Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (1)

Průměrný muž potřebuje při běžné činnosti příjem asi 2 500 kilokalorií (kcal) denně, při fyzické námaze potřeba úměrně stoupá. Například americká armáda dnes počítá s denní normou asi 3 600–6 000 kcal na vojáka v bojovém pásmu podle místa a podmínek nasazení. Pokud denní příjem klesne pod 2 000 kcal, odráží se to nejen na fyzické kondici, ale i na psychickém stavu.

Čísla však nejsou všechno, důležitá je i forma a konkrétní podoba přijímaných kalorií. Během první světové války nedokázala plně uspokojit nároky vojáků snad žádná armáda, k čemuž přispívalo i velmi mlhavé povědomí o správné výživě. Míra selhání rakousko-uherské armády však byla téměř bezprecedentní.

Produkce potravin v říši

Na počátku 20. století byla habsburská monarchie z hlediska potravinové produkce plně soběstačná a málokoho napadlo, že by s dostupností potravin mohl být v případě války závažný problém. Od konce roku 1914 však produkce vytrvale klesala a brzy se každodenním společníkem vojáků i civilistů v předlitavské části monarchie stal hlad, který v roce 1917 dorazil i na frontu.

Kolaps měl několik důvodů. Na prvním místě stála skutečnost, že průmyslově orientované Předlitavsko záviselo na dovozu potravin z Uher. Po vypuknutí války však Uhři přestali vnímat svou zemědělskou výrobu jako zdroj společný pro obě části habsburské říše a část nadúrody z roku 1915 dokonce prodali Německu, které nabídlo vyšší cenu. Druhým důvodem bylo vyplundrování a okupace úrodné Haliče, zajišťující před válkou 1/3 obilných výnosů Předlitavska.

Hnojiva ze zahraničí

Dalším faktorem se stal náhlý nedostatek pracovních sil i potahů, zrekvírovaných armádou, nevhodné zásahy státu do hospodářství, které mnohé velkostatkáře vedly k orientaci na méně efektivní živočišnou výrobu, a v neposlední řadě i nedostatek hnojiv, což bylo fatální zejména pro neúrodné alpské země. Na rozdíl od potravin spotřeba hnojiv závisela na dovozu ze zahraničí, přímá souvislost mezi těmito veličinami se však v očekávání krátké války nezdála důležitá. 

Službu v armádě nebo zeměbraně absolvovala před válkou asi polovina mužské populace, jednalo se buď o zkrácený osmitýdenní výcvik, nebo tříletou prezenční službu. Až do roku 1909 si vojáci vařili společně v rámci roje (skupina asi 10 mužů). Za přípravu stravy odpovídal velitel roje a jím určení vojáci, kteří ve druhém roce prezenční služby absolvovali kuchařský kurs. 

Stoly jen pro důstojníky

V roce 1909 byla zavedena polní kuchyně pro 250 mužů, čímž starost o stravu vojáků přešla z velitele roje na velitele setniny. Na předválečných manévrech kuchyně zpravidla v klidu uvařila a pak přijela až na pozice vydat vojákům teplé jídlo, což se dělo i několikrát za den. Tato praxe se později ve válečných podmínkách ukázala jako neudržitelná a z důvodu shlukování vojáků na jednom místě i nebezpečná, takže zvláště v době pohyblivé války docházelo ke kombinaci obou výše uvedených systémů.

Pokračování: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (2)

Úroveň stravování nebyla lepší ani během pobytu v kasárnách. Jídelny existovaly pouze pro důstojníky, kteří je navíc museli udržovat ze svých prostředků. Mužstvo jedlo buď na dvoře, nebo v případě špatného počasí na palandách ve světnici. Tento způsob stravování korespondoval se soudobými zvyky početných dělnických a nižších sociálních vrstev, ve kterých jídelní stůl nepatřil k běžnému zařízení domácnosti.