Ti, jež čtou v poušti: Jak dokázali beduíni přežívat v krutých podmínkách?

Slůvko bedu v arabštině značí neusazený, nepřipoutaný k místu – kočovný. Což vcelku výstižně popisuje někdejší životní styl beduínů, polo-nomádských pastevců z Galileje, Sinaje a pouště Negev. V těchto lokalitách se příslušníci beduínských klanů a kmenů tradičně považují za Araby. Arabové je na oplátku vnímají jako ty nejčistší představitele „pouštní“ arabské kultury. S jejich historickým dědictvím je to ale trochu složitější. Neměli ve zvyku zakládat stálá sídla. Spolu se stády se přesouvali nehostinným územím a za sebou nezanechali mnoho fyzických dokladů o své minulosti. 

Jejich existenci tak můžeme spolehlivě doložit jen zhruba sedm tisíc let nazpět. Archeologové přitom čerpají z nálezů zbytků jejich sezonních sídel zvaných baika a z tradičních hřbitovů nawarim. Přibližně v období 2000 let př. n. l se začali přesouvat z neúrodné Sinaje do snad ještě méně úrodné pouště Negev. 

Těžko dnes přesně říct proč. Na počátku 6. století pak s etnickým složením „arabských“ beduínů zamával východořímský císař Justinián I. Ten totiž vyslal do oblasti Sinaje vojska z Balkánu, z bulharsko-albánského pomezí. A tito Valaši se postupně adaptovali na místní klima, přestoupili na islám a v podstatě splynuli s beduíny. 

Sláva a úpadek

Tehdy se kočovní pastevci začali více věnovat zemědělství a velmi omezeně i rybaření. A dosud tradiční chov velbloudů rozšířili o chov koz a ovcí. Zásadní a veskrze pozitivní období zažívali za ummájovského a abbásovského chalífátu. Nekonfliktní beduíni zachovávali loajalitu k panovníkům a ve prospěch vznikajících říší dokázali výtečně zpeněžit své umění: schopnost přežít a orientovat se v poušti. 

Žádná obchodní karavana, vojenské tažení do dálav nebo diplomatická mise se nemohly obejít bez beduínských průvodců a stopařů. Na doprovázení výprav k posvátným místům – k poutím do Mekky měli faktický monopol. A ten se stával tím výnosnější, čím víc se šířil vliv islámu. Beduíni vynikali i v obchodu. Svou užitečností si vybudovali dobrou reputaci a zachovali si přitom velkou míru nezávislosti. A „rozšířili se“ na pobřeží severní Afriky, kde navázali na další původní pouštní kmeny. 

Úpadek a útlak přišel až s tureckou Osmanskou říší, které přišla jejich nepřipoutanost k místu na obtíž. Beduíni „bez půdy“ neodváděli daně. Nedali se rekrutovat do armád. Jejich přílišná autonomie škodila centrální moci. Měli pověst nespolehlivých a nepokojných rebelů. Nebo rovnou sprostých zlodějů a lupičů – pašeráků, kteří mezi regiony převážejí zakázaný kontraband a ještě zapovězenější ideologie. Snahy usadit je, vytvořit jim stálá sídla a naředit jejich společenství zasídlenci z jiných regionů se většinou míjely účinkem. A vedly k nepokojům. 

Říše nakonec beduíny vytlačovala z jejich tradičních oblastí a donutila je k jakémusi vyhnanství v pouštích. Tam sice dokázali zázračně přežívat, ale už ne tolik prosperovat. Poslední hřebíček do rakve zasadila beduínům stavba Suezského průplavu v roce 1859. Když byl projekt o deset let později dokončen, zboží a poutníci už více nemuseli cestovat pouští. A beduínská super-schopnost navigace mezi pustinami a dunami se stala nadbytečnou.

Komplexní dovednost

Tradice beduínů proto zanikaly. Dílem proto, že komunity se spíše uzavíraly do jednotlivých rodin a klanů a vůči okolí se stavěli podezřívavě. Klíčové znalosti a know-how se uvnitř kmenů předávaly ústně – beduíni totiž zůstávali převážně negramotní. V roce 1949 to ještě platilo z 95 %. Dnes neumí číst a psát už jen čtvrtina jejich populace, především lidé starší 55 let. To uchovávání původních zvyklostí nad rámec kýče pro turisty příliš neusnadňuje.

Udržet tradice, zachovat nomádský životní styl beduínů a využít ho například v ochraně přírody vyprahlé krajiny se dnes aktivně snaží etnografové univerzity v Tel Avivu. Docent behaviorální ekologie Asaf Ben-David se tak pokouší „podchytit“ nesmírně hodnotné umění navigace v poušti. „Je to nesmírně obtížné, protože stopování je individuální dovedností, obtížně přenositelnou zkušeností.“ Nejde navíc o klasický etnografický materiál. 

To, jak afričtí domorodci budují hliněné chýše, zdokumentuje architekt. Písně jihoamerických kmenů i s překladem zaznamenáte v audioverzi. Mizející jazyk či nářečí konzervujete pro budoucí generace výkladovým slovníkem. Podchytit, jak se vyrábějí a vyšívají slovanské kroje, taky není technicky nemožné. Ale umění stopování? Pojí se s ním hluboká znalost okolního prostředí, od útlého dětství upevňované návyky a znalosti. Je to komplexní schopnost získaná roky pozorování. „Její jedinečnost vychází z povahy území,“ dodává Ben-David. „Z toho, jak jsou vyhledávány a interpretovány otisky a pobytové stopy zvířat a lidí v písčitém a nepísčitém terénu.“ 

Poeticky řečeno – severští Inuité umějí číst ve sněhu a beduíni umějí číst poušť. Tedy, spíše uměli. Ben-David proto už před deseti lety založil tzv. Makom Mifgash – Místo setkávání, jakýsi pouštní workshop, na němž zkušení staří beduínští stopaři předávají své poznatky těm, kteří jim chtějí naslouchat. Většinou ne svým potomkům, protože ti už o život v pustinách zájem nejeví. Izraelští badatelé tu usilují o zachování beduínského umu, který paradoxně kvůli zvýšení životní úrovně a vzdělanosti beduínů zaniká.

Měsíce samoty

Jak to fungovalo dříve? Stopování se u beduínů vyvinulo z původních technik volného pasení velbloudů. Mladí, sotva odrostlí chlapci, při ní v roli „pasáčků“ doprovázeli velbloudí stáda Negevskou pouští celé měsíce. Přibližně jednou týdně jim starší člen rodiny přinesl jídlo. Aby je dokázal najít, musel identifikovat jejich polohu. Z drobných náznaků, pobytových stop, trusu a znamení v terénu. Tyto zdánlivě nepatrné detaily mohou trénovanému oku ledaco prozradit.

Podle hloubky stop dokáže stopař určit, zda byl velbloud veden člověkem, nebo se jen volně potuloval a zda něco nesl na zádech. Pokud trus velblouda obsahuje žito, pak se nepásl. Velbloud, který byl veden, by se také nepásl v blízkých křovinách. A pokud ano, tak pouze po stanovené trase. Naproti tomu toulavý velbloud „přeskakuje“ od keře ke keři bez jasného vzoru. Kočovní beduíni stopováním chránili svůj majetek a domovy, pomáhalo jim přežít i v nevlídném podnebí.

TIP: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

„Kamery a fotopasti mají v moderní zoologii své nepochybné místo,“ říká Ben-David. „Ale nenahradí tradiční znalost stopování.“ Analýzy DNA umožní identifikovat konkrétního živočicha, ale odebrat jej musíte z trusu, který nejprve naleznete. Satelitní sledování a GPS jsou užitečné, ale nejprve musíte vědět, kam je zacílit. Judská poušť, Negev, Arava a Sinaj mají nespočet stezek, cest a roklí. „A stopování v poušti znamená znát je jednu po druhé,“ dodává. „Umění stopovat znamená naslouchat, soustředit se, zbystřit, vnímat.“ Je to komplikovaný komplex vědomostí, kulturní a etnografický odkaz beduínů, který je třeba uchovat.