Tok tetřívků obecných: Rytíři pasek a rašelinišť

Mnohokrát jsem chtěl fotografovat tetřívčí tok, a mnohokrát jsem se o to také v Čechách pokoušel. Výsledek však odpovídal nízké populaci tetřívků u nás. Na velké tokaniště přilétli maximálně tři kohoutci a neměli chuť bojovat o přízeň jedné samičky. Několik let jsem za nimi chodil na Šumavu i do Krušných hor, ale teprve cesta do Ruska mi přinesla dlouho očekávaný zážitek.

Cesta za tetřívky

Cestu za tetřívky do Taldomské oblasti, která byla v roce 1979 vyhlášena přírodní rezervací, jsme plánovali zhruba půl roku. S vyřízením pozvání, víz a dalších formalit, které z  pohybu po Evropě již neznáme, to bylo tak akorát. Od okamžiku, kdy jsme od přátel dostali zprávu, že tetřívci jsou v plném toku, jsme byli do týdne na místě.
Nedaleko města Taldom, asi sto dvacet kilometrů od Moskvy, jsou zachovány bažiny, ve kterých se na cestě k severu zastavují jeřábi popelaví, tisíce husí a další severští ptáci. Žijí zde také losi, od nichž jsme viděli okusy, stopy a trus. Z moskevského letiště nás na místo přivezl Václavův přítel Oleg a na lovecké chatě juž čekal Sergej – náš průvodce a řidič.
Druhý den jsme připraveni k první cestě na tokaniště. Vstávání ve dvě ráno, rychlá snídaně s nedopitým čajem a Sergej už čeká se stařičkou Nivou. Cesta z chaty na začátek tokaniště je dlouhá asi osm kilometrů. „Půjdete směrem na to malé červené světlo vzadu a asi po kilometru uvidíte kryt,“ říká Sergej. Příliš jsme nevěřili, že ve tmě to místo najdeme, ale s pomocí baterek se to přece jen podařilo. Složitější to bylo jen v tom, že první cesta s výzbrojí vážila o kryt, židličku a stativ více než další cesty. Tyhle věci jsem pak na tokaništi nechávali.

Souboje rozehnané teplem

Chladné ráno s teplotou lehce pod nulou představovalo ideální podmínky pro tok. S rozedníváním bylo slyšet vzdálené bublání, které krátce utichlo. Pak jsme již slyšeli jen trochu těžkopádný let a jakoby nemotorné přistání někde před námi. Byla ještě taková tma, že jsme ani nerozeznávali obrysy tetřívků; bojům mezi jednotlivými ptáky jsme proto zpočátku jen napjatě naslouchali. Slunce na sebe naštěstí nedalo dlouho čekat a s přibývajícím časem bylo dost světla i na fotografování.

TIP: Ruskou tajgou aneb Svéráz národního lovu na vlastní kůži

Na tokaniště o velikosti zhruba házenkářského hřiště přilétlo osm kohoutků a čtyři další se zdržovali v trávě v okolí tokaniště. Každý měl již svůj prostor, který bránil obcházením ve výhružném postoji. Za plného světla každé ráno i odpoledne přilétl kohoutek, který kraloval nejlepšímu místu na tokaništi a vždy se popral s opovážlivcem, který v jeho nepřítomnosti prostor zabral. Aktivita zastrašování a soubojů vzrostla, když se v blízkosti objevila samička. Mnohokrát jsme ji neviděli, ale ruch, který mezi kohoutky nastal, se z krytu přehlédnout nedal. S přibývajícím teplem tok utichal a kohoutci jako na povel odlétli z tokaniště kolem sedmé hodiny. Dalekohledem jsme je pozorovali, jak se pasou na asi na kilometr vzdálené stráni.

Souboje v plném lesku

Zdárné pozorování tetřívčího toku neklade na člověka nijak přehnané nároky. Důležitou věcí je být v krytu vždy nejméně hodinu před příletem ptáků. Tetřívkům nevadí, když postavíte jeden nebo dva kryty, ale musí být v řadě; ne kolem tokaniště. Když je tok v plném proudu, nevadí jim kašlání, smrkání a dokonce ani telefonování. Z krytu ale rozhodně nesmíte vycházet, a včas pamatujte na své tělesné pochody. Bez možnosti jít ven budete nejméně tři hodiny.
Odpoledne nás Sergej vyzvedl ve čtyři hodiny a po páté jsme již byli v krytech. Kohoutci znovu přilétali na tokaniště kolem sedmé, když utichl vítr, který zde jinak foukal každý den. Samotné boje těchto ptáků jsou přímo závislé na počasí, odpolední tok byl proto již klidnější a kratší. I proto se vyplatí brzy ráno vstát, abyste mohli souboje těchto malých opeřených rytířů pozorovat v plném lesku.