Stíhací esa na hurricanech: Josef František a Archibald McKellar
Josef František a Archibald McKellar patřili mezi nejvýraznější osobnosti letecké bitvy o Británii, která se stala klíčovou kapitolou druhé světové války. Československý pilot vynikl svou odvahou a mimořádnými výsledky, Skot proslul jako vynikající velitel. Oba letci položili své životy za svobodu a stali se legendami.
Československý stíhací pilot Josef František (1914–1940) zazářil v čase letecké bitvy o Británii doslova jako meteor. Během pouhých 28 zářijových dnů zvládl sestřelit 17 německých letadel jistě a jeden stroj pravděpodobně. Mimo jiné se v tomto období stal nejproduktivnějším pilotem polské 303. perutě RAF a také druhým nejúspěšnějším čs. stíhacím esem celé druhé světové války. Dokázal jej překonat pouze Karel Kuttelwascher, který ve Francii vybojoval roku 1940 dva jisté a jeden pravděpodobný sestřel a v rámci RAF v období 1941–1942 dalších 18 jistých a jeden pravděpodobný sestřel a pět poškození (všechny „britské“ úspěchy přitom vystřílel zbraněmi hurricanu).
Pod polskou vlajkou
Svůj bojový účet otevřel v nejobtížnějším období letecké bitvy o Británii 2. září 1940, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Do bojového hlášení o tom napsal: „Nad Doverem jsem spatřil dvojici Me 109 letící ve stejné výšce přede mnou. Zaútočil jsem na jeden z nich zepředu a zahájil jsem palbu ze 100 yardů. Me 109 se odklonil doleva a šel dolů. Pronásledoval jsem ho a zasáhl jej do trupu. On zatím pikoval směrem k Francii. Nepřítel byl pronásledován také nadporučíkem Hennebergem, který na něj rovněž střílel. Přiblížil jsem se a střílel znovu. Objevil se velký oblak černého kouře z jeho motoru a nepřátelský letoun havaroval asi 2–3 míle od moře.“
O den poději si František připsal další úspěch – svou oběť identifikoval jako He 113. Ve skutečnosti poslal do průlivu La Manche Bf 109 E-1 z 9./JG 51. Pátého září během jediné odpolední akce vybojoval svůj první dvojnásobný úspěch: připsal si sestřelení bombardéru Ju 88 a stíhačky Bf 109. Hned dalšího dne se stal stíhacím esem, když pokořil svého pátého protivníka. „Třistatrojka“ tentokrát musela projít skutečným očistcem. Z devíti hurricanů, které vzlétly v 8:40 z Northoltu, bylo během boje s Luftwaffe šest sestřeleno či těžce poškozeno a čtyři piloti utržili vážná zranění. František ovšem z boje vyšel dobře, připsal si jednu „stodevítku“ a po akci přistál s poškozeným hurricanem v Northoltu.
Veleúspěšný host
Ve své vítězné šňůře František pokračoval v průběhu celého září a 30. toho měsíce vybojoval svá poslední vzdušná vítězství, když v 16.50 nad Brooklands zaznamenal jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel Bf 109. Bojová činnost v průběhu letecké bitvy o Británii kladla na piloty vysoké nároky a důsledky enormního zatížení se podle spolubojovníků projevily rovněž u Josefa Františka. Během akcí postupně zesílil jeho sklon k určité nekázni – ve vzduchu začal opouštět sestavu perutě a samostatně vyhledával příležitost k boji. Tímto vyhraněným individualismem však ohrožoval své spolubojovníky (coby poddůstojník obvykle létal jako číslo v roji). Velitel perutě major Witold Urbanowicz by u Poláka takové chování pochopitelně netoleroval, vůči Františkovi však byl smířlivější. Československého pilota jmenoval „hostem squadrony“ s určitými výhodami.
Josef František zahynul 8. října 1940 (den po svých 26. narozeninách), když v 9.40 za blíže nejasných okolností havaroval s hurricanem poblíž Suttonu na jižním předměstí Londýna. Při nárazu byl vymrštěn z kabiny stroje a zlomil si vaz. Za své bojové výkony obdržel Záslužnou leteckou medaili (DFM) a Sponu či polský Řád vojenské cti (Virtuti Militari) 5. stupně.
Ve světlech reflektorů
U 605. squadrony McKellar zasáhl do bitvy o Británii. Vynikl jako kvalitní velitel a těšil se pozornosti britského tisku, přičemž novináři měli tendenci přibarvovat jeho úspěchy. Věrohodnost McKellarova skóre dnes snižuje zřejmá tendence k problematickým mnohonásobným nárokům, kterou je ostatně možné pozorovat i u dalších pilotů Fighter Command.
Luftwaffe představovala v létě a na podzim 1940 natolik dobrého protivníka, že získání několika sestřelů během jediného vzletu představovalo pro britské piloty mimořádně obtížnou záležitost. Bombardéry velmi dobře odolávaly palbě britských 7,7mm kulometů a na sestřelu většiny z nich se obvykle podílelo několik spojeneckých pilotů (kteří pochopitelně nárokovali vítězství právě pro sebe). Rovněž zaskočit a v rychlém sledu sestřelit několik Bf 109 E bylo kvůli vyspělé taktice Jagdwaffe a kvalitám německých stíhačů náročné a v čase letecké bitvy o Británii spíše výjimečné.
McKellar v průběhu bitvy poprvé skóroval 15. srpna, kdy mu byly přiznány v boji s německým svazem tři pravděpodobné a jeden jistý sestřel He 111 (úspěchy jsou někdy vyhodnoceny v opačném gardu: tři jisté a jeden pravděpodobný sestřel). McKellarova peruť tehdy působila z letiště Drem v rámci 13. skupiny Fighter Commnd. Sedmého září se přemístila na jih, na letiště Croydon náležící do nejexponovanější 11. skupiny.
Devátého září McKellar nárokoval během jediné akce sestřely tří He 111 jedinou 12sekundovou dávkou (exploze prvního zasaženého stroje přitom měla zničit v pořadí druhý nárokovaný heinkel) a jeden Bf 109. O dva dny později si připsal poloviční podíl na sestřelení He 111 a pravděpodobný sestřel dalšího bombardovacího heinkelu. Patnáctého září zničil v rámci jediné akce dva Bf 109 a při dalším letu přidal ještě Do 17 a vybojoval pravděpodobný sestřel He 111. Během noční akce hned po půlnoci (tedy již 16. září) zničil další heinkel.
Sedmého října pak při dopolední akci poškodil jeden Bf 109, aby při druhém operačním letu téhož dne nárokoval sestřel hned čtyř Bf 109(!) a při závěrečné odpolední akci v 16.30 ohlásil zničení ještě páté „stodevítky“. Další německé stíhačky si na konto připsal také 20. a 26. října.
Posmrtné pocty
V polovině září 1940 obdržel za dosažené výsledky Záslužný letecký kříž a již během tohoto měsíce McKellar často vodil do boje celou 605. peruť namísto zdravotními problémy trpícího velitele majora Waltera Churchilla. Koncem září 1940 převzal velení 605. squadrony i fakticky a 2. října mu byla dočasně propůjčena hodnost majora. Vzápětí obdržel také Sponu ke svému DFC.
Archibald McKellar padl 1. listopadu 1940 během ranního střetnutí se „stodevítkami“ v oblasti Maidstone. Nejdříve jednu sestřelil a poté při souboji pilotům své jednotky zmizel z dohledu. Pravděpodobně jej zasáhl stíhač z JG 27 kapitán Helmut Lippert. Svědci ze země uvedli, že McKellarův hurricane kroužil kolem kentského Woodlands Manor v Addishamu. Pilot nejspíše hledal místo k nouzovému přistání, což bylo ovšem mimořádně obtížné, neboť na téměř každém poli tam Britové vybudovali překážky proti přistání nepřátelských kluzáků. Stíhačka udělala několik okruhů, poté se náhle převrátila na záda a zřítila se. Pilot mohl být zraněn a snad ztratil vědomí. Nalezli ho mrtvého ve vraku letadla. Udělení Řádu za vynikající službu (DSO) bylo zveřejněno v novinách až po jeho smrti dne 26. listopadu. Z rukou krále Jiřího VI. jej převzal pilotův otec.