prozkoumat jižní Súdán, národní park Garambu v Demokratické republice Kongo, v případě úspěšného vypátrání posledních divokých nosorožců se snažit je zkombinovat s královédvorskými jedinci v Keni a případně zkusit i klonování. Pokud jsou miliony dolarů vkládány do klonování mamuta, proč by se nemohly využít rozumněji u nosorožce Cottonova. Přežití tohoto druhu vyžaduje několik zázraků a šťastných konstelací. Doufejme v tyto šťastné konstelace – pro nosorožce Cottonova, pro ostatní nosorožce a pro všechna ohrožená zvířata.
