Tropická válka: Duel britských King’s African Rifles a německých Schutztruppe

Území tehdejších britských, německých i portugalských kolonií se během první světové války stala bojištěm velmi specifického druhu konfliktu, který spojoval charakteristiky klasického a gerilového boje. Jako protivníky vždy respektovaný mistr se v Africe projevil německý generál Paul von Lettow-Vorbeck, jehož síly zvané Schutztruppe vzdorovaly početnějšímu nepříteli až do konce listopadu 1918, kdy se vzdaly coby poslední vojska centrálních mocností. 

Jejich hlavního protivníka představovali britští Královští afričtí střelci (King’s African Rifles – KAR), v nichž drtivou většinu mužstva tvořili (stejně jako na straně Německa) domorodci. O velení obou znesvářených uskupení se samozřejmě starali evropští důstojníci. Zásadní rozdíl v chování Britů a Němců vůči Afričanům však představoval jeden z důvodů, proč si císařské koloniální síly vedly celkově lépe než početnější královské jednotky.

Počáteční neochota generality

Na začátku války čítala celá sestava KAR jen 73 Britů a 2 325 Afričanů ve třech praporech. Generálové ale ještě počítali, že pro ochranu královských držav v Africe nasadí koloniální jednotky z Indie. Místní velitelé sice žádali o expanzi KAR, jenže to Londýn tvrdohlavě odmítal a směřoval na černý kontinent síly odjinud. Boje v průběhu roku 1915 ale ukázaly, že se nejvyšší velení fatálně zmýlilo, neboť vojáci z jiných částí impéria se do africké buše zkrátka nehodili. Byli sice dobře vycvičení, ale africké klima a nemoci si na jejich bojeschopnosti vybíraly krutou daň. Mezi Indy činila nemocnost průměrně 20 % a u praporů evropských vojáků přesahovala hrozivých 60 %, takže tyto jednotky de facto ztratily bojeschopnost, zatímco domorodci si stále udržovali svou sílu.

Na konci roku 1915 proto Londýn zahájil nábor dalších Afričanů pro KAR a začalo přibývat „černých“ útvarů. Na konci války tak sloužilo 20 000 domorodců v sedmi plucích a 22 praporech. Kromě počtů se ale zásadně změnila i povaha těchto sil, jež zpočátku zastávaly zpravidla pouze bezpečnostní roli, což v praxi zahrnovalo zejména trestné výpravy proti kmenům, které se vzbouřily proti koloniální vládě. KAR operovaly většinou jako samostatné roty, výcvik na vyšší úrovni takřka neexistoval a s výjimkou několika kulometů se arzenál Afričanů skládal jen z opakovaček Lee-Enfield či starších Lee-Metford. Až na počátku roku 1916 došlo k reorganizaci a přezbrojení – byť s jednou důležitou výjimkou. Síly v Evropě měly těžké kulomety Vickers ve speciálních rotách, zatímco v KAR zůstaly tyto efektivní zbraně na úrovni praporů. V roce 1917 každá rota dostala dva (a později až čtyři) lehké kulomety Lewis, které dramaticky zvýšily pohyblivou palebnou sílu.

Vynucené změny taktiky

Jednotky KAR musely postupovat útočně, pokud chtěly přimět nepřítele k ústupu a vyklizení území. Bylo proto nutné vytvořit metodu, jak rychle přejít z pochodové sestavy do bojové, když narazily na německé síly. Zpočátku vojáci obvykle pochodovali v dlouhých kolonách, jež čítaly maximálně čtyři řady vedle sebe. Taková formace ale představovala ideální terč pro křídelní útoky ze zálohy, které si Němci oblíbili, takže Britové vyvinuli odlišnou sestavu známou jako „bush formation“. Jednotlivé roty se přesunovaly vedle sebe a každá vysouvala na křídla čety, jež chránily celý útvar proti přepadu. Postup buší sice probíhal pomaleji, ale bojová efektivita znatelně vzrostla. V boji byly zpravidla ve středu sestavy nasazeny těžké kulomety Vickers, zatímco vojáci s lehkými lewisy bojovali na křídlech, aby vzdorovali německému protiútoku.

Komplexnější taktika ale logicky vyžadovala kvalitní velitele, jichž měly KAR trvalý nedostatek. Poddůstojníky byli na počátku války převážně Afričané, až později začalo přibývat bělochů z britských koloniálních vojsk a potom též poddůstojníků a důstojníků z Evropy. Posledně jmenovaní však postrádali znalosti specifického afrického bojiště a neuměli ani místní jazyky. Jejich přínos tak zpravidla zůstával malý do doby, než získali zkušenosti, za což pochopitelně platili těžkými ztrátami. 

Britové vyvíjeli i velkou snahu při náboru domorodců, pro které služba v KAR znamenala dramatické zvýšení společenského statusu a peněžních příjmů. Jejich loajalita je však vázala hlavně k příslušné jednotce, v níž tito vojáci zpravidla sloužili s muži ze stejné vesnice nebo kmene, nikoli ke koloniální vládě. To pak někdy vedlo k tomu, že v případě zajetí přešla většina jednotky k nepříteli. To se ale občas stávalo také u německých sil.

Neustále na pochodu

Když začala válka, císařská Schutztruppe ve východní Africe čítala 260 německých důstojníků a poddůstojníků a 2 470 domorodců, kterým se většinou říkalo askariové (toto slovo pocházející z arabštiny znamená „vojáci“ a někdy jej užívali i Britové). Okolo dvou třetin Afričanů v Schutztruppe se narodilo přímo v německých koloniích, ostatní pocházeli ze Súdánu, Etiopie či Somálska. Dále měli vilémovští velitelé k dispozici 55 bělochů a 2 160 Afričanů v polovojenských (policejních) útvarech a 1 670 kolonistů v roli záložníků. Posléze přibyli také němečtí námořníci z lodí, jež britská blokáda uvěznila v afrických přístavech. To vše se brzy projevilo jako velmi důležité pro efektivitu Schutztruppe, která tak měla výrazně vyšší podíl zkušených bělošských velitelů než KAR. Němci tedy mohli své síly hned na začátku války početně výrazně rozšířit a reorganizovat pro nadcházející konflikt. 

Základní jednotku tvořila Feldkompagnie (polní rota) kombinující evropský i africký personál, která obsahovala tři čety po 60 mužích a navíc speciální družstvo se dvěma těžkými kulomety Spandau. Na začátku fungovaly též Schützenkompagnie (ochranné roty), v nichž sloužili jen Evropané. Tyto jednotky měly i jízdu, a to nejen na koních, ale i na velbloudech. S postupem času však došlo k přetvoření Schützenkompagnií na Feldkompagnie, jejichž počet nakonec dosáhl asi 60. Nejvyšší stav měla Schutztruppe na jaře 1916, kdy mohl generál Lettow-Vorbeck nasadit zhruba 3 000 bělochů a 12 000 domorodců. Tento počet ale zahrnoval též logistiku, jelikož každou rotu provázelo asi 250 nosičů. Na rozdíl od KAR se Němci nebránili tomu, aby askariové i nosiči brali na výpravy své rodinné příslušníky, takže německá Feldkompagnie pak v praxi fungovala spíš jako pochodující africká vesnice.

Černoši ve velení

Výše zmíněná čísla vypovídají o tom, že v Schutztruppe byl podstatně vyšší podíl evropských velitelů – a to jak regulérně sloužících, tak mobilizovaných záložníků. Velký přínos představovali i výše zmínění námořníci, kteří mohli zastat technicky náročnější funkce, jako například obsluhu těžších zbraní. Němci totiž vymontovali z lodí palubní děla a používali je coby polní dělostřelectvo, kromě toho ukořistili i několik britských kanonů. Ostatně používání kořisti bylo pro Schutztruppe příznačné, protože blokáda ze strany Royal Navy způsobila, že dodávky z Evropy přicházely dost vzácně.

Jako příklad lze zmínit výzbroj pěšáků. Zpočátku měli císařovi koloniální vojáci převážně staré opakovačky Mauser Gewehr 1871/84 na střelivo ráže 11 mm s černým střelným prachem. Těch vlastnili kolem 10 500 kusů, zatímco tehdy moderních pušek Mauser Gewehr 98 bylo k dispozici jen zhruba 2 200 kusů (dalších 1 800 zbraní pak přivezla nákladní loď Rubens). Staré mausery znamenaly nevýhodu nejen kvůli méně přesné munici, ale při výstřelu vytvořily oblak dýmu, jenž mohl prozradit pozici střelce. Němci i askariové proto ve velkém používali také kořistní opakovačky, například na portugalském území získali velký počet nových zbraní Mauser-Vergueiro. Jednalo se o úpravu pušky Gewehr 98 na střelivo ráže 6,5 mm. Na konci války užívaly tyto opakovačky zhruba dvě třetiny příslušníků Schutztruppe. 

Němci si počínali zdatně i v logistice a taktice, protože se v každé oblasti snažili zajistit zdroje vody i potravin a vždy sázeli na pohyblivost. Lettow-Vorbeck vedl ze strategického pohledu obranný boj, ale prosazoval vysokou aktivitu. Jeho vojáci proto přecházeli do protiútoků, poté se opět rychle stahovali a nechávali vyčerpané Brity za sebou.