Střet volavky a čejky: Jako když si David troufnul na Goliáše

Pokud se trochu vyznáte v opeřených obyvatelích našich krajů, dobře víte, že splést si čejku a volavku popelavou, je zhola nemožné. Jde o ptáky zcela jiné „váhy“ a s jinými potravními preferencemi. Přes tyto rozdíly se ale mohou dostat do ostrého konfliktu… 

Zdánlivě nechráněná čejčí hnízda

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) je velká asi jako hrdlička a hlavu jí zdobí nápadná chocholka. Patří mezi bahňáky, a proto ji můžete nejčastěji spatřit na vlhkých loukách, podmáčených polích, na březích ne zcela napuštěných rybníků, prostě všude tam, kde je alespoň trochu mokro. Hledá tady svou potravu – bezobratlé živočichy, případně i malé rybky a žabky. 

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) (foto: Wikimedia Commons, Keith Gallie, CC BY 2.0)

Čejčí hnízdo je vrcholným dílem maskovacího umění. Pozorovatel může stát i těsně u něj, ale přitom jej neuvidí. Jde jen o několik poskládaných stébel trávy, do nichž samička snese většinou přesně čtyři olivově hnědá, tmavě kropenatá, okem těžko postřehnutelná vajíčka. Maskování je tak dokonalé, že si jej čejka troufne postavit na otevřeném prostranství zdánlivě bez jakékoliv ochrany. Opak je ovšem pravdou. Ten, kdo by měl zálusk na vajíčka nebo vylíhlá mláďata, se potká se zuřivým odporem letecky skvěle vybavených rodičů… 

„Pytlák“ i pomocník

Volavka popelavá (Ardea cinerea) je velká jako čáp. Na rozdíl od něj má popelavě šedé peří a na hlavě chocholku, kterou vztyčuje především ve chvíli, kdy je opravdu rozrušená. Podobně jako čápa i ji můžete často vidět na vlhkých loukách, na polích, ale nejčastěji v mělkých vodách, kde hledá potravu. Nejoblíbenější pochoutkou volavek jsou ryby a na chovných rybnících často dokážou napáchat značné škody. V posledních letech je přes protesty ornitologů na některých lokalitách dokonce povolen odstřel volavek, takže se staly ještě ostražitějšími a plaššími.

Volavka popelavá (Ardea cinerea) (foto: Wikimedia Commons, Jac. Janssen, CC BY 2.0)

V některých letech volavky v našich krajích zimují a můžete je vidět na polích, kde nehnutě stojí a číhají na myši a hraboše, čímž svým způsobem odčiní škody, které způsobí na rybnících. Úbytek ryb je ovšem z drtivé části dílem člověka a nikoli volavek a ostatních vodních ptáků. Spořádají zkrátka všechno, co dokážou spolknout. 

Zdánlivě nemotorní rváči

Volavka popelavá si staví hnízdo vysoko na stromech. Její „příbytek“ je vidět ze všech stran, ale dostat se k němu je téměř nemožné. Velmi vzácně si i v našich podmínkách postaví hnízdo v rákosí. Mladé volavky jsou velice zábavná ptáčata. Jejich rozčepýřené kštice připomínají ptačí vyznavače punku. Sourozenecká láska není jejich silnou stránkou, obzvláš, když některý z rodičů přilétne s potravou. O každé sousto se dokážou jaksepatří porvat. 

Tento „trénink dravosti a postřehu“ se volavkám v dospělosti velmi hodí. Mohou působit pomalým až nemotorným dojmem, ale jen do doby, než se rozhodnou bleskurychle vystřelit svůj esovitě zahnutý krk s harpunovitým zobákem směrem ke kořisti. V tom okamžiku je nemotornost tatam a volavčí vytrvalost, síla a rychlost budí oprávněný respekt. 

Na scéně dramatu

Společným pojítkem těchto dvou ptačích druhů je samozřejmě voda. A to dokonce i voda, která není. Stačí jedno suché léto, tak suché, aby obnažilo dno malého rybníčka, které si čejky vyhlédly jako ideální místo pro svoje hnízdiště. Tedy ideální jak kdy a jak na co. Hnízdo čejky je sice skvěle maskované a vajíčka se nehýbají, ale problémy nastanou po vylíhnutí mláďat. 

Ne že by malé čejky nebyly také výborně maskované, jenže jejich nezkušenost jim občas nekuká dělat nerozumné věci. Třeba vydat se hledat svoje rodiče přímo na širé prostranství téměř suchého dna rybníka. Jako by se přímo chtěly nabídnout pod nos toho, kdo si sem přiletěl pro něco k snědku. Tím „někým“ je v tomto případě volavka, která dobře ví, že mělká voda vypuštěného rybníka už je prázdná. Všechny rybky i to ostatní, co bylo k snědku, je vyloveno, ale je čas mláďat. Co kdyby zpod rákosí vykouklo neopatrné ptáče strnada rákosního, nebo se vykulilo kuřátko kulíka? K chuti by samozřejmě přišla i šťavnatá mladá čejka… 

Malý, ale bojovný protivník

Čejky sice nejsou velcí ptáci, ale o to větší a bojovnější srdce dřímá v jejich černobílé hrudi. Každý potenciální vetřelec, který by se opovážil ke hnízdu byť jen náznakem přiblížit, je okamžitě oběma rodiči velmi nepříjemně atakován. Je jedno, zda se blíží po zemi nebo ze vzduchu. 

Čejka zaútočí bez rozdílu na prolétávající vránu, straku, motáka pochopa a dokonce i na orla. Na zemi jejím nepříjemným atakům neunikne liška, ba ani člověk. Čejka si to může dovolit. Se svými poměrně krátkými zaoblenými křídly je velmi obratným letcem. Akrobatickou dovednost předvádí každé jaro při svých svatebních letech. Že je čejka excelentní letec dokazuje případ z roku 1927, kdy hejno čejek, pravděpodobně v bouři, ztratilo orientaci a přeletělo celý Atlantický oceán.

Ústup před soustředěným útokem

Čejčí rodiče mají na volavčí hostinu docela jiný názor. Volavka se ani nestačí rozhlédnout po bahnitém rybničním dně a už musí čelit nebojácnému náletu nejen rodičů zatoulaného mláděte, ale soustředěnému útoku všech dospělých čejek z okolí. Jejich mláďata sice nejsou bezprostředně ohrožena, ale vetřelce zahánějí všichni společně. 

TIP: Půl tuctu dlouhonohých rybářek: Jaké druhy volavek můžeme spatřit v Česku

Čejky dokazují své letecké umění. Útoky jsou směřované na hlavu volavky, která svou vztyčenou chocholkou dává najevo, že je opravdu naštvaná! Nalétávající ptáci si přitom dávají velký pozor na ostrý a hbitý volavčí zobák. Celá náletová akce trvá jen asi pět minut. Poté volavka zřejmě usoudí, že za ty nervy jí tak malé sousto nestojí a vyklízí bojiště. Malá čejka se rozběhne do bezpečí a na dně rybníka se rozhostí klidné odpolední vedro.