Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (1)
Na jaře 1975 zahájily komunistické síly ofenzivu, které již prozápadní Vietnamská republika nedokázala vzdorovat. Když pak na konci dubna padlo i hlavní město Saigon, skončila téměř dvacet let trvající válka a země se sjednotila
Uzavření mírových smluv z 28. ledna 1973 oficiálně ukončilo válku mezi severním a jižním Vietnamem. Již na první pohled se však jednalo o extrémně křehký mír. Na území demokratického státu totiž zůstávalo téměř 150 000 příslušníků Vietnamské lidové armády a Vietkongu, kteří fakticky kontrolovali třetinu země. Komunisté se také rozhodně nezřekli myšlenky na obsazení zbytku jižního Vietnamu.
Již v prosinci 1974 provedla severovietnamská armáda výpad proti provincii Phuoc Long ležící asi 120 km severně od Saigonu. Akce měla za cíl především ověřit technickou vyspělost jihovietnamských ozbrojených sil a také otestovat reakci administrativy nového amerického prezidenta Geralda Forda. A zkouška dopadla na výbornou: během třítýdenních bojů padla celá provincie do rukou komunistů, zatímco Američané dělali mrtvého brouka. Nyní mohla Hanoj uvažovat v daleko větším měřítku.
Odvážné plány
Původní záměr severovietnamských komunistů obsažený v takzvané Rezoluci 1975 předpokládal několik po sobě jdoucích vojenských akcí. V průběhu roku 1975 se měla Vietnamská lidová armáda soustředit na konsolidaci vlastních zisků, vytvoření strategických předmostí a ochromení nepřátelských zásobovacích cest. Rozhodující ofenziva měla přijít až v průběhu roku 1976 v závislosti na úspěchu předchozích akcí. Alternativní návrh předpokládal rozsáhlou operaci v oblasti centrální vrchoviny. Nakonec však zvítězil plán generálporučíka Vietkongu Tran Van Tra, který navrhoval koordinovaný útok na klíčové body jižního Vietnamu v čele s hlavním městem Saigonem.
Již v průběhu roku 1974 došlo k rozšíření a prodloužení zásobovacích koridorů navázaných na Ho Či Minovu stezku, aby bylo možné dodávat moderní zbraně jednotkám po celém jihu. Vietkongu se také díky sovětským dodávkám techniky podařilo vybudovat moderní protileteckou obranu. Jednotky na jihu se dočkaly posil a na počátku roku 1975 jejich síla vzrostla téměř na 300 000 mužů. Severovietnamská armáda i Vietkong se však od počátku potýkaly také s řadou obtíží – především se zoufale nedostávalo těžkých zbraní. Do chystané ofenzivy mohli komunisté nasadit pouze asi 300 tanků, z nichž řada již měla nejlepší léta za sebou. Také dělostřelectvo trápil například nedostatek munice či náhradních dílů a řada jednotek tak zůstala odkázána pouze na podporu polních děl či minometů.
Rychlý postup
Úspěchy severovietnamské jarní ofenzivy překvapily celý svět včetně komunistů samotných. CIA ještě v zimě předpokládala, že jižní Vietnam bude schopen odolávat minimálně do léta 1976. Útok na centrální vrchovině začal 3. března a přesto, že tam měla Armáda vietnamské republiky převahu v mužstvu i technice, nebyla schopna udržet pozice. Kvůli neschopnosti velení rychle reagovat na měnící se situaci a nízké morálce mužstva jižní Vietnam přišel během dvou týdnů o více než 50 000 padlých, zraněných nebo zajatých, zatímco Lidová armáda a Vietkong odepsaly pouze 3 000 mužů.
Do rukou Severovietnamců padlo množství vybavení včetně amerických obrněnců a helikoptér. Navíc do 2. dubna postoupili útočníci na několika místech až k Jihočínskému moři a fakticky tak přeťali zemi na dvě poloviny. Obdobně se dařilo také na severu země, kde se Vietnamská lidová armáda zaměřila hlavně na klíčová města Hue a Da Nang.
Úpadek morálky
První zmíněné se podařilo obsadit fakticky bez boje, když jihovietnamský prezident Thieu nařídil soustředit jádro sil k obraně Da Nangu. Lidové armádě se však podařilo hlavní část přesouvajících se nepřátelských jednotek odříznout a přinutit ke kapitulaci. Zbytek obránců Hue se poté vzdal i se zbývající výzbrojí, mezi níž bylo například 120 tanků. Tvrdší boje se strhly o zmíněný Da Nang, druhé největší město jižního Vietnamu. Elitní jednotky jihovietnamských námořních pěšáků urputně odrážely útoky Vietnamské lidové armády, a dokonce podnikly několik protiútoků.
Dokončení: Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (2)
Také tam se však demokratické síly potýkaly s nízkou morálkou. V jednu chvíli například 3 000 vojáků Armády vietnamské republiky dezertovalo k nepříteli. Komunistické síly nakonec město obsadily 29. března. Také v tomto případě byla statistika neúprosná, Vietnamská lidová armáda a Vietkong přiznaly 10 000 mrtvých, obránci však přišly o více než sto tisíc mužů, z nichž většina padla do zajetí. Ztráty byly pro jih o to bolestivější, že řada jednotek představovala elitní oddíly.
