Tragédie posádky Challengeru: Pět mýtů a polopravd o havárii raketoplánu
Raketoplán Challenger se 28. ledna 1986 rozpadl na kusy asi 73 sekund po startu z Floridy. Všech sedm astronautů na palubě zemřelo. O tragické události přitom dodnes koluje celá řada nepřesností
1. Skutečně raketoplán Challenger explodoval?
Raketoplán pohltil ohnivý oblak pouhých 73 sekund po startu, ve výšce asi 14 km nad floridským kosmodromem. Na první pohled to skutečně vypadalo jako výbuch, proto média informovala o mohutné explozi. Dokonce i představitelé NASA tak situaci zpočátku mylně popisovali. Pozdější vyšetřování však ukázalo, že ve skutečnosti nedošlo k žádné detonaci či výbuchu tak, jak je běžně chápeme. Nenastala rázová vlna ani třesk, což je velmi dobře patrné rovněž z pořízených videozáběrů. Diváci na zemi pouze slyšeli zastavení hukotu motorů poté, co jeden z dvojice pomocných poškodil centrální palivovou nádrž a ta se následně roztrhala na kusy.
Pomocné motory raketoplánů na tuhé pohonné látky (SRB) nesestávaly z jediného kusu, ale ze čtyř větších segmentů plněných pohonnou směsí. Mezi spoje se vkládalo těsnění, tzv. O-kroužek, který vlivem studeného počasí toho dne nevydržel, a vzniklou mezerou pak již snadno pronikly spaliny. Konkrétně selhalo těsnění v pravém SRB a v důsledku se poškodila centrální nádrž na kapalný kyslík a vodík. Výsledná záplava zmíněných pohonných látek vytvořila obrovskou ohnivou kouli, kterou dodnes mnozí mylně považují za explozi.
Samotný raketoplán roztrhalo působení okolních sil o něco později, když se uvolnil od ostatních částí v rychlosti 686 m/s. Nezničil jej tedy výbuch. Oba pomocné motory po oddělení od sestavy ještě nekontrolovaně pokračovaly v letu. Následně se odehrála řízená destrukce na dálku a teprve tehdy došlo ke skutečné explozi – ale to už byl Challenger dávno rozmetán na kusy.
2. Zahynuli astronauti okamžitě?
Skutečnost, že raketoplán neexplodoval, je mnohem děsivější. Samotný letoun zůstal po kolapsu centrální nádrže nedotčený a nějakou dobu ještě pokračoval v letu. Bez palivové nádrže a pomocných motorů však nemohl odolat mohutným aerodynamickým silám v nepřirozené poloze. Kusy stroje, včetně kabiny s posádkou, dosáhly setrvačností výšky asi 19,8 km, než začaly klesat do Atlantiku.
Dodnes se spekuluje o tom, co se dělo v kabině a zda byla posádka či alespoň některý její člen v době nárazu do vln oceánu ještě naživu. Je pravděpodobné, že astronauti přežili počáteční rozpad raketoplánu, ale omdleli v důsledku ztráty tlaku v kabině a zřejmě velmi rychle zemřeli kvůli nedostatku kyslíku. Kabina narazila na hladinu rychlostí přes 321 km/h necelé 2 minuty a 45 sekund po rozpadu. Pokud v ní však nedošlo k okamžité dekompresi, mohla být posádka stále živá. A vyloučit nelze ani možnost, že byla během nárazu při vědomí. Pro podobná tvrzení ovšem chybějí jasné důkazy.
Posádka mise raketoplánu STS-51-L dne 15. listopadu 1985. Vzadu zleva: Ellison Onizuka, Christa McAuliffeová, Gregory Jarvis a Judith Resniková. Vpředu zleva: Michael Smith, velitel Dick Scobee a Ronald McNair. Určité závěry vyšetřování naznačují, že někteří členové posádky mohli být po rozpadu stroje ještě nějakou dobu naživu. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)
Jisté náznaky přesto existují – například prokázaná aktivace některých kyslíkových lahví v kokpitu. Na dně oceánu se později našly čtyři dýchací přístroje, z toho tři použité. U dvou odborníci dokonce zjistili množství spotřebovaného vzduchu: 70–90 % celkových zásob, což by odpovídalo 4–5 minutám klidného dýchání. Protože však kabina tak dlouho nepadala, je pravděpodobnější, že vyděšení astronauti dýchali rychle. Množství spotřebovaného vzduchu korespondovalo s objemem vydýchaným za krajně vypjatých podmínek v průběhu 2,5 minuty. Někteří z členů posádky tedy mohli být při dopadu skutečně při vědomí. Kabina však narazila na hladinu neuvěřitelnou silou až 200 G, což mělo za následek kompletní zničení všeho uvnitř.
3. Sledoval celý národ tragédii v přímém přenosu?
O téměř čtyřicet let staré tragédii se často říká, že její děsivý průběh viděly miliony lidí v přímém přenosu. Start se ovšem odehrál ve všední den dopoledne, kdy byla většina Američanů v práci či ve škole. Navíc tehdy ještě nebyla rozšířená kabelová televize ani internet, takže událost vysílaly zpravodajské kanály jako CNN. Kromě toho všechny zmíněné stanice hned po rozpadu stroje program přerušily. Ve skutečnosti tedy miliony lidí sledovaly záběry vysílané až po nehodě. Pravdou zůstává, že NASA na některých školách v USA zařídila satelitní přenos kvůli Christě McAuliffeové coby první učitelce na palubě raketoplánu. Mnoho tehdejších školáků tak na katastrofu dodnes vzpomíná jako na klíčový okamžik svého dětství.
Ještě před ztrátou Challengeru přitom většina Američanů považovala pilotované lety do vesmíru za rutinní záležitost a zájem o ně dlouhodobě klesal. Když se tedy NASA rozhodla poslat do kosmu běžného občana, motivovala ji právě snaha opět veřejnost k výpravám za hranice Země přitáhnout. Tragická lekce bohužel ukázala, že raketoplány nejsou tak bezpečné, jak se možná zdálo – což potvrdilo i následné vyšetřování, jež mimo jiné odhalilo, že kosmická agentura o některých problémech věděla.
4. Byla zkáza Challengeru nevyhnutelná?
Označení katastrofy jako nutné ceny za průkopnictví a dosažení nových hranic představovalo samoúčelnou racionalizaci těch, kdo zodpovídali za nekompetentní inženýrské řízení projektu. Havárii se dalo vyhnout, kdyby se nepřehlížely předchozí náznaky problémů. Manažeři NASA učinili špatné rozhodnutí, když vydali povolení ke startu. A inženýři, kteří měli výhrady k těsnícím O-kroužkům, byli šikanováni či zastrašováni, aby se vzletem souhlasili. O to smutnější je skutečnost, že stejná arogance a ignorování zjevného faktu ze strany zaměstnanců NASA vedly v roce 2003 i k havárii raketoplánu Columbia.
Dodnes se spekuluje, že kdyby se startovalo za teplejšího počasí a s mírnějším větrem ve výškách, by byl let pravděpodobně úspěšný. Zpětná expertiza záznamů pořízených na rampě těsně před startem odhalila podezřelý černý oblak dýmu vycházejícího přesně z místa, kde později došlo k prohoření vinou selhání O-kroužku. Zazněl i názor, že kvůli silnému větru se v pozdější fázi letu uvolnila již poškozená část, která během startu ještě vydržela. S jistotou to však potvrdit nelze.
Přístup NASA byl tou dobou ovšem tak laxní, že by podobná nehoda s největší pravděpodobností stejně postihla některý z dalších letů. Jednalo se tedy bohužel o pouhou otázku času. Nicméně debata nad tím, zda se dalo havárii zabránit, dál trvá. Pravdou zůstává, že kdyby NASA řešila potíže flexibilněji a neodsouvala je na později, jako v případě onoho problematického těsnění, nemuselo ke zkáze Challengeru vůbec dojít.
5. Zůstaly nenalezené trosky navždy ztraceny?
Ihned po tragédii se rozběhla rozsáhlá pátrací a záchranná akce. Během jediného dne po události byly shromážděny stovky kilogramů kovu a jiných kusů celé sestavy. V březnu 1986 se dokonce podařilo nalézt trosky kabiny s ostatky astronautů. NASA poté všechny objevené části letounu pečlivě katalogizovala a za účelem vyšetřování z nich v obřím hangáru skládala původní stroj. Raketoplán se však rozpadl nad oceánem, a přestože byly veškeré důležité komponenty vyzvednuty do doby, než kosmická agentura v roce 1986 vyšetřování havárie uzavřela, většina zůstala v Atlantiku.
Ještě po více než deseti letech se objevily trosky raketoplánu na floridské pláži. V roce 1996 byly nalezeny dva kusy, které se později podařilo identifikovat. Jeden z nich představovala tato součást řiditelné klapky v zadní části stroje. (foto: NASA, CC0)
Nicméně jednoho časného rána roku 1996 narazili běžci na floridské pláži Cocoa Beach na vyplavený objekt silně pokrytý svijonožci, kteří se běžně usazují na skalách, molech a pontonech i dalších předmětech pod vodou. O pár kilometrů dál pak ležel podobný kus a následně byl spolu s prvním objevem pečlivě prozkoumán.
TIP: Tajemství diktafonu z Challengeru: Komplot NASA nebo jen bujná fantazie?
NASA poté oznámila, že oba nálezy skutečně pocházejí z Challengeru: První z nich identifikovala jako levou vnitřní klapku křídla raketoplánu nebo elevon – tedy segment z levého křídla, který pomáhal orbiter řídit při návratu a přistání. Druhý kus pak představoval odtrženou část klapky ze zadní části trupu. Po ověření byly obě části očištěny a umístěny do dvou opuštěných raketových sil. Tam spočívají spolu s ostatními zbytky Challengeru, jež zahrnují přes pět tisíc kusů.
Změna poselství
Méně známých faktů a mylně rozšířených domněnek obestírajících havárii Challengeru existuje mnohem víc. Podle jedné z nich například vyvíjel Bílý dům velký tlak na NASA, aby odkládaný start raketoplánu uskutečnila nejpozději 28. ledna 1986 kvůli projevu prezidenta Ronalda Reagana o stavu unie. Tato a podobná tvrzení mají však spíš politický podtext a nestavějí na žádných přímých důkazech. Po tragédii Reagan odložil své každoroční poselství národu (došlo k tomu poprvé a zatím naposled v dějinách) a místo toho se k Američanům obrátil ohledně zkázy Challengeru. Později byl zmíněný projev vnímán jako jeden z nejlepších během jeho působení ve funkci.
První muž zakončil své vystoupení dojemným citátem z básně High Flight amerického pilota Johna Mageeho Jr., který zahynul za druhé světové války v kokpitu u Royal Canadian Air Force. O astronautech z Challengeru Reagan na závěr prohlásil: „Nikdy na ně nezapomeneme, ani na poslední okamžik, kdy jsme je dnes ráno viděli, když se připravovali na cestu a mávali nám na pozdrav… a vyklouzli z pouta k Zemi, aby se dotkli tváře Boha.“
