Tajemné Pavlovské mokřady: Kapesní moravská tajga

Nad mé horování o tajze na Moravě si samozřejmě vložte odmocninu. Nestanul jsem na prahu nedozírné divočiny, na niž v naší přelidněné Evropě nezbylo místo. Nebyly tu ani medvědí stromy rozdrásané drápy obřích huňáčů, ani žádné vlčí zavytí nezpůsobilo našinci vzrušené mrazení v zátylku. Přede mnou se otevírala jen dětská dlaň divočiny, pár hektarů panenské svatyně obklopené civilizací, květnatými loukami a smrkovými monokulturami. Ale ten kousek stál za to!

Vlastně jsem si od návštěvy Pavlovských mokřadů nic moc nesliboval. Zprostředkovaně za moji přítomnost zde vlastně mohl losí trus. Ten tu totiž již po mnoho let trpělivě sbírá můj přítel ekolog Petr Svoboda jako jediný, avšak kardinální důkaz existence protahujících obřích kopytnatců. A nebýt Petra, který nám byl průvodcem, nikdy bych tu utajenou svatyni krásy nenašel!

Meditativní ticho a výbuch života

Poprvé jsem zdejší fantaskní krajinu spatřil v dubnu loňského roku a o necelé dva měsíce později jsem přijel znovu. Proměna krajiny, která za dobu naší nepřítomnosti proběhla, nás ohromila. Vše bylo na svých místech a přece tak naprosto jiné. Malebné skupinky bříz stále lahodily očím, osiky a vrby se skláněly nad tůňkami, nad nimiž s naléhavými výkřiky kroužila volavka popelavá, ale… Tajemnou a meditativní atmosféru severské tajgy nahradily živočišné orgie bujnosti. Okolní vegetace jako by vybuchovala zběsilým životem.

Mokřady střežily sadistické stráže pálivých kopřiv v plné zbroji, miliardy otravných much a miliony hladových samiček komárů s neúprosnými sosáky. Kolem se vlnilo spanilé vlnobití travin, přesně takových, do jakých kdysi zasazoval své černobílé, dráždivé a zároveň cudné a spanilé akty geniální fotograf Taras Kuščynskyj. Nad tůňkami, v nichž bdělý pozorovatel zahlédl plaché mladinké čolky a vlnovky užovek obojkových, patrolovaly všemožné druhy vážek.

Pár klenotů z pokladnice

Pavlovské mokřady oplývají mnoha botanickými poklady. Kromě kosatce sibiřského (Iris sibirica) zde můžete ve vhodném období objevit i vzácné orchideje – prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata). V mokřadech najdete i zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), klikvu bahenní (Oxycoccus palustris), rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia) a mnoho dalších rostlin, které nejsou zrovna běžně k vidění. V tůních se rozrůstají bujné porosty ďáblíku bahenního (Calla palustris) a na odvodněném mokřadu je nepřehlédnutelný suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum).

Botanik by mě zcela určitě pokáral za stručnost – vždyť pokladnice této lokality je neskonale bohatší. V mokřadech si ovšem přijdou na svoje i entomologové a samozřejmě také milovníci obojživelníků a hadů; lokalita je vyhlášená například výskytem zmije obecné (Vipera berus).

Podvečer v mokřadech

Dlouhý červnový den se zvolna chýlil ke konci. Šikmé paprsky slunce nasvěcovaly rudými efekty hladinu tůně a barvily tělíčka čolků horských a obecných. Seděli jsme v trávě s mladinkou fenkou československého vlčáka Taigou, jejímž vlčím smyslům neujde zhola nic. V lese poštěkávali nervózní srnci, jimž se blížil čas lásky a častovali se vzájemnými urážkami. Mezi podrostem a nad hladinou střelhbitě poletovaly vážky, jejichž štíhlá tělíčka zářila jako neónové tyčinky.

V duchu jsem listoval pamětí stránkami kapitoly Aldo Leopolda z jeho Elegie mokřin: „Smutek některých mokřin pochází snad z toho, že kdysi bývaly domovem jeřábů. Teď tu stojí pokořené, vydané dějinám napospas.“ Z hustého podrostu sousední tůně alespoň s výkřikem vzlétla volavka popelavá …

Tajemný noční návštěvník

Z hlubokého spánku nás vyburcovalo temné zavrčení: Taiga hlídala náš tábor ostražitě. Lidský návštěvník v tuto dobu byl vyloučen – mokřady nenavštívila lidská noha ani ve dne, natož v noci. V okolních vesnicích babičky po generace varují svá vnoučata před zákeřnými místy, kde mnozí zhynuli bídnou smrtí v náručí zákeřného bahna, a kde v noci na blatech tancují potměšilé bludičky, jež vábí poutníka do záhuby. Jen několikrát ročně navštíví lokalitu zvídaví botanikové, herpetologové či entomologové. Teď ovšem panovala hluboká hvězdnatá noc, tichá, jako let sovy. Vrčení Taigy ovšem neustávalo.

V trávě za našimi hlavami, kde jsme měli uloženy batohy, které se do malinkého stanu nevešly, se ozývalo hlasité čenichání. Zvědavý čenich tajemného nočního návštěvníka se dokonce několikrát dotknul stěny stanu u našich hlav. Další hlučné kroky a čenichavé funění za doprovodu temného vrčení Taigy. Být v Karpatech – napadlo by mě jediné: medvěd! Ale tady na Drahanské vysočině? Kdo se to tu potlouká? Panovalo vedro a my měli napjaté jen tropiko proti dotěrnému hmyzu. Stačilo nahmátnout čelovku a přes moskytiéru namířit kužel světla směrem k hlasitému tvoru. Rázem jsme stanuli tváří v tvář rozmrzelému statnému jezevci. V příští sekundě již jeho macatý zadek mizel v husté smrčině a vzrušená Taiga se opět mohla svinout do klubíčka.

„Bože, Erebia aethiops!“

Toto zaklínadlo nábožně hlesl zanícený entomolog Libor, se kterým jsme Pavlovské mokřady opět navštívili – tentokrát v polovici července. Věděl jsem sice, že „erebia“ značí motýla okáče, ale netušil jsem, proč ten povyk. „Okáč kluběnkový by se tu podle mapování motýlů v Česku vůbec neměl vyskytovat,“ vysvětloval entomolog. „Z mnoha tradičních lokalit zcela vymizel. V současnosti je k zastižení jen v pošumavských vápencích kolem Vltavy, v Českém krasu a na Křivoklátsku. Na Moravě je kriticky ohrožený a malé populace jsou známy jen ve Vsetínských vrších a v Javorníkách.“ No vida, a nám se tenhle krasavec předvádí na květnaté louce v Pavlovských mokřadech. Zdeňka sice z jeho hbitosti kapku šedivěla, ale nakonec přece jen několik fotografií ulovila.

TIP: Polozapomenuté Bílé Karpaty: Místo, kde lidé souznějí s přírodou

Lokalita je na motýly vskutku bohatá – vyskytuje se zde např. ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe), vlnopásník pětipásný (Scopula immutata), plavokřídlec luční (Mythimna impura), řada druhů modrásků a mnoho dalších. My jsme navíc objevili zajímavého a stále vzácnějšího přástevníka chrastavcového (Diacrisia sannio), či drobného vřetenuškovitého motýlka zelenáčka šťovíkového (Adscita statices). Samičky od samečků tohoto druhu lze snadno rozeznat: samečkové se pyšní hřebenovitými tykadly, zatímco tykadla samiček jsou štíhlá.