Tajfun jako cíl: Britské stíhačky Typhoon pod palbou spolubojovníků

Anglický pojem friendly fire označuje incidenty, při nichž dojte k palbě na vlastní či spojenecké jednotky. Nejčastěji je příčinou mylná identifikace cíle coby nepřátelského nebo jednoduše zmatek v bojové vřavě. Podobné ne šťastné události se přitom nevyhýbaly ani pilotům stíhaček. Muži v kokpitech těchto strojů se po nebi řítili rychlostí mnoha set kilometrů za hodinu a na rozhodnutí, zda zahájí palbu, či nikoliv, měli většinou jen pár sekund. Nebezpečí se zvyšovalo hlavně ve chvílích, kdy se nad bojištěm pohybovalo více jednotek, které o sobě navzájem nevěděly, anebo tam operovala i letectva spojenců. Dalším rizikovým faktorem se stávalo rovněž zavedení nového letounu do výzbroje. Na jeho siluetu ještě stíhači nebyli zvyklí a mohli ho tak snáze zaměnit za nepřátelský.

Bestie s velkým chladičem

To byl i případ britské stíhačky Hawker Typhoon, jejíž prototyp se poprvé odlepil od vzletové plochy 24. února 1940. Šlo o mohutný stroj poháněný silným motorem Napier Sabre II o výkonu 1 640 kW. Ten v malých výškách umožňoval letounu dosáhnout maximální rychlost až 665 km/h. Typhoon disponoval i silnou výzbrojí 12 kulometů ráže 7,7 mm v křídlech, další výrobní série už nesly čtyři 20mm kanony. Tady však pozitiva končila. Vývoj letounu se totiž nepodařilo dotáhnout do konce. Ocasní plochy trpěly třepetáním a došlo i k několika haváriím zapříčiněným jejich destrukcí. 

Motor při nahazování často vzplanul a do kabiny pronikaly výfukové zplodiny. Tyto problémy vyústily v další letecká neštěstí, která si vyžádala i život několika letců. Přesto letoun začaly koncem roku 1941 přebírat první stíhací perutě. Britské velení nicméně nemělo zcela jasno v tom, jak nové stroje nejlépe využít, a ze začátku sloužily jako záchytné stíhací. Na jaře roku 1942 RAF disponovalo třemi perutěmi typhoonů.

Nedobrovolná koupel

Prvního červnového dne ohlásily obsluhy britských radarů nepřátelská letadla blížící se k Doveru. K jejich stíhání vzlétli dva příslušníci 56. perutě podporučík Deugo a četař Stuart-Turner. Oba hnali své typhoony do oblasti, kde očekávali německé vetřelce. Pozemní návodčí ale za stejným cílem vyslali i dva piloty spitfirů od 401. kanadské perutě, a to četaře Morise a rotného Murayho. Ti proti slunci zpozorovali dva stroje s mohutnou přídí, které považovali za Fw 190, a udělali s nimi krátký proces. Ve skutečnosti ale do moře poslali oba typhoony. 

Četař Stuart-Turner přitom zahynul a podporučík Deugo musel rozstřílený letoun opustit na padáku. Ten ho bezpečně snesl k hladině a po dvouhodinové koupeli byl vyloven vlastní záchrannou službou. Brzy se přišlo na to, co se stalo, a velení RAF zahájilo vyšetřování. Oba Kanaďané byli nakonec zproštěni obvinění, neboť nedostali informaci o tom, že na stejný cíl mají zaútočit i typhoony, a vina padla na pozemního kontrolora.

Nad hořícím Dieppe

K dalšímu incidentu došlo už 30. července, kdy se dva piloti typhoonů od 56. perutě vraceli z akce nad mořem, když vtom kapitán Haabojoern nahlásil, že má potíže s motorem. Možná by svůj stroj dotáhl až k pobřeží, když tu se náhle přiřítil spitfire a poslal ho přesnou dávkou do moře. Haabojoern dokázal otevřít kabinu a vyskočit. I jeho nakonec z moře vylovili jeho spolubojovníci. Dostupné zdroje ale neuvádějí, zda se podařilo dohledat identitu útočníka. 

Dne 19. srpna pak došlo k jedné z největších leteckých bitev roku 1942, a to na pozadí pokusu spojeneckého výsadku u přístavního města Dieppe. Do akce se zapojily i všechny tři perutě typhoonů a opět došlo k tragédii. Kolem 14.00 se rozhořel prudký střet 266. perutě s německými stíhači a jednotka se během něj rozptýlila. Kapitán Dawson se poté vracel spolu se svou dvojkou domů, a když se nacházeli asi na půli cesty přes průliv La Manche, vrhly se na ně spitfiry od 332. norské perutě. Dawson se úspěšně vyhnul prvnímu útoku a rychle kličkoval, aby se vyhnul dalším. Neměl však štěstí a dostal se přímo před hlavně poručíka Kristiansena. Ten zaměnil rozměrný chladič typhoonu za mohutnou příď Fw 190, a když se mu Dawsonův stroj mihl v zaměřovači, instinktivně vypálil. 

Dávka zasáhla naplno a z typhoonu odlétly kusy konstrukce. Pak se přetočil na záda a zřítil se na hladinu moře, kde došlo k výbuchu. Norové si brzy uvědomili svou chybu a začali kroužit nad místem tragédie, Dawson však nepřežil. Velitel křídla typhoonů podplukovník Gillam později do hlášení uvedl: „Perutě spitfirů nedostaly informaci, že se v daném prostoru nacházejí i typhoony, což způsobilo tyto problémy. Po tomto incidentu už byly letouny vždy naváděny tak, aby byl mezi spitfiry a typhoony větší výškový rozdíl.“ 

Proti thunderboltům

Útoky spitfirů a palba britských dělostřelců na vlastní stíhačky Hawker Typhoon byla po jejich zavedení tak častá, že velení 19. listopadu 1942 vydalo rozkaz natřít přídě typhoonů na bílo a spodní plochy křídel „ozdobit“ černými a bílými pruhy. U pilotů to však vzbudilo bouři nevole, protože tuto antikamufláž považovali za příliš výraznou. Na začátku prosince byl proto rozkaz pozměněn a došlo k odstranění bílé barvy na přídi. Kromě toho se objevovaly také samostatné žluté pruhy na křídlech. Tato opatření zafungovala a útoky nadlouho ustaly.

Během roku 1943 u La Manche přibývalo stále více amerických stíhacích útvarů, jejichž piloti nedisponovali většinou žádnými bojovými zkušenostmi. To ale vynahrazovali bojovností a mnohdy mačkali spoušť dřív, než se ptali. K jednomu takovému incidentu došlo 21. prosince, kdy šestice typhoonů od 609. perutě doprovázela několik bombardérů B-26 Marauder.

Během toho na ně nedaleko francouzského Doullens zaútočily americké P-47 Thunderbolt od 78. stíhací skupiny. Jejich palba poslala k zemi majora Thorton-Browna a poručíka Millera, kteří oba v troskách svých strojů zahynuli. Spršku střel schytal i Američan v řadách kanadského královského letectva poručík Ross, který však svůj prostřílený typhoon dokázal udržet pod kontrolou a dostal se v jeho kabině až na domovské letiště. I tento incident se důkladně vyšetřoval a velení za viníka nakonec označilo operačního důstojníka 78. stíhací skupiny. Od jednotky byli ale odveleni i všichni stíhači, kteří na typhoony stříleli.

Na stejném písečku

Mnozí stíhači létající na typhoonech byli na Američany opravdu rozzlobeni a Hugh Fraser ze 439. perutě si do deníku napsal: „Piloti thunderboltů jsou stejně hloupí jako vždy. Stále nás otravují a jednoho dne je nakonec sestřelíme.“ Na obranu Američanů je nutné uvést, že často operovali v nízkých letových hladinách a útočili na pozemní cíle podobně jako piloti typhoonů a při komunikaci mezi jejich návodčími občas došlo k nedorozumění. 

Tragický konec mělo to z 24. prosince 1944, kdy se z akce na vlastní letiště v Holandsku vracel rotný Wright od 439. perutě. V deníku jednotky se o události píše: „Při návratu domů byl jeden roj napaden dvěma thunderbolty a došlo k boji. Thunderbolty nejprve dlouhou dávkou po škodily stroj ‚červená 3‘ pilotovaný rotným Sagem, přičemž letoun utrpěl poškození kategorie A. Poté střílely na stroj ‚červená 4‘ pilotovaný rotným Wrightem, který se přetočil na záda a šel přímo dolů v plamenech. Bylo vidět, že pilot vyskočil, ale jeho padák se neotevřel. Předpokládá se, že byl zabit.“ Tak tomu skutečně bylo. Jednalo se ale o už patrně poslední případ střelby do vlastních řad, jejímž cílem se stal Hawker Typhoon.

Na opačné straně barikády

Protože stroje Hawker Typhoon velmi často prováděly útoky na pozemní cíle, stali se jejich piloti aktéry celé řady incidentů palby do vlastních řad, avšak tentokráte jako jejich „pachatelé“. Například 8. června 1944 zaútočila skupina typhoonů na kolonu 175. pěšího pluku americké 29. pěší divize, přičemž bylo zabito nebo zraněno 24 mužů. Ještě větší pohroma pak přišla 7. srpna téhož roku. Nejprve typhoony ostřelovaly jednu z čet amerického 120. pěšího pluku nedaleko Mortain v Normandii a zabily dva muže. Kolem poledne téhož dne pak byly typhoony přivolány jako letecká podpora pro americký 823. prapor stíhačů tanků, aby pomohly zastavit útok obrněnců 2. tankové divize SS „Das Reich“. Místo toho však raketami ostřelovaly pozice amerických protitankových kanonů M5, přičemž jeden dělostřelec padl a další utrpěli zranění. 

K incidentu navíc došlo i přesto, že vojáci na zemi signalizovali žlutým kouřem, že patří ke spojenecké jednotce. O pouhé dvě hodiny později došlo k další tragické události, když typhoony napadly jednu z rot 120. pěšího pluku americké 30. pěší divize a opět způsobily mnoho ztrát. Mezi padlými byl i major James Bynum a paradoxní je, že důstojník, který jej nahradil, utrpěl vážná zranění po náletu typhoonu jen o několik minut později. Ani to však nebyl konec onoho nešťastného dne, neboť zhruba ve stejné době zaútočil Hawker Typhoon na kanonovou rotu téhož pěšího pluku a zabil 15 mužů. Hned následujícího dne pak došlo k raketové mu útoku na dva shermany 743. tankového praporu, přičemž zahynulo pět tankistů. O několik hodin pozdějise navíc situace opakovala, když typhoony zapálily další dva shermany téže jednotky, jednoho muže zabily a 12 zranily. 

Minolovky na mušce

Ani zdaleka přitom nemělo jít o poslední události tohoto druhu, v nichž svou smutnou roli sehráli piloti typhoonů. Za zmínku stojí například incident, kdy letci od 263. a 266. perutě 27. srpna 1944 zaútočili na minolovky královského námořnictva nedaleko Le Havre. Plavidla Britomart a Hussar dostala přímý zásah a potopila se. Salamander utrpěla těžké poškození a Jason vyvázla s lehčími škodami. Zasaženy byly také dva doprovodné trawlery. O život přišlo celkem 117 námořníků, dalších 153 utrpělo zranění. 

Následné vyšetřování prokázalo, že vina ležela především na straně námořnictva, které si vyžádalo letecký útok na údajně nepřátelské lodě směřující k přístavu Le Havre. Je však třeba také podotknout, že piloti typhoonů v útoku pokračovali, i když se jim britští námořníci snažili signalizovat, že patří k Royal Navy.