Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána (1.)
Rod Habsburků potkalo v druhé půli 19. století několik pohrom. Jednou z nich byl osud bratra Františka Josefa I. Maxmiliána, který padl jako císař mexický pod kulkami popravčí čety
K děsivě dramatickému konci Maxmiliánův život směřoval spletitými cestami. Narodil se roku 1832 na zámku Schönbrunn ve Vídni. Celým jménem byl Ferdinand Maxmilián Josef a po většinu života byl také oslovován jako Ferdinand Maxmilián. Byl druhým synem rakouského arcivévody Františka Karla a jeho manželky princezny Sofie. Vzhledem k tomu, že otcův bratr, slabomyslný císař Ferdinand I. Dobrotivý, neměl žádné potomky, stal se jeho nástupcem Maxmiliánův sourozenec František Josef.
Za oceánem
V roce 1857 byl Maxmilián ustaven vícekrálem Lombardska-Benátska a o několik měsíců později se oženil se sedmnáctiletou belgickou princeznou Charlottou. Sídlem mladého páru se stal romantický zámek Miramare, vystavěný nedaleko Terstu. Mezitím se však na druhém břehu atlantského oceánu odehrávaly události, jež měly Maxmiliánův a Charlottin osud provždy změnit.
Mexiko, které si teprve před několika desetiletími vydobylo samostatnost na Španělsku, bylo státem zmítaným vnitřními nepokoji a slabostí. Země několikrát změnila státní zřízení a byla vnitřně rozdělena mezi konzervativce a liberály, mezi nimiž došlo v letech 1858–1861 k občanské válce. Boj zemi nadále vyčerpával a obě strany se uchylovaly k zahraničním půjčkám, v nichž hrály nejdůležitější úlohu Velká Británie a Francie. Nakonec se válečné štěstí přiklonilo na stranu liberálů, v jejichž čele stanul populární politik indiánského původu Benito Juárez. Válečné drama v Mexiku mohlo skončit. Tehdy ale do hry vstoupil francouzský císař Napoleon III.
Boje v Mexiku
Záminkou k akci v Mexiku se měly stát dluhy vůči evropským věřitelům. Jejich hlavní zástupci, tedy Británie, Francie a Španělsko, se proto dohodly, že své zájmy zajistí obsazením mexického pobřeží a vybíráním cel. Jejich dohoda s Mexikem obsahovala podmínku nezasahování do vnitřních záležitostí země. Velmi brzy se ale mělo ukázat, že Napoleon III., vydatně povzbuzovaný mexickými konzervativními emigranty, tento slib na rozdíl od ostatních signatářů vážně nezamýšlel. Španělé i Angličané po dohodě o náhradách svoje jednotky záhy stáhli, zatímco francouzští generálové vyrazili vstříc k hlavnímu městu Ciudad de México. Hlavní město padlo a odpor pod Juárezovým vedením se stáhnul do provincií.
Císařem mexickým
Před Napoleonem III. stanula nová otázka: Jaký režim v dosud nezpacifikované zemi nastolit? Jestliže byla monarchie dobrá pro Francii, bude jistě vhodná i pro Mexiko. Jako nejvhodnější kandidát se zdál být Napoleonovi III. i konzervativcům právě Maxmilián. A tak v říjnu roku 1863 mexická delegace nabídla arcivévodovi v Miramare císařský trůn. Jeho souhlas ovšem nepřišel okamžitě. Požadoval stvrzení svého nástupu mexickým obyvatelstvem, čímž konzervativce značně zaskočil. Podmíněný souhlas většiny obyvatel snadno zařídil zmanipulovaný plebiscit, na jehož základě Maxmilián v dobré víře a za podněcování Charlotty souhlasil korunu přijmout.
