Tajemství sokolnického lovu: Dravci ve službách člověka

Přízemní mlha se zvedá a nad ní můžeme tušit sluníčko a modrou oblohu. Míříme na ranní sraz v srdci Jižní Moravy, kde už na nás u chaty místního mysliveckého sdružení čeká většina ostatních aktérů dnešních sokolnických lovů. Jsou tady i přátelé od Prahy, kteří museli vstávat z postelí mnohem dříve než my, Moraváci. Zdravíme se s loveckým průvodcem, který nás bude celý den ve své honitbě provázet i se všemi ostatními sokolníky a jejich doprovodem. Se zahájením se nesmí dál otálet. Kdo přijede pozdě, musí nás dohonit uprostřed polí.

Relaxace pod čepičkou

Po přivítání následují obvyklé „rituály“. Z aut jsou vypuštěni lovečtí psi, aby se po cestě vyvětrali, vyvenčili a protáhli. Hned po nich vytahujeme ze zavazadlových prostorů aut posedy, na které jsou umístěni lovečtí dravci. Všichni cestovali na speciálních posedech „zastíněni“, což znamená, že měli na hlavách čepičky, aby neviděli a byli nejen při přepravě zcela klidní a odpočatí.

Dravci si na čepičky, jež jim musí dokonale sedět, zvykají od začátku výcviku. Jejich účelem je odrušit vlivy okolí, aby se dravý pták před lovem zbytečně nerozptyloval. Je tak udržován v naprostém klidu a pohodě až do okamžiku, kdy je vypuštěn k lovu. Nezastíněný dravec by se snažil odlétnout i za kořistí kdesi v dálce, o které sokolník nemusí mít ani tušení. Lov se sokolem by se tak změnil v pronásledování a dohledávání sokola, který si loví „na vlastní pařát“.

Lovci a lovící pozorovatelé

V devět hodin je nástup k lovu. Každý sokolník přebírá svého dravce z posedu na rukavici, připevňuje mu vysílačku pro případ, že by při lovu zbloudil (viz Když se sokol ztratí) a přivolává psa. Lovecký průvodce nám dává instrukce ohledně průběhu a zaměření loveckého dne. Ve skupině je celkem osm dravců – převážně sokoli stěhovaví nebo kříženci sokolů a rarohů. Navíc je zde ještě jeden orel skalní a jeden jestřáb.

TIP: Bleskurychlý lovec orlovec říční aneb Nejlepší rybář ptačí říše

Dnes se tedy na lov vypravila tzv. sokolí skupina. Orel a jestřáb loví jiným způsobem a ve skupině jsou tak nějak navíc – pouze pro případ, že bychom cestou potkali lišku nebo srnu (v případě orla) nebo během přesunů na nová stanoviště cestou vyskočil zajíc (v případě jestřába). Ani jednomu z nich rozhodně nebude dán takový prostor k lovu jako sokolům. Ostatně sokolníci orla i jestřába se především přijeli podívat na lovící sokoly, a musí počítat s tím, že sami se dnes ke slovu možná vůbec nedostanou.

Trpělivé vyčkávání

Po nástupu přejíždíme do centrální části honitby, kterou z dřívějška dobře známe. Zdejší terén je ideální – rozsáhlé zemědělsky využívané pozemky jsou v téměř pravidelných intervalech rozděleny dlouhými strouhami a zavlažovacími kanály, které jsou zarostlé rákosím a vysokou trávou. Na několika místech jsou větrolamy a několik malých polních remízků. Nejsou tady téměř žádné nebezpečné elektrické sloupy vysokého napětí. V takovém terénu je nejen dostatek bažantů, ale navíc budeme mít dokonalý přehled po krajině.

Strouha, na které se chystáme lovit, vede daleko do polí. Proto je ve vzdálenosti asi dvou set metrů před námi předstoupena jedním z našich kolegů, aby bažanti po zemi neutíkali porostem zcela mimo náš dosah. Ostatní stojí na začátku strouhy a snaží se chovat co nejtišeji, aby schovaná zvěř neutekla. Bažanti o nás samozřejmě vědí, ale myslí si, že my nevíme o nich a zůstávají ve svém úkrytu.

Mírný větřík fouká proti nám, což je dobré pro práci psů, kteří jsou při sokolnických lovech nezastupitelní. Sokolníci většinou používají stavěcí psy – ohaře, z nichž jsou nejoblíbenější angličtí pointři. Jejich práce spočívá v nalezení zvěře a jejím „vystavení“, což znamená, že pes musí označit místo, kde se zvěř ukrývá, ale nesmí ji vyplašit, dokud nedostane pokyn. Psi musí být dokonale vycvičeni a nenechat se strhnout. I mezi nimi totiž panuje rivalita a někdy se překotná snaha dosud spolupracujících ohařů změní v nekontrolované závody, protože každý z nich se chce zavděčit svému pánečkovi a být právě tím, kdo první objeví zvěř.

Útěk od zubů pod pařáty

Zvěř je před námi, pointr je vypuštěn. Opatrně postupuje podél zarostlé strouhy, aby bažanty, o nichž evidentně ví, nevyplašil. Najednou se doslova zarazí uprostřed pohybu – vystavuje. Sokolník, na němž je právě řada, sejme svému dravci čepičku (odstíní jej), sokol se krátce rozhlédne kolem, protřepe si peří a odráží se ze sokolnické rukavice do prostoru. Prvních několik metrů letí nízko, pak začne razantně zabírat křídly a ve velkých kruzích nabírá výšku. Namáhavý stoupavý let bude trvat několik minut a dravec z předchozího výcviku ví, že se musí dostat do výšky minimálně 150 metrů. Čím výš bude na začátku útoku, tím větší bude mít při vyplašení bažanta šanci dostihnout jej a ulovit.

Laserový výškoměr ukazuje, že se sokol ve výšce 178 metrů zastavil. Dostal se „na pozici“ – stojí proti větru téměř na místě připraven zaútočit na kořist, která by měla každou chvíli vylétnout někde pod ním. Sokolník teprve nyní dává povel, aby pes vyhnal kořist z úkrytu. Ohař po několikaminutovém strnulém vystavování a střídavých pohledech na místo, kde je ukryta zvěř, na sokolníka i na dravce nad sebou, vytlačí bažanta z krytu s takovou razancí, že ten vůbec nemá čas přemýšlet nad tím, co by měl nebo mohl udělat. Instinktivně vylétá do výšky, aby se co nejrychleji dostal od psa do zdánlivého bezpečí.

I kořist má šanci

Ve výšce čekající sokol okamžitě zahajuje útok a vrhá se za letícím bažantem. Zpočátku ještě mohutně zabírá křídly, aby zrychlil střemhlavý pád za kořistí. Po několika mávnutích přitáhne křídla k tělu a v podobě dokonalé aerodynamické kapky se řítí k zemi rychlostí převyšující 250 kilometrů v hodině. Jako blesk se přibližuje k bažantovi a v poslední fázi útoku jej podlétává a snaží se jej „vázat“ (chytit) ve vzduchu. Bažantí kohout je ale starý mazák a v posledním zlomku vteřiny provede úhybný manévr. Sokol jej jen „lízne“ pařáty a vyškubne několik peříček. Při své rychlosti nedokáže tak rychle změnit směr letu, a než se ve vzduchu obrátí k dalšímu útoku, mizí kořist v rákosí sousední strouhy. Útok trval jen několik vteřin.

Pro dnešek má tento bažant vyhráno, podruhé na stejnou kořist sokolníci své dravce již nepustí. Dodržují prastaré zvyky, podle nichž je kořist, která dokázala dravci uniknout, pro tento den již ponechána na pokoji.

Sokol je přivolán zpět na rukavici, odměněn soustem masa za skvělý let a zastíněn, aby si po namáhavém výkonu odpočinul. Ještě přinejmenším jednou na něj dnes přijde řada. Počet vypuštění záleží na množství dravců ve skupině, na množství zvěře v honitbě, úspěšnosti ostatních a spoustě dalších faktorů, které ovlivňují průběh lovu.

Na řadu přichází další sokolník s odpočatým dravcem a celý proces se opakuje. Konečný výsledek je vždy nejistý. Přestože jsou sokoli od přírody výborně vybaveni k lovu letící kořisti, zdaleka ne každý jejich útok je úspěšný. Opak bývá pravdou a je spíše pravidlem než výjimkou, že po celodenním lovu se nakonec na výřadu objeví jen několik málo ulovených kusů zvěře.

Bohatý zisk z chudého lovu

Během přesunu na další vytipované místo vidíme dvě srny. Přebíhají přes silnici a z neznámého důvodu běží rovnou k nám. Zůstáváme nehybně stát. V okamžiku, kdy si nás všimnou ve vzdálenosti jen asi 50 metrů od nás a mění směr svého pochodu, je odstíněn a vypuštěn orel skalní. Předvádí dokonalý útok na slabší z obou srn. Během několika desítek metrů ji dohání, strhává k zemi a zápasí s ní až do doby, kdy mu na pomoc přibíhá jeho sokolník a dává srně lovecký záraz.

To, čeho jsme právě byli svědky, byla neuvěřitelná souhra náhod. Během dne byl orel už několikrát vypuštěn na zajíce, ale ti mu vždy v posledním okamžiku unikli za použití nejrůznějších zaječích triků. Teď ale i on ukázal, že je lovcem „par excellence“. Všichni úspěšnému lovci gratulují a neustále znovu a znovu hovoří o tom, co právě viděli. Jsou z výkonu a úspěchu orla nadšeni, ale své sokoly by nevyměnili ani za deset orlů. Každý si vybral takový druh dravce, který mu vyhovuje a líbí se mu právě jeho způsob lovu.

Končíme půl hodiny před soumrakem. Následuje závěrečný nástup, výřad a pocta ulovené zvěři. Ve skupině dravců s vynikajícím výcvikem, po spoustě vyložených šancí a množství útoků, leží na výřadu nakonec jedna srna a čtyři bažanti. Výsledek dnešního lovu je průměrný, ale všichni jsme nanejvýš spokojeni. Většina myslivců nechápe, jak můžeme vydávat tolik úsilí, energie, volného času a peněz pro, z jejich pohledu, tak ubohý výsledek. Ale lov s dravcem je o něčem zcela jiném, než o množství ulovené zvěře. Je především o všech těch nádherných zážitcích během lovů. O tom, že můžeme po celý den sledovat úžasné schopnosti dravců i obdivuhodné úniky jejich kořisti.

Když se sokol ztratí

Všichni sokolníci mezi sebou komunikují pomocí krátkovlnných vysílaček, které se osvědčily nejen při samotném lovu, ale především při dohledávání dravců, kteří zalétli za kořistí mimo dohled majitele. Každý z dravců sice má neustále na sobě nejen jasně znějící rolničky, které jsou slyšet při každém pohybu, ale také miniaturní vysílač, jenž vydává bez přestání signál. Ten se podle typu vysílače a v závislosti na členitosti terénu dá zachytit přijímačem až do vzdálenosti 25 km. Při zapadnutí sokola s kořistí do vysokého porostu však k co možná nejrychlejšímu dohledání jsou přece jen nejlepší ústní pokyny některého kolegy sokolníka, který celou akci viděl zblízka. Tím odpadá mnohaminutové dohledávání pomocí telemetrie, během něhož nesmí být vypuštěn žádný jiný dravec. Při vzájemné potyčce dvou dravců by totiž snadno mohlo dojít k poranění nebo dokonce usmrcení některého z aktérů. V takové situaci ostatním sokolníkům nezbývá, než čekat, až se ztracený lovec najde.