Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice (2)

Čaj měl pro britské ozbrojené síly mimo symbolického i vyloženě praktický přínos. Kupříkladu pomáhal zajišťovat, aby vojáci na frontě dodržovali pitný režim. Voda se k jednotkám navíc často dostávala ve starých sudech od benzinu, který jí dodával nepříjemnou pachuť. Když si z ní muži udělali čaj, jeho aroma nepříjemný prvek přehlušilo.

Předchozí část: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice (1)

Někdy však ani chuť samotného čaje nebyla zrovna lákavá a mnozí kvůli ní podezřívali vládu, že do něj přidává brom, aby eliminovala jejich libido. Podle pamětníků vlažný armádní čaj ze všeho nejvíce připomínal blátivou louži. 

K sušenkám i čokoládě

Díky pravidelné dávce kofeinu dostávali vojáci v poli tolik potřebnou energii, pití čaje u mužstva také výrazně omezilo konzumaci alkoholu. Místo kocoviny zůstávali Britové bdělí a lépe připravení odrazit nápor protivníka. Čaj tedy vojáky nejen stmeloval, ale měl zároveň navyšovat jejich bojeschopnost.

Svůj černý poklad dostávali uniformovaní muži a ženy v sypané formě. Tradiční britský nápoj se podává s mlékem a cukrem, což bylo na frontě příliš komplikované – proto k němu fasovali alespoň slazené kondenzované mléko v konzervách. Pokud polní kuchyně připravovaly čaj ve větším objemu, jejich personál lístky nasypal do pytlů z mušelínového plátna a vařil přímo v nich.

Lidé z celého impéria dobrovolně zasílali vládě peníze na financování mobilních čajových kantýn, jež doprovázely jednotky na bojiště. Poděkování znavených vojáků za hřejivý šálek mívalo typicky britskou podobu: „That was a lovely cup of tea.“

K nápoji Britové často přikusovali armádní sušenky. Tento vynález Royal Navy vydržel v originálním balení velmi dlouho poživatelný. Přesto se netěšil bůhvíjaké oblibě – sušenky skoro neměly chuť, byly nepříjemně suché a hlavně se obtížně žvýkaly. Vojáci jim říkali „tooth dullers“ (otupovače zubů) a ve snaze o změkčení je máčeli ve vodě nebo právě v čaji.

Jak si jej uvařit?

Podstatně oblíbenější pochutinu při „čajovém dýchánku“ na frontě tvořila čokoláda z přidělovaných dávek. Neobsahovala mléko (jednak bylo nedostatkové, jednak by přispívalo k tání pochoutky ve vedru), zato se mohla pochlubit pořádnou porcí kalorií a bývala obohacena vitaminy. Aby si vojáci mohli horkou laskominu dopřávat, vymýšleli improvizované metody, jak si uvařit vodu.

Britská osádka ženijního tanku Churchill AVRE poblíž nizozemského města Venlo, 1940. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, IWM Non-Commercial Licence)

K oblíbeným řešením patřil takzvaný bengházský vařič (Benghazi burner) neboli nouzová kamna vynalezená za severoafrického tažení. Základ tvořila čtyřgalonová ocelová plechovka od paliva, do jejíž horní části vojáci propíchali díry přivádějící kyslík. Na dno nasypali vrstvu písku, kterou zalili benzinem, a nakonec směs zapálili. Na vršek celého zařízení postavili Britové druhou plechovku, jež sloužila jako hrnec pro přípravu čaje. Hlavní výhoda vynálezu spočívala ve snadné výrobě a široké dostupnosti komponent.

Nepříjemné překvapení

Vojáci si pochvalovali tichý provoz, který neprozradil pozici nepříteli, nebo značnou rychlost – voda začala vařit už po pár minutách. Museli si však dávat pozor i na vrtochy bengházského sporáku – horký písek mohl explodovat a benzin zase hořet příliš rychle, což činilo obsluhu poněkud nepředvídatelnou.

Používání improvizovaného sporáku bylo obzvláště nebezpečné pro osádky obrněnců – místo aby setrvávaly uvnitř stroje pod ochranou pancíře, vystavovaly se při vaření nepřátelské palbě. Několik válečných let nedokázal Wehrmacht této možnosti využít, ale nakonec se pověstné ucho utrhlo. Panzery totiž 13. června 1944 zaskočily personál 22. obrněné brigády u francouzské obce Villers-Bocage právě v době, kdy Britové seděli před svými tanky a chystali si čaj. Během čtvrthodinové bitvy dokázalo pouhých šest tigerů pod velením slavného esa Michaela Wittmanna zničit desítky strojů. Výsledek střetu šokoval londýnské generály natolik, že začali hledat cestu, jak umožnit odpočívajícím tankistům připravovat tradiční nápoj bez nutnosti opouštět vozidlo. 

Čajovna v tanku

Výsledek těchto snah se dostavil až po válce a měl podobu takzvaného „bévéčka“ neboli zařízení Boiling Vessel (varná nádoba). Šlo o hranatý kotlík umístěný ve věži a napojený na elektrický systém obrněnce, jenž umožňuje tankistům přivést vodu k varu – a díky tomu si připravit čaj nebo ohřát jídlo z potravinové dávky. Někdy teplá kapalina slouží také při praní či osobní hygieně.

Boiling Vessel se poprvé objevil u tanku Centurion a obrněného transportéru FV432. Dodnes tvoří povinnou součást výbavy každého obrněnce přijatého do výzbroje královských ozbrojených sil – včetně hlavního bojového tanku Challenger 2, bojového vozidla pěchoty Warrior nebo obrněných automobilů Foxhound a Jackal. O významu čaje pro vojáky Jejího Veličenstva svědčí fakt, že pokud se „bévéčko“ v některém stroji porouchá, technici prohlásí obrněnec až do opravy za neschopný boje.

TIP: Polní strava Rudé armády: Jak se připravovala proslulá pohanková kaše

Design tohoto systému se od 50. let takřka nezměnil a existuje dokonce neformální tradice, podle níž obdrží některý z mladších členů osádky funkci „BV Commander“, která s sebou nese povinnost přípravy teplých nápojů pro ostatní. Pití čaje tedy z britských ozbrojených sil zjevně hned tak nevymizí a jeho neutuchající obliba dokazuje, že se neortodoxní nápad londýnských politiků z roku 1942 neminul účinkem.