Tóny duše i hudba rozkoše: Ludwig Senfl byl hvězdou renesanční hudební scény

Nevíme, kdy přesně se mistr Ludwig Senfl narodil, ale bylo to někdy mezi léty 1489 až 1491. Vlastně si ani nejsme jistí, jak přesně se psalo jeho jméno. Variant se nám nabízí mnoho: Sennffl, Senffel, Sennffen, Senfli, Senffelius. Jeho současníci jej také nazývali podle jeho švýcarského původu Helvetius nebo Schweytzer, tedy Švýcar. 

První zmínka, kterou o budoucím nejtalentovanějším skladateli německé renesance nacházíme, pochází až 23. července 1498. Čeho se týká? Inu, ryze praktické záležitosti. Císař Maxmilián totiž „chudému chlapci z Curychu“ nařídil vyplatit peníze na výrobu šatů. S císařem pak zůstal život mladého Ludwiga spjatý po dalších více než 20 let. Už tehdy, jako asi desetiletý chlapec, totiž zpíval ve sboru, který patřil k Maxmiliánovu dvoru. 

Malý zázrak 

Na přelomu středověku a novověku se mladí hoši běžně dávali na církevní studia, aby se tam učili sborovému i sólovému zpěvu. Úspěšní duchovní přece museli zpívat při mších, a také skládat hudbu a přepisovat církevní texty do hudebních partitur. Senfl měl to štěstí, že se od malička učil od Henricha Isaaca, Maxmiliánova dvorního skladatele. Od podzimu roku 1507 už s výjimečným mladým zpěvákem pevně počítali na císařském dvoře. 

Kromě toho měl na starosti také bohoslužby v diecézi Kostnice, která je skrze osobu Jana Husa spjata s našimi dějinami. Už tehdy bylo jasné, že Senfla čeká velká a slavná budoucnost. Jeho výjimečný talent se dokázal přizpůsobit měnícímu se vkusu tehdejší společnosti. Evropská společnost se pomalu z temného středověku přeorientovávala k humanismu, vysokému umění, kráse a šlechtění těla i ducha. 

Zádumčivá hudba louten a mandolín, často vypovídající o utrpení, které představoval pro středověkého člověka pozemský život plný válek, nemocí a náboženských rozporů, se pozvolna proměňovala ve smyčcové a dechové ovace vznášející se až k vrcholům nově vznikajících renesančních katedrál a zámků, jenž začaly postupně růst namísto hradů. 

Maxmilián v roce 1515 Heinricha Isaaca propustil. Tím se pro Senfla uvolnilo nejprestižnější místo na hudební scéně Svaté říše římské. Už dříve postupně přebíral v císařském souboru důležitější místo a získával prostor pro vlastní komponování. Ačkoliv se jmenování dvorním kapelníkem nikdy nedočkal, zaujímal v souboru dominantní postavení. Podle čeho tak usuzujeme? 

Jen těžko by císař svěřil zkomponování hudby pro dvojitou habsburskou svatbu ve Vídni nějakému podržtaškovi. Tato monumentální událost spojila Maxmiliánovu vnučku Marii s Ludvíkem Jagellonským, synem českého a uherského krále Vladislava II., a císařova vnuka Ferdinanda Habsburského s Vladislavovou dcerou Annou. Grandiózními oslavami, kterých se zúčastnili vyslanci od Španělska až po Moskvu, se nesla hudba složená na míru právě Ludwigem Senflem. 

Svůj další kariérní zářez na pažbu si mohl připsat hned o tři roky později, když zkomponoval hudbu pro říšský sněm v Augsburgu. Na něm se mohl setkat i s církevním reformátorem a otcem protestantismu Martinem Lutherem.

Hojné i hubené 

Po Maxmiliánově smrti v roce 1519 byl dvorní soubor zrušen. Jeho nástupce Karel V. zdaleka nefandil moderní hudbě tak, jako jeho předchůdce. Dokonce odmítl Senflovi vyplatit roční apanáž, kterou měl skladatel v případě smrti svého zaměstnavatele dostat! V té době si i Senfl vyzkoušel, že fortuna může být pěkně vrtkavá! Senflova kariéra ale úspěšně vzkvétala i dál. 

Už v roce 1520 vydal tiskem svou sbírku motetů, tehdy populárního žánru mnohohlasých vokálních symfonií s církevní tematikou. Se svou hudbou objížděl Evropu a skládal písně pro nejpřednější šlechtické dvory. V roce 1523 zakotvil ve službách bavorského vévody Viléma IV. Ačkoliv zůstal celoživotním katolíkem, udržoval kontakty i s předními postavami reformace. Kromě Luthera například skládal písně pro pruského protestantského vévodu Albrechta, který sídlil v Královci. 

V bavorském Mnichově zůstal Senfl až do své smrti. Do Švýcarska se už nikdy nevrátil. V roce 1527 se oženil s dcerou pasovského lodního velitele Neuburgera. Jméno nevěsty se nám ale nezachovalo. 

Do Senflova života totiž zasáhla tragédie. Družka, kterou si vyvolil pro svůj život, zemřela zřejmě brzy po svatbě. Do té další se moc nehnal. Nakonec ale nezůstal starým mládencem a v roce 1535 si do své mnichovské residence přivedl novou manželku Marii Halbhyrnovou. O dva roky později byl jejich svazek požehnán dcerou. Svého otce si ale užila jen málo. Ludwig Senfl zemřel v roce 1543, předčasně, ve věku 53 let. Nápis na jeho náhrobku ho velebí jako syna antických bohyní a múz a zdůrazňuje jeho význam pro rozvoj evropského humanismu. 

Mnohovrstevnost Senflovy tvorby nadlouho určila směřování německého skladatelství. Mistr Švýcar bývá jmenován jako jeden z hlavních inspirátorů tvorby takových velikánů, jakým byl i Johan Sebastian Bach. Je nesporné, že jeho jméno se do dějin hudby zapsalo zlatým písmem. A jeho skladby dodnes interpretují rozličné soubory po celém světě. 

I dnešního posluchače mohou upoutat svou lehkou libozvučností a hravou melodikou. Jejich různá provedení lze nalézt na všech velkých hudebních platformách a i vy se tak můžete přenést do dob, kdy Evropě vládla optimistická atmosféra příchodu nových časů inspirovaná antickou vzdělaností a kulturou.