Tragédie v kanadském Halifaxu (1): Největší nejaderná exploze v dějinách

Přístav Halifax představoval ideální kotviště ležící na východním pobřeží provincie Nové Skotsko. Vznikl v polovině 18. století a během 150 let se rozrostl na hlavní dopravní spojnici mezi Kanadou a Evropou. Tomu odpovídalo i jeho vytížení za první světové války. Proudilo přes něj takřka vše, co kanadský průmysl vyrobil pro frontu, a na evropské bojiště odtud zamířilo na 400 000 vojáků. A když v roce 1917 začaly u pobřeží Spojených států operovat německé „křižníkové“ ponorky, díky perfektnímu železničnímu spojení s USA proudila do Halifaxu i část produkce tamních továren.

Čilý ruch

V praxi to znamenalo, že v přístavu denně kotvilo 150–200 lodí, které buď připlouvaly, nebo kotviště opouštěly, a před cestou přes oceán se shromažďovaly do konvojů poblíž nedalekého Bedfordu. Odbavení takového kvanta plavidel vyžadovalo perfektní organizaci, které se ujalo Královské kanadské loďstvo. Nejednalo se o snadný úkol, protože vjezd do kotviště byl poměrně úzký (říkalo se mu prostě úžina – Narrows), a přestože německé ponorky se u Halifaxu prozatím neukázaly, vše ztěžovala nezbytná obranná opatření v podobě minových polí a dvou sítí protiponorkové závěry.

Pečlivé zajištění bylo zcela na místě. Padesátitisícové město se rozrostlo jak v bezprostřední blízkosti přístavu, tak na oceánském pobřeží a každý si uměl spočítat, co by se dělo, kdyby se do práce dala dvě 150mm děla z výzbroje velkých německých ponorek. S výjimkou několik lodních „žďuchanců“ vše perfektně klapalo až do 5. prosince 1917, kdy před Halifax připlul francouzský parník Mont Blanc.

Nenápadná postarší loď nedávno prošla úpravou pro převoz munice a vezla první náklad – 226,8 tun TNT, 56,3 tun nitrocelulózy (silná trhavina), 2,1 tun kyseliny pikrové a na přídi stály ve vyrovnaných řadách soudky s vysoce hořlavým benzolem. Kapitán Aimé Le Médec si výbušný potenciál nákladu dobře uvědomoval, a tak provedl všechna nezbytná preventivní opatření, aby zabránil neštěstí. Pro posádku dokonce koupil obuv s gumovými podrážkami, aby od běžných okovaných námořnických bot neodlétla ani jiskřička. V Halifaxu měl Mont Blanc pouze doplnit palivo a zamířit do jihofrancouzského přístavu Bordeaux.

Zmatené manévry

Pátého prosince však Mont Blanc před úžinu připlul pozdě. Ještě před soumrakem k němu sice zamířil lodivod Francis Mackey a plavidlo naložené municí dostalo pořadové číslo, jenže protiponorková závěra v úžině se na noc zavírala – bez výjimek. Parník tedy přes noc křižoval poblíž a pokyn k vjezdu do Halifaxu dostal až druhý den ráno. Velení převzal Mackey a Mont Blanc rychlostí čtyř uzlů (7,5 km/h) zamířil kolem do vnitřního kotviště. Všechno „šlapalo jak na drátkách“ až do doby, než se v protisměru objevil norský parník Imo s nákladem humanitární pomoci pro Belgii.

Obě válčící strany považovaly taková plavidla za neutrální, proto se Imo nesměl plavit v konvoji. Tím se však nemusela posádka trápit, protože neutralitu lodě a nápisy „Belgian Relief“ na bocích respektovali i ti nejbojovnější němečtí ponorkáři. Jediná potíž spočívala v nedočkavosti kapitána Haakona Froma. Jeho loď měla opustit Halifax už 5. prosince, kdy stejně jako Mont Blanc dostala lodivoda Williama Chaseho, ale už se na ni nedostalo.

Fromova nedočkavost se projevila v rychlosti plavby. Místo toho, aby Imo proplouval úžinou maximální povolenou rychlostí pěti uzlů (9,2 km/h), From zrychlil na sedm uzlů (13 km/h) a lodivod Chase mu podle všeho odpor nekladl. Nedaleko vjezdu do úžiny plavidlu zkřížil cestu přístavní remorkér Stella Maris se dvěma vlečenými prámy. Jeho kapitán Bruce Brannan správně poznal, že „ten bláznivý Nor“ pluje příliš rychle, a pro jistotu přimáčkl své soulodí co nejblíž ke břehu. Imo se na oplátku remorkéru vyhnul manévrem do středu úžiny a krátce poté se z druhé strany vynořila silueta Mont Blanku.

Zdánlivě nevinná srážka

Kapitán Le Médec zpočátku netušil zradu, viditelnost byla dobrá a kormidelník měl dost času na to, aby Imo nasměroval ke „svému“ břehu tak, aby se lodě podle předpisu minuly levými boky. Jenže Imo neuhýbal! Stále plul příliš rychle a na výstražné houkání lodní píšťaly nijak nereagoval. Lodivod Mackey přitiskl Mont Blanc ještě víc ke břehu a nařídil zastavit stroje v naději, že se norský kapitán prožene kolem. Vtom ale Imo konečně zareagoval a zahoukal dvakrát. To znamenalo, že mění kurs doleva – přímo na zpomalující a na kormidlo takřka nereagující Mont Blanc.

Obě lodě se k sobě neúprosně blížily a nic na tom nezměnilo ani trojí zahoukání z Imo značící, že stroje pracují na zpětný chod. Srážce se už nedalo zabránit a přesně v 8.40 se příď norského plavidla zakousla tři metry do hloubky francouzského trupu v místě předního nákladového prostoru. Tedy přesně tam, kde se na horní palubě nacházely soudky s benzolem!

TIP: Zkáza britské námořní chlouby: Potopení zaoceánského parníku Lusitanie

Hořlavina z rozdrcených nádob se rozlila po palubě, pronikla do podpalubí a k neštěstí stačila jediná jiskřička. O ni se také postaral Imo, který měl stále zařazen zpětný chod. Obě lodě se od sebe následně oddělily, což se neobešlo bez spršky jisker tryskající z míst, kde se plechy obou trupů dotýkaly. Benzolu to bohatě stačilo a Mont Blanc zachvátily plameny. Posádka se snažila hasit, jenže jediný hydrant, do něhož čerpadlo mohlo vhánět vodu, se nacházel přímo uprostřed plamenů.

Dokončení: Tragédie v kanadském Halifaxu (2): Největší nejaderná exploze v dějinách