Třináctá komnata totalitních vůdců: Stalinova zločinecká léta

Lupič, rváč a terorista s věčně zanícenou tváří od akné, se srostlými prsty na noze, s pochroumanou rukou a vysoký jen 160 centimetrů. Jeho kumpáni mu říkali Koba a později vstoupil do dějin jako „muž z oceli“ – Josif Vissarionovič Stalin, původním jménem Džugašvili. Byl inteligentní, pracovitý, urážlivý a současně velmi pomstychtivý, schopný prosadit svou vůli bez ohledu na cokoliv, a z provinčního gruzínského městečka to dotáhl až na nejvyšší stupínek v bývalé carské říši. Později – už jako ikona světového komunismu – zametal s pečlivostí sobě vlastní stopy svých neúspěchů v roli revolucionáře. Jeho kariéra nebyla čistá ani lemovaná výraznými úspěchy.

Násilí na denním pořádku

Stalin se narodil do ševcovské rodiny v gruzínském městě Gori. Otec alkoholik ho mlátil tak, jak bylo v té době obvyklé – do krve. Nicméně matka syna hýčkala, protože jeho dva starší sourozenci zemřeli brzy po narození. Chtěla mít z Josifa kněze, ale on v semináři dlouho nevydržel a vrhnul se do víru života. Chvíli si v Baku vydělával jako drobný úředník, ale záhy se zhlédl v revolučních myšlenkách socialismu, jak je prezentoval Lenin, a začal organizovat demonstrace.

Pochopitelně tak neunikl pozornosti tajné policie a byl několikrát zatčen. Nic méně díky relativní shovívavosti carského režimu vůči politickým protivníkům skončil pokaždé nanejvýš na Sibiři, odkud se mu vždy podařilo uprchnout. Tuto slabost si Stalin velmi dobře zapamatoval a z lekce se poučil – své oponenty nechával rovnou střílet. Pro Lenina se v té době stal zcela nepostradatelným hlavním hybatelem událostí na Kavkaze. Bolševická strana nutně potřebovala peníze a Koba se nebál si je vzít. Byl už revolucionářem na plný úvazek a skrýval se se svou bandou před policií, přičemž se „živil“ vydíráním a loupežemi.

Roku 1907 se na Leninův příkaz pokusil přepadnout ozbrojený konvoj, který ve městě Tiflis (dnešním Tbilisi) převážel peníze na výplaty státních zaměstnanců. Nešpinil si však ruce sám – operaci svěřil svému psychopatickému zástupci Kamovi. Loupež se uskutečnila za bílého dne přímo uprostřed hlavního Jerevanského náměstí plného lidí. Konvoj zasypaly granáty, což si vyžádalo život nejméně čtyřiceti osob. A v nastalém zmatku se peníze skutečně podařilo ukrást.

Bezcenné bankovky

Konvoj ovšem převážel pouze velké, pětisetrublové bankovky, přičemž se u každé z nich poctivě evidovalo výrobní číslo. Lenin i Stalin zjistili, že pokud se tyto peníze v nějaké bance v Rusku či za hranicemi pokusí rozměnit, okamžitě je zatknou. Reakce úřadů byla navíc nezvykle zuřivá a oba organizátoři přepadení zjistili, že figurují na prvních místech seznamu hledaných osob. Lenin, žijící v té době ve Finsku, musel uprchnout před zatčením. Podobně i Stalin opustil Baku. Ani to však nepomohlo – nakonec jej zadrželi a deportovali na Sibiř.

Loupež měla i dalekosáhlé politické důsledky. Bolševici v té době ještě spolupracovali s další socialistickou stranou, menševiky, kteří ovšem už předtím ozbrojený odboj a loupeže odsoudili a zakázali. Následně se ukázalo, že bolševici ani v nejmenším nerespektují jejich názor, a následná roztržka spojenectví nadobro zničila. Čin navíc v celé Gruzii narazil na vlnu veřejného nesouhlasu a definitivně rozmělnil už tak nevalnou popularitu tamních bolševiků. Carská tajná policie navíc stranu téměř zlikvidovala. K vlastní smůle ovšem carský režim protivníky opět pouze vykázal na Sibiř… 

Stalin se později snažil svou roli v incidentu důsledně tajit. Spolu s jeho naprostým selháním v roce 1920, kdy během sovětsko-polské války zavinil porážku Rudé armády při dobývání Varšavy, patřila zmíněná loupež k jeho nejlépe střeženým tajemstvím.