Technologie zrozené z války: Hitlerova tajná zbraň otevřela dveře do vesmíru
Vyslání člověka do kosmu, schopnost získat z jádra atomu neuvěřitelné množství energie, ale například i očkování proti tetanu, plošné rozšíření penicilinu nebo aerosolové spreje. Jaké další novinky a technologie, bez nichž si dnes neumíme život představit, nám ve skutečnosti přinesla druhá světová válka?
V červnu 1944 vtrhli na bývalou německou střelnici v polském Bliznu britští vojáci. To, co hledali, však nenašli. Krátce před nimi už totiž místo pročesala Rudá armáda a odnesla si skutečný poklad – konstrukční nákresy balistické rakety V-2, jedné z tajných Hitlerových zbraní. Nešlo ovšem o jediné místo, které spojenečtí vojáci a příslušníci tajných služeb doslova obrátili vzhůru nohama.
Cílem podobného horečného prohledávání se stalo také středisko v Peenemünde na ostrově v Baltském moři. Již roku 1939 sloužilo pro utajený vývoj raket V-2 neboli Vergeltungswaffe 2, známých i pod označením A-4. Pod taktovkou ambiciózního konstruktéra Wernhera von Brauna postupoval vývoj smrticí zbraně neobyčejně rychle. Adolf Hitler se však o ni zprvu příliš nezajímal – přesvědčil ho až druhý úspěšný testovací start z roku 1942. Teprve poté začal diktátor spřádat smělé plány, jak pomocí nejvyspělejších raket vyhrát válku. Vývoj V-2 ovšem značně zpomalil bombardovací nálet Spojenců v srpnu 1943, který Peenemünde těžce poničil.
Mezi Američany a Sověty
Nacistické Německo naštěstí svůj plán na dobytí světa, k němuž měly pomoct i střely V-2, neuskutečnilo. Jedna z hlavních Hitlerových tajných zbraní se nicméně těšila značnému zájmu americké, sovětské i britské špionážní služby. O výzkumu v Peenemünde věděli Spojenci mnohé, a těsně po válce tak nastal „hon“ na to, kdo z pozůstatků vytěží nejvíc.
TIP: Spolčení s ďáblem: Využití nacistických zločinců za studené války
Američané ukořistili především výrobní know-how, včetně „otce“ smrticí zbraně von Brauna, který odjel do USA spolu s dalšími pěti stovkami špičkových německých raketových odborníků. Spojené státy ovšem získaly také značnou část demontovaného zařízení výzkumných a výrobních závodů.
Sověti se radovali především z hmotných pozůstatků projektu. Jak uvedli autoři publikace o historii předního podniku sovětského kosmického průmyslu Energija: „Z trosek a agregátů nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku se podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4 (čtvrtý typ V-2, pozn. red.), úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu.“ Prakticky ihned po skončení války se tedy rozhodlo, které mocnosti budou tahat za páky raketového výzkumu.
Vzhůru do kosmu!
V čele sovětského projektu na oživení ničivé zbraně stanul hlavní konstruktér balistických raket dlouhého doletu Sergej Koroljov, který od roku 1947 působil jako vedoucí oddělení NII-88 v bývalé dělostřelecké fabrice na jihu Moskvy. Jeho tým postupně vyvinul dálkové nosiče R-1, R-2 s dvojnásobným doletem oproti předchůdci a nakonec R-5, který měl mít dolet až 1 200 km. Roku 1950 požádal Koroljov Kreml o povolení ke zkonstruování ohromné mezikontinentální rakety R-7, jež by dokázala přepravit atomovou bombu přes oceán.
Paralelně s Koroljovem ovšem již od roku 1947 přemýšlel Michail Tichonravov, náměstek ředitele vojenského výzkumného ústavu NII-4 v Bolševu, nad ještě odvážnějším plánem – raketou takové síly, že by zvládla doletět až do kosmu a vynést tam družici. Koncem ledna 1956 sovětská vláda smělý projekt schválila a v Kazachstánu nedaleko Aralského jezera začal vyrůstat kosmodrom Bajkonur, kde brzy došlo na první testovací lety.
Souboj o čas
Zatímco Sověti drželi vše v tajnosti, američtí inženýři se s obdobným plánem – vysláním kosmické družice na raketě Vanguard – nijak netajili. Roku 1955 svůj cíl veřejně představili na zasedání Mezinárodní astronautické federace v Kodani a dosáhnout jej hodlali v letech 1957–1958. Sověti si ovšem prvenství nechtěli nechat ujít. Nastal tedy souboj o čas, lemovaný neúspěšnými starty na obou stranách.
Nakonec ve vesmírných závodech zvítězil Sovětský svaz, v čele s Koroljovem coby vedoucím konstruktérem raketového výzkumu: 4. října 1957 odstartovala z Bajkonuru družice Sputnik, po necelých pěti minutách letu se úspěšně oddělila od nosiče a ohlásila své fungování. Éra člověka pronikajícího do kosmu se tak začala psát na křídlech původně vojenské rakety R-7, jež vzešla ze smělých plánů nacistického Německa.
