Tragédie v Halifaxu (2): Největší nejaderná exploze v dějinách

Pátého prosince 1917 došlo v kanadském přístavu Halifax k nešťastné srážce francouzského parníku Mont Blanc, převážejícího téměř 300 tun trhavin a norského parníku Imo. Na palubě Mont Blancu se v době srážky nacházely i soudky s vysoce hořlavým benzolem, který způsobil požár.

Předchozí část: Největší nejaderná exploze v dějinách: Tragédie v Halifaxu 1917

Kapitán parníku Mont Blanc Aimé Le Médec v zoufalství rozhodl svou loď potopit dříve, než exploduje. Měl k tomu ale jen málo prostředků. Nabízely se Kingstonovy ventily, jenže se dlouho nepoužívaly a nejspíš byly notně zarezlé. Kromě toho by tento proces trval příliš dlouho a uběhly by desítky minut, než by se nad plavidlem zavřela hladina. Proto kapitán vydal povel „plnou parou vpřed“ v naději, že útroby naplní vodou rychleji a vodotěsné přepážky ve středu i v zádi povolí.

Když Mont Blanc skutečně vyrazil vpřed, Le Médec nepovažoval přítomnost posádky za nutnou a nařídil opustit loď. Do deseti minut Francouzi spustili dva čluny, odveslovali ke břehu a ukryli se v lese. Jejich hořící parník se ale nepotopil a místo toho se blížil k přístavu, kde se na břehu srocovaly davy zvědavců. Nelze se jim divit – netušili, co se nachází v podpalubí, a hořící loď v životě viděl jen málokdo. O nebezpečí ale věděl Evan Wyatt, původně kapitán civilní plavby a v roce 1917 zmobilizovaný záložník Královského kanadského loďstva, jenž ten den řídil provoz v přístavu. Snažil se dav rozehnat, ale byl sám a jen málokdo jeho výzvy poslechl. Mont Blanc mezitím narazil do mola č. 6 a oheň se přenesl na přístavní skladiště.

Neštěstí na obzoru

Protože se pořád jednalo „jen“ o požár, od britského křižníku Highflyer odrazila parní barkasa (malý člun), přirazila k Mont Blanku, námořníci se pomocí lan dostali na záď a snažili se hasit. Do boje s živlem se svými hadicemi zapojil také remorkér Stella Maris a zdálo se, že hodlá hořící loď vzít do vleku. Jenže pak došlo k nejhoršímu a francouzský parník se během vteřiny proměnil v oslnivý záblesk. Vzápětí udeřila tlaková vlna, podle pozdějších výpočtů dvacetkrát rychlejší než zvuk.

V okolí mnoha set metrů bylo zničeno naprosto všechno, na ploše 160 hektarů zůstaly z budov pouze základy, neodolaly ani velké zděné stavby cukrovaru a slévárny. Všechno se změnilo v hromady suti a mnohde vypukly požáry. Barkasa s námořníky z Higflyeru se beze stopy vypařila a Stellu Maris exploze vyvrhla na břeh. Z devatenácti mužů, kteří se v osudnou chvíli nacházeli na palubě, se nenašlo vůbec nic. Pětice strojníků v podpalubí měla větší štěstí a všichni – byť notně potlučení – dobrodružství přežili. Tlaková vlna zasáhla všechny lodě na vnitřní rejdě a „očesala“ z nich stěžně, ventilační roury, záchranné čluny a v některých případech i celé nástavby.

Apokalypsa na břehu

Tím ale neštěstí nekončilo. Výbuchem se část vody pod Mont Blankem odpařila, na její místo se nahrnula nová a sražení vodní masy vyvolalo tsunami s hřebenem ve výšce asi pět metrů. Po nárazu na břeh se vlna zvedla až na dvojnásobek a zaplavila to, co ještě před chvílí bylo kvetoucím městem. O síle vodního živlu svědčí fakt, že mnoho lodí se utrhlo z kotev a dvanáct se jich převrátilo. Na souši skončil také „spolupachatel“ tragédie – norský parník Imo či britský křižník Niobe. Apokalyptický obraz zdálky doplnil zvuk kostelních zvonů rozhoupaných tlakovou vlnou.

Ti, co spoušť ve zdraví přežili, okamžitě zahájili záchranné práce. Organizovaně se činili námořníci z několika britských křižníků a stranou nezůstávali ani Američané z kutru Morril. Na parníku Old Colony byla zřízena stanice první pomoci a shromáždili se tam přeživší lodní lékaři, ale přes veškeré úsilí asi 400 pacientů zemřelo krátce po improvizované hospitalizaci.

Záchrana alespoň něčeho

Práce pokračovaly i v noci, nicméně druhý den je zbrzdila sněhová bouře. Kraj přikryla půlmetrová sněhová nadílka a těla některých obětí se našla až na jaře. Organizace se s postupem času zlepšovala, hodně pomohlytaké dva sanitní vlaky s kompletním vybavením, které plnou parou přijely až z 500 km vzdáleného Bostonu. Bohužel se objevily také rychle trestané pokusy o rabování, ale obecně se dá říci, že pomáhal každý, kdo mohl. Oficiální číslo obětí nakonec vyrostlo na 1 782 mrtvých (z toho 600 dětí) a 2 000 nezvěstných, některé odhady ale mluví až o dvojnásobku. Zranění utrpělo asi 9 000 lidí, z toho 6 000 těžce. Na 500 osob přišlo o zrak poté, co jim tlaková vlna vmetla do tváří sklo z rozbitých oken. Zcela zničeno bylo 1 600 domů, 12 000 budov utrpělo větší či menší škody.

TIP: Katastrofy ve vlnách: Která lodní tragédie v dějinách byla nejhorší?

Přestože obyvatelé chtěli na událost zapomenout (památník obětem byl postaven až v roce 1985), výbuch Mont Blanku měl i pozitivní následky. Právě v Halifaxu vyrostl ústav, kde se snažili začleňovat nevidomé do normálního života, a dal vzor ke vzniku podobných zařízení po celém světě. Nedostatků při ošetřování dětí si všiml William Ladd, jeden z lékařů bostonského sanitního vlaku. Své celoživotní úsilí později napnul právě tímto směrem a dnes je uznáván jako průkopník v oboru dětské chirurgie.