Strážce rodové minulosti: Třeboňský archiv patří k národním archivním památkám

Kdybychom měli vybrat ten „nej“ exponát třeboňského archivu, nepochodíme. To, co činí archiv, jehož centrála sídlí v malebném jihočeském městečku, tak výjimečným, totiž není jedna konkrétní listina či jeden určitý rukopis. Je to naopak vzácně celistvě a kontinuálně uchované svědectví o minulých dobách tvořené pestrou mozaikou nejrůznějších typů archivních materiálů týkající se všech společenských vrstev a odvětví lidské činnosti. Jeho brány jsou otevřeny všem, svá tajemství nicméně archiv odhalí jen těm, kteří vytrvají v pilném studiu a zdolají všechny nástrahy v podobě starých písem a starých jazyků. 

Středověký základ 

Nejhlubší kořeny slavného třeboňského archivu by bylo patrně třeba hledat v mohutných zdech středověkého hradu Rožmberk. Zde byly nejpravděpodobněji uloženy nejstarší rodové písemnosti před tím, než se páni z Rožmberka v roce 1302 přestěhovali na Český Krumlov, krátce před tím uvolněný jejich blízkými příbuznými, vymřelými pány z Krumlova. 

Záznamy ze 14. až 16. století naznačují, že „ladule a škatule“ i truhly všemožných rozměrů obsahující především pergamenové listiny byly uchovávány jednak „ve sklepích“ a jednak v hradní kapli sv. Jiří, tedy v suché a dobře chráněné části sídla. Nejstarší soupis tehdejších archiválií pochází ze 60. let 14. století a obsahuje 99 listin. O necelá dvě století později bylo již listin na pět set. Tyto písemnosti byly pro Rožmberky nesmírně důležité, protože právě jejich prostřednictvím prokazovali své majetkové nároky, svou urozenost i svou starobylost. 

Ukládání archiválií proto věnovali patřičnou pozornost a již před polovinou 16. století se můžeme setkat s prvním věcně tříděným „Registrem majestátóv a privilegií“, který byl dílem tehdejšího rožmberského kancléře a zároveň archiváře Václava Albína z Helfenburku. K zevrubnému uspořádání archivu Rožmberky dost možná přiměl požár Pražského hradu v roce 1541, během nějž lehla popelem velká část zemských desek a všem šlechticům bez rozdílu tím pádem vznikla nutnost nalézt a nechat znovu úředně zaevidovat všechny důležité listiny.

Přesun do Třeboně 

Do města na břehu rybníka Svět se tehdy již značně rozsáhlý rožmberský archiv dostal na přelomu let 1601 a 1602, kdy poslední z Rožmberků, pan Petr Vok, prodal kvůli dluhům císaři Rudolfu II. (1575–1611) rodové rožmberské sídlo v Českém Krumlově a svou rezidenci přenesl právě do Třeboně. Kromě hodnotnějšího zámeckého zařízení, zásob potravin, šatstva či uměleckých předmětů si sebou odvezl též svou rozsáhlou knihovnu a celý rodinný archiv vyjma písemností vážících se přímo k českokrumlovskému panství: „Novembris 16. z poručení Jeho Milosti vladaře Václav Březan k přestěhování bibliotéky ze zámku Krumlova na Třeboň počal toho dne knihy do truhel sklízeti a skládati. Přes dvě neděle s nimi práci vedl. Nakladl 23 truhly plné, papírem a slámou po stranách, aby se nestlačily, opatřil. Zimním časem, když dobrá sanice byla, na Třeboň voženi.“ 

Pro posledního potomka slavného rožmberského domu, který svá poslední léta dožíval s vědomím jeho neodvratně se blížícího zániku, byl právě archiv významným nástrojem pro uchování rodové paměti. Péči o něj proto svěřil odborníkovi na slovo vzatému, již zmíněnému Václavu Březanovi. 

Neklidné roky 

Osudy rožmberských statků včetně jejich písemné pozůstalosti nabraly nicméně po smrti Petra Voka z Rožmberka v roce 1611 spíše turbulentní charakter. Po nečekané smrti jediného přímého synovce Petra Voka Jana Zrinského ze Serynu v roce 1612, připadlo na základě dědické smlouvy rožmberské jmění Švamberkům. Ti si jej ale příliš dlouho neužili, neboť jim byl veškerý majetek v roce 1620 zkonfiskován za účast na stavovském povstání proti císaři Ferdinandu II. (1619; 1620–1637). Třeboňské panství včetně archivu si ponechali Habsburkové a po desetiletí se zde střídali různí správci. Svěřeným písemnostem očividně příliš pozornosti nevěnovali, neboť nahodilé zprávy z této doby uvádějí, že je archiv v naprostém nepořádku, skříně jsou prázdné a listiny i spisy vyházené z truhlic. 

Část archivu týkající se panství Rožmberk, Nové Hrady a Libějovice byla navíc v roce 1628 vydána jejich novým majitelům, Buquoyům, čímž došlo k definitivnímu zániku původního Březanova ukládacího systému. V roce 1637 byla Třeboň dána do zástavy polskému králi Vladislavovi IV. Vasovi, který si vymínil, že rožmberský archiv má být uspořádán a posléze předán české komoře v Praze. Při této příležitosti vznikl rámcový soupis archiválií, k jejich převezení navzdory opakovaným Vladislavovým urgencím kvůli liknavosti jihočeských úředníků nedošlo. 

Zde se sluší říci, že naštěstí, neboť v opačném případě by býval třeboňský archiv stihl tentýž osud, jaký potkal rožmberskou knihovnu. Ta totiž do Prahy převezena byla, v roce 1647 se stala válečnou kořistí švédských vojsk a dodnes tvoří součást švédské národní knihovny ve Stockholmu. 

Velká reforma 

Stabilitu vrátili archivu až knížata ze Schwarzenbergu, kteří rožmberský archiv získali spolu s třeboňským panstvím a zámkem v roce 1660. Schwarzenbergové tradičně dbali na správné uchovávání písemností – sami ostatně vlastnili rozsáhlý rodový archiv ve Vídni. Osm truhlic se starými rožmberskými listinami i množství dalšího zděděného písemného materiálu proto svěřili do péče svým registrátorům. Těch se během téměř tří staletí schwarzenberské držby vystřídalo mnoho generací. Nad jiné z dlouhé řady více či méně erudovaných a zapálených archivářů vynikají archivní a registraturní ředitel Martin Forch a justiciár Karel Jakub Battista, kteří se na přelomu 18. a 19. století stali duchovními otci tak zvané velké archivní reformy. 

Jejím cílem bylo uspořádat v té době již značně obsáhlý schwarzenberský archiv podle jednotného systému tak, aby bylo možno kdykoliv vyhledat jakoukoliv písemnost. Práce na archivní reformě trvaly tři desetiletí a náklady se vyšplhaly na více než půl milionu zlatých rýnských, výsledek se ale beze sporu vyplatil. Podle zprávy registrátora Karla Aujeského z roku 1834 byl třeboňský archiv v takovém stavu, „že i v případě, že by archivní personál vymřel, mohla by nyní potřebné spisy vyhledat i zcela nezkušená osoba.“ 

Reformě neunikl ani starý rožmberský archiv, který byl v této době rozčleněn do čtyř umělých sbírek. První z nich jsou známá Historica, do nichž byly vřazeny archiválie vážící se k politickým, vojenským, církevním i kulturním dějinám jak českým, tak obecně evropským. Další tři tvoří Cizí rody, Cizí statky a Cizí doly, u nichž slovíčko „cizí“ vyjádřilo skutečnost, že se nejednalo o písemnosti schwarzenberské, nýbrž především rožmberské a švamberské. 

Mekka historiků 

Ačkoliv archivní reforma vznikla v první řadě z interní potřeby Schwarzenbergů a souvisela se správou jejich držav, stal se moderně uspořádaný archiv lákadlem pro historiky. Jeden z prvních a zároveň nejvýznamnějších odborníků, který v letech 1824-1868 studoval třeboňské archiválie a objevil mnohé zde uložené písemné poklady, byl František Palacký. Ten na třeboňský archiv opakovaně pěl chválu a v závěru své kariéry shrnul svou zkušenost takto: „Třeboň je pro mě posvátnou Mekkou a tou bohdá dlouho zůstane i pro příští generace českých dějepiscův.“ 

A nemýlil se. Během následujících let do Třeboně zavítala řada vědců od Augusta Sedláčka a Antonína Gindelyho, přes Josefa Šustu a Jaroslava Golla až po Jaroslava Pánka či Jaroslava Čechuru. Přístup do archivu však nikdy nebyl omezen pouze na velikány historické vědy. Knížata ze Schwarzenbergu své archivy – neboť k Třeboni v roce 1892 přibyl archiv v Českém Krumlově, kam knížecí rodina nechala z Vídně převézt svůj obrovský rodinný archiv a písemnosti svých úřadů – od konce 19. století otevírala i široké veřejnosti a za symbolický poplatek nechávala zájemce nahlížet do jinak nepřístupných depozitářů. Tyto prohlídky bývaly komentované, doprovázené odborným výkladem archivářů a podle dochovaných návštěvních knih se těšily velkému zájmu. 

Do nové doby 

Zmíněný převoz schwarzenberského rodinného archivu do Českého Krumlova (kde se mimochodem tento výjimečný fond nachází dodnes) souvisel s přestěhováním sídla celého ústředního knížecího archivu do českokrumlovské rezidence, čímž Třeboň ztratila své dosavadní výsadní postavení. Tato situace však netrvala příliš dlouho, jelikož válečné a zejména poválečné změny ji pasovaly na sídlo státního (nejprve krajského a později oblastního) archivu. Tento centrální úřad během 50. let postupně převzal do své správy všechny zestátněné šlechtické a velkostatkové registratury včetně českokrumlovské či jindřichohradecké s písemnou pozůstalostí pánů z Hradce, Černínů či Paarů. 

Do své současné podoby pak třeboňský archiv dorostl v roce 2002, kdy mu v důsledku zrušení okresů byly podřízeny všechny někdejší okresní archivy v jižních Čechách. Ty vznikly počátkem 50. let jako součásti tehdejších okresních národních výborů a jejich úkolem bylo mimo jiné ukládat písemnosti nejrůznějších institucí v rámci okresů. Jmenovitě se vedle okresních úřadů a výborů jednalo například o archivy měst a obcí, škol či soudů a o farní archivy uložené na základě depozitní smlouvy s příslušnými církvemi. 

Začleněním okresních archivů pod třeboňskou centrálu se dovršila geneze olbřímí pokladnice plné písemných skvostů pocházejících z devíti století její nepřetržité existence a psaných v mnoha jazycích, jejíž jedna část – rožmberská Historica – byla v roce 2000 prohlášena za jednu z aktuálně celkem tří archivních národních památek České republiky.