Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) jsou po tučňáku císařském (Aptenodytes forsteri) druhým největším druhem tohoto živočišného řádu. Dorůstají velikosti 87–95 centimetrů a hmotnosti do dvaceti kilogramů. Těmto dvěma druhům je společné, že si nestaví hnízda. Poté, co samice snese vejce, si je partner umístí na nohy, izoluje je od chladné země a překryje kožním záhybem. V zahřívání vejce se oba rodiče střídají po dobu zhruba 50 dní, kdy se líhne mládě. Tento postup je s ohledem na chladnost míst, kde hnízdí, jedinou možností, jak zachovat rod.
Toto ovšem není jediná technika, kterou si tučňáci vyvinuli v boji proti mrazu. V antarktických oblastech, kde žijí, dosahují mrazy běžně -30 °C. Tučňáci si přitom musí udržet tělesnou teplotu, která se moc neliší od teploty lidského organismu, tedy kolem 37 °C. Kromě hustého peří jim pomáhá udržet teplo podkožní vrstva tuku a především technika shlukování. V nejkrutějších mrazech se tučňáci natlačí jeden na druhého a vzájemně se zahřívají.
TIP: Drsný život v kolonii tučňáků patagonských
Drsnému mrazu a větru o rychlosti až kolem 200 km/h čelí jen jedinci na okraji kolonie. Tato technika je ovšem nejen účinná, ale i spravedlivá. Tučňáci se totiž neustále pohybují a jedinci z okraje shluku se zvolna dostávají dovnitř. Ti, kteří se zahřáli uvnitř shluku, zase postupují na okraj, aby dočasně nastavili kůži na nejhorším místě. Výpočty ukazují, že osamělý tučňák by za těchto tepelných podmínek spálil 0,2 kilogramu tuku na den, aby si udržel teplotu. Díky shlukování potřebují jednotliví tučňáci spálit jen zhruba 0,1 kilogramu tuku denně. Bez schopnosti spolupracovat by za polárním kruhem prostě nepřežili.
